Vivienne

  Je tu duben. Jaro. Sníh střídá slunce a naopak. Teplo střídá mráz. Vítr si dělá, co chce. Občas hladí, občas ubližuje …

Zas já.. a tentokrát nevím co psát. Jen se potřebuji vypsat. Dříve to hodně fungovalo. Tak snad i tentokrát. Už je to párdní, ale já se stále nedokázala oklepat. Co pár dní... už to budou 3 týdny... Nedokážu se oklepat z toho co se stalo. Občas to tu možná vypadalo, že máme doma jen kočky, nebo že miluji jen je.. ale není to pravda. Členem naší rodiny je... Tedy vlastně byl i pes Ben... A ten nás nyní opustil. Po 18 letech... Byl už starý, nevrlý a ledacos už nezvládal... Ale stejně jeho odchod byl tak náhlý.... Když už jsem si připouštěla to, že nás jednou opustí, věřila jsem že to bude v klidu, ve spánku... Ale toto mé "přání" se nesplnilo... Byl to jeden z nejhorších okamžiků mého života. Podvolit se rodičům a nechat zavolat veterináře. Bylo to už moc špatné... Ze dne na den.... Udělali jsme správně, už moc trpěl a nedalo se nic dělat... Ale stejně... Připadám si jako vrah... Je zvláštní, jak se to v člověku pere... Vědomí, že udělal dobře a zároveň vědomí, že způsobil něč...

Rok se s rokem sešel. Srpen pro mě znamená větší množství oslav. A zároveň hlásící se konec léta a prázdnin. Takže člověk ani moc radost ze svých narozenin nemá… Nebo alespoň já ji nemívám. Mé každoroční trauma z toho jak všichni zapomněli, se letos nedostavilo tak silně jako obvykle. I když letošní počet těch co zapomněli z kruhů mě velice blízkých vzrostl na životní maximum…. Třeba je to znamení toho že konečně dospívám a neřeším blbosti. Tedy až tak moc neřeším… :D Jsem unavená… I když pořádně netuším z čeho.. :D Snažím se psát DP, nezbláznit se. Nevyletět jako čertík z krabičky a narušit křehkou rovnováhu, o kterou se doma všichni kolektivně snažíme, ale kterou vlastně i sami svým chováním ničíme…. Klasická rodinná idylka ne? Ozývám se tak trošku na rychlo… Celý týden jsem pilně psala DP. Mám tu spoustu myšlenek na rozpracování a dokonce i jednu rozepsanou povídku, ale problém vyvstává v okamžiku kdy je třeba hodit myšlenky popřípadě již napsaná slova do elektronické podoby. Problé...

Tak by se dal jednoduše popsat můj momentální myšlenkový stav. Jsem unavená z toho všeho, co se děje kolem a s čím prostě nemůžu hnout. Asi bych si jinak tyto řádky psala do deníčku, ale nějak se stalo, že sedím u noťasu, tak to prostě sázím sem. Ono to vyjde na stejno. Minulý týden se nesl v duchu ježdění do Plzně pro knihy. Bohužel ne pro ty na čtení, ale na ty týkající se mé diplomové práce. Byl to oříšek je sehnat. Mám je půjčené ze tří knihoven v Plzni a dvě mi přišly z knihoven mimo Plzeň. Aneb poprvé jsem využila služby meziknihovních výpůjček. Vážně bych měla začít psát… Ono se to lehko řekne, nic se mi nechce a celá ta záležitost mě prostě děsí. Podívejme se na to zpříma. Mám za sebou bakaláře. Za rok končím navazující. Už teď bych měla pracovat na diplomce. Pominu-li fakt, že netuším, o čem bude… Tak jsem stejně v loji. Rok do konce… Když to dobře dopadne. A co bude pak? Pořád netuším, co chci v životě dělat. A musím se do ticha kolem ptát budu to vůbec někdy vědět? Jsem tich...

Už dlouho zde nebyl vyloženě vykecávací článek. Poslední dobou necítím extrémní potřebu se tu vypovídávat, i když to dříve bývalo mým zvykem. Důvodů je asi spousta. To že během školy absolutně nestíhám cokoliv tvořit a ani se vypovídat, možná to že mám svůj fyzický deník tak blízko sebe (i když ten taky slušně zanedbávám)… Možná to budou i další faktory… ale to je vedlejší. Mám po zkouškách, čeká mě chvíle volna, a tak když se mé myšlenky konečně netočí jen kolem učení se mohu zatoulat i jinam. A vlastně si s velkým zpožděním zrekapituluji ten předešlý rok. Byl to rok velkého úspěchu, ale zároveň určitého zklamání. Věřila jsem, že mi to přinese větší uspokojení, ale omyl. Téměř celý rok jsem se držela v tom svém "citově mrtvolném" stavu, který jsem si naordinovala už před lety. Ale náhle na podzim jsem vystrčila hlavu z ulity. Což byla ovšem zbytečnost a chyba. Procitla jsem a začala doufat, ale ten nadějný čas byl tak krátký, já dostala přes čumák a vlastně ani pořádně nevím...

Tak si říkám kolik smůly ještě vydržím. Léto nevyšlo, brigády katastrofa. Dovolená… nemám nárok… a teď tohle.. Inu můj každoroční metalový dýchánek Phantoms mi letos nevyšel. Zase horečky, bolest v krku. Asi moje klasika. Nemůžu být chvilku v pořádku. Bych toho asi chtěla moc co? Každopádně letos pokazilo na co jsem šáhla, nebo tedy lépe řečeno po čem jsem zatoužila. Tak nějak mi dochází dech a síla jít dál. A ve škole se to všechno taky zase nějak kazí. Předsevzetí už dávno utekla. Ani se nepokouším je nějak dohonit. Jednou na to doplatím… Co jednou? Spíše velmi brzy. Doma to pořád hlučí. Řve to na sebe. I když tu člověk leží nemocnej. Asi bychom do pokoje vážně potřebovali nějaké hlukotěsné dveře. A zdi. A super špunty do uší. A možná nějakou drogu aby mi všechno bylo jedno. Ani jsem zde nepsala, jak strejdu chytla záda. Jak jsme mu volali rychlou. Dokonce i tekla krev. Trošku. A pak ho za 3 hodiny vrátili. Mno a od té doby dělám cosi jako ošetřovatelku. Né doslova. Ale tak nějak se...

Původně měl tento článek být v úplně jiném duchu. Taky ho tu mám už pár dní rozepsaný.. Staly se věci, které se stát nemohly… A já nevím jestli jsem jim mohla zabránit nebo ne… Potřebuju se vypsat, potřebuju se někomu svěřit a nějak v mém okolí nenacházím nikoho, kdo by byl ochotný mi naslouchat.. A stejně se u toho hned rozbrečím.. Kde jen začít? O své mononukleóze jsem zde již psala. A ani jsem se s tímto faktem nesmířila a už mě posedla další neplecha. Měla jsem cosi nateklého pod jazykem, nemohla jíst a pít jen vodu. Letím k doktorce, která neví, co to je. Ale prý si mám zajít na orl, nezlepší-li se to. To bylo úterý. Přežívala jsem v práci a i jíst jogurt mi činilo problémy. Ve čtvrtek se tedy odhodlám k doktoru. Po hodině čekání to vzdávám a utíkám. Takže v pátek nanovo. A verdikt? Zánět podčelistní žlázy, antibiotika a kontrola za týden. Super. Z práce se vymluvím a jenom tak lenoším. I jíst trochu můžu.. Může být lépe? Pak ale přichází to prokleté pondělí. Připadá mi, jako byc...

Tahle otázky mi hlavou běží už nějaký ten rok. Ono je to vlastně rok od roku horší alespoň u nás. Ani letos jsem se to ztracené nevydala hledat, nebyl čas a možná ani chuť. Že by to bylo mým přibývajícím věkem. I po ztrátě víry v Ježíška jsem Vánoce měla ráda. Byl to fajn čas, ale postupně to ze mě nějak opadlo. A ani letos se to ke mně nevrátilo. Přemýšlím, zda-li jsem jediná nebo je to tak u každého. Ani na dárky jsem se netěšila, ani na překvapené a radostné tváře druhých. Letos mi ani nějak nedocvaklo, že se Vánoce blíží, i když jsem dárky měla nakoupené brzy. A teď den po tom slavném večeru mi je ještě mizerněji, než jsem si dokázala představit. Výčitky za málo dárků od mamky? Kdo to kdy slyšel? Jsem divná já nebo ona? Já já fakt nevím.. Je mi zle, ale zároveň si stále zachovávám svůj flegmatismus, který jsem tak nějak získala během školy. Chtěla jsem původně psát o něčem úplně jiném, ale teď najedou nějak nemůžu. Mějte se krásně, rozhodně lépe jak já..

ale vážně netuším proč. Na netu jsem našla zajímavé kresby koček, kočičích siluet a tak kreslím dle toho. Mám jich už 21 + jsem si vyzdobila pár obálek. Takže snad bude příležitost na psaní dopisů. Opravdu ráda totiž píšu dopisy a v současné době je to téměř jediné, co jsem schopna napsat. Takže píši dopisy adresované nikomu, a které nikdy nebudou odeslány. To samé bude asi platit i o těch kočkách. První červencový týden byl opravdu zvláštní, v prácích jsem byla pouze 3 dny, ale přišlo mi to jako mnohem delší doba. Práci číslo dvě má více než nudné části a nemůžu je ničím překlenout, ani číst si nemohu. Je to celkem deprimující tam jen tak sedět a zírat do blba. Ve středu jsem byla konečně darovat krev a tentokrát mi to vyšlo. Bylo to moc fajn, ale myslela jsem, že se budu poté cítit líp, přeci jen jsem udělala dobrá skutek. Ale ono nic. Už jsem si na tu svou netečnost taky mohla zvyknout. Celý týden jsem byla v práci. Každopádně to byla zajímavá zkušenost. Je až udivující jak málo mi ...

Toť otázka vskutku závažná. Často se více než zaobírám tímto tématem. Nacházím se v období života, kde je nutné si určit, co bude dál, jakou cestou se vydat. Jak už jsem se zde několikrát zmiňovala, že jsem člověk, co se neumí rozhodovat. Asi by se zdálo být výhodným vyskočit a nechat se unášet větrem, vždyť je to snadné a levné cestování. To sice ano, ale vždyť je třeba umět vskočit do proudu a také pak z něj dokázat vystoupit. Je nutné vyčkat na "ten" okamžik s velkým T a raději i s velkým O. Jistě váš nepřekvapí, že nepatřím k větrným cestovatelům. Volím cestu želví a i tak často své Okamžiky přejíždím. Mám ale tu čest znát pár větrných cestovatelů a občas jim i závidím. Vítr je nevyzpytatelný živel a tak se tu a tam stává, že je i můj želví pochod je popaden a unášen dálkami. A procitnutí z těchto nenadálých letů je tvrdé a nepříjemné. Upřímně řečeno, kdo z vás rád procitá v neznámé krajině s bolavým tělem a vědomým, že vysněné zastávky jsou pryč, ale jsou tu jiné, o kter...

O návratech, tvůrčím vzduchoprázdnu a dalších příšerách Mám toho v hlavě tolik. A ten nepořádek roste. Jakoby se ten chaos v mé hlavě odrážel na stavu pokoje. Možná že přišel čas to všechno uklidit. Celé čtyři roky, které jsem prožila na OA, mi bylo mizerně, jako bych se dusila. Věřila jsem, že až opustím tuto instituci, vše ze mne spadne a já budu dýchat volně. Omyl. Je to už měsíc, tak dlouho tvá má svoboda, ale tíha zůstala. Stále si připadám jako v kleci, ale už to nemám na co svádět. Někde se něco pokazilo, je to už dávno, ale já stále netuším, co to je jak to mám opravit. Už několikrát jsem si v duchu říkala, že bych si asi s někým měla promluvit, ale není tu nikdo … S předchozí částí souvisí i má psací krize. Asi jste si všimli, že od podzimního honu za pokladem, se tu nic pořádného neobjevilo a pokud ano, tak to byly zásoby. Nijak jsem se kvůli své neaktivitě nestresovala, od toho tu byla škola. Doufala jsem, že až to skončí, začnu opět tvořit, ale zmýlila jsem se. Nejde mi to ...

Nejlepší přítel -TT libere Tato 2 slova, která pro mne mnohé znamenají. Vlastně nevím kudy kam, vím, že nejlepší by bylo začít od začátku ukázat, že mám utříděné myšlenky, ale když ono to prostě nejde. Takže 1 2 3 Ve svém, nijak významném či dlouhém, životě jsem nejlepšího přítele neměla. Nebo spíše jsem měla pocit , že ho mám, ale ona zmíněná osoba se mnou toto nesdílela a vesele mne využívala (mě to tak přišlo). Tak si říkám, jak to s tím nejlepším přítelem vlastně je. Je to oboustranné, nebo ne? U každého jinak, u všech stejně? Fakt nevím…. A když už jsme u toho všeho, ptám se sama sebe, byla jsem něčím nejlepším přítelem? Je to ukřivděné prázdno v mém nitru oprávněné? A není to příliš otázek na tak kraťoulinkou parodii na článeček s rádoby úvahovými prvky?? Opustíme tedy člověčí přítelíčky, kteří se mi jeví jako velice nespolehlivý. Inu je známo, že nejlepším přítelem člověka je pes. Máme pejska, bílého, chlupatého a celkem roztomilého. Rodina a pes tvoří smečku. Z otce má respekt ...

Jako hospodyňka Tak si poslední týdny připadám. Přijde mi, že dělám téměř vše a máma téměř nic. A jo dost mě to štve, ale tak poslední dobou mě štve dost věcí. Tak jako beru, že mám mámě pomáhat, přeci jen jsem na to stará dost. Ale kde je ta hranice mezi pomocí a využíváním? Lenoch v akci Tak jako každý rok před prázdninami jsem si říkala kolik toho udělám, dyť budu mít dost času na to abych psala, četla a něco vytvářela. No a tak jako každý rok to nevyšlo a může za to jen moje lenost. A teď když se blíží konec prázdnin začínají i moje výčitky svědomí, jelikož jsem promrhala tolik času. Tak například už přes dva měsíce se pářu s povídkou do soutěže Povídka pro kočku. Zádrhel je v tom, že mám napsány dva odlišné konce a nevím, který z nich použít. A tohle řeším takovou dobu. Pokud by měl chuť zahrát si na beta čtenáře, budu ráda :-) Poněkud smutný je i fakt, že nejdelší co jsem toto léto napsala byl dopis pro Kerm. Cíle? Dávat si cíle a předsevzetí pro mě asi nemá vážně cenu. Tak proč ...

Tak si říkám, proč tu stále straším? Proč se vůbec namáhám se zveřejňováním Vlčího pouta, stejně to nikdo nečte. Je to tak zbytečné. Jako spousta věcí co dělám... Kde je můj zápal a odhodlání? Asi uplavalo. Zdrhlo jako spousta jiných věcí. Jo mrzí mě to, ale už nemám sílu. On mě zlomil. Nebo spíš oni mě zlomili..... Téměř tři roky se ve škole držím, ale on mé téměř zlomil. Blbec jeden. Kdybych se nad ty urážky dokázala povznést... Ale to já prostě nedokážu, nedokážu .... A hle, příčina mých problému se na mě šklebí... A ten druhý taky. Byla jsem blbá husa, že jsem si myslela, že by o mě on mohl mít zájem. Ale byl tak milý, a to co psal.... Prostě mi to přišlo jako .... A pozval mě do kina.. Ale čas si neudělal. No nemluví to za vše? Byla jsem blbá, naivní. Můžu si za to sama. Moc jsem si ho pustila k tělu a věřila, doufala..... A místo štěstí mám zlomené srdce. Docela to bolí. Jen doufám, že už to brzy přejde. Ale stejně se děsím toho, až ho uvidím. Všechno je teď na prd i když mám pr...

Věci děli, dějí se a budou se dít. Vše kolem je takové divné. Jsem nevrlá otrávená, jakákoliv chuť něco změnit je pryč. Prostě jsem to vzdala. Snažím se nebudit pozornost, ztratit se. Ale jde to těžko. Záchvaty zloby a naprostého zoufalství jsou tu až moc často. Moře slz… Moře vzlyků. A já je nedokážu zastavit. Tak takhle vypadá rozpad člověka? Nebo je to ještě něco jiného? Čas si dál utíká svým tempem. Chtěla bych být jako on. Tak klidný, vyrovnaný a snad i smířený se svým osudem. Dlouho tu nebyl vykecávací článek. Dlouho to tu je polomrtvé. A nejsem sama. Přiznávám, že mě to už nebaví. Když není skoro žádná odezva. Člověku to bere vítr z plachet. Jsem spratek. Nevychovanej harant. Ta hádka, takovou jsem snad ještě ani nezažila. Děsivé. A zraňující. Ale nemrzí mě to. A to je divné.

Opět jsem je zklamala, ale hlavně jsem zklamala sama sebe. Už zase... Tady je ta rána kterou jsem tak dlouho očekávala. A stejně to bolí. Je mi na nic, když se ohlédnu, vydím tu snahu, vydím co všechno jsem pro to udělala, co jsem obětovala a v poslední fázi to samozřejmě musím zkazit. Zničit na malinkaté třípečky, které se zabodávají do mysli... Proč to dělám?? Proč tímhle ničím sama sebe?? Ten sen, byl tak krásný.. Nechci snít... Nechci!! Příliš to bolí, když dopadám na zem. Nechci snít a když už ano, tak ať se nikdy neprobudím!! Zase jsem jednou zatoužila po lidské společnosti, místo ní okolo byl jen prázdný dům. Já se snad nikdy nepoučím.... Je mi zima, i když v krbu plápolá oheň, necítím to... Nevnímám to.. A proč taky? Oheň uhasne, zbude jen popel a zima... Tohle počasí mi neprospívá, bolest v krku se zvyšuje, rýma postupuje do další fáze. Jako by pod sněhovými vločkami, z nichž je spousta lidí nadšená, zmizela i ta poslední špetička naděje, na to že se všechno zlepší. Tma. Zvedn...

Kratičké zamyšlení na TT Tak jako mnoho dalších slov v nás vyvolává rozporuplné reakce. Lež většinou vnímáme v negativním smyslu a opovrhujeme jí. Pro někoho je denním chlebem, pro jiného zakázaným ovocem. Ale upřímně, kdo z nás nikdy nelhal. Ze strachu, z vypočítavosti, chamtivosti, lásky,... Občas mi připadá, že lež je všude kolem. Je ve vodě i vzduchu, který dýchám, vnikla do země po které chodím, do lidí kolem i do mě samostné. Kam zmizela pravda? Kdo ji viděl naposledy? Co se to s námi všemi stalo? Myslím, že zbytečné cokoli psát. Lež obhájí samu sebe. Vždy si najdeme důvod, proč lhát. Chránit někoho, ušetřit ho bolesti. Ale bolest si k němu stejně cestu najde. Milosrdná lež. Když se právda zdá být horší než-li ona. Ale kdo nám dává právo posoudit, kdy je to horší, kdy tím někoho ochráníme? Alibisticky se obhajujeme a lži se překrývají. Všichni se topíme v nánosech lží a polopravd, že snad ani sami nevíme, co je pravda. Alespoň já mnohdy váhám. Ale neberte mě vážně. Ve své naivitě...

Dala jsem se do uklízení a uklízím vlastě pořád. Nevím, proč to dělám. Nechápu se. Přerovnávám věci, některé vyhazuji jiné přenáším sem a tam. Bez jakéhokoliv smyslu. Připadám si tu tak trochu cize. Snažím se uklidit si život? Vkročit do dalšího roku s čistým štítem? Uklízením to, ale nepůjde. Nedokážu si utřídit myšlenky, promyslet rozhodnutí, která jsou velmi důležitá. Nevím, co chci tak, jak se mám sakra rozhodovat o své budoucnosti?! Jak mám, když jsem schopná se hodinu rozhodovat, zda si dám černý nebo zelený čaj. A pak když se rozhodnu, tak si potom nadávám, že sem si nevzala ten druhý. Neumím se rozhodovat a musím se do konce ledna rozhodnou jaké si zvolím přeměty. Mám brát ohled na to z čeho budu maturovat a kam půjdu dál. Ale to já nevím, ani v nejmenším netuším. No nic budu teď chvilku naříkat potichu daleko od klávesnice. *** Už mě to nebaví. Hrát si na něco, co nejsem. Ale co tedy jsem? Usmívat se na lidi kolem. Kdyby jen věděli, kolik mě ten úsměv stojí. A tak když přijd...

21.11 Omlouvám se, ale to co teď napíšu nebude mít hlavu ani patu. A víte co? Je mi to jedno. Včera jsem se dozvěděla o jedné smrti a nic to se mnou neudělalo. Až dnes. Dnes jakoby mi to došlo. Člověk, který opustil tento svět byl můj vzdálený příbuzný a já ho neměla šanci nějak blíže poznat, ale i tak. A víte co mu vzalo život? Rakovina. Zase ta děvka co se plíží kolem mé rodiny a bere si je jednoho po druhém!! Ona a lékařská ignorace. No řekněte, je normální aby člověk za krátkou dobu strašně zhubl, nemohl pořádně jíst a stěžoval si, že je mu blbě a lékař/ka (?) mu jen vyměnila léky. A to ne jednou několikrát! Povězte chybova Vím že bych neměla uvažovat coby kdyby, ale tady je šance, že by ještě žil, kdyby ho někam poslala na testy. Šel by dřív na operaci a léčil se. A mohl by žít... Poslali ho příliš pozdě a on svůj boj prohrál. Ale bojoval, už to vypadalo, že se blíská na lepší časy, ale byl jen klam. Všechny naděje smetl ze stolu. Už nikdy nám k babče nepřiveze uloveného kapra. N...

Co jsem komu zase udělala? Čím jsem si tohle zasloužila? Tu nedůvěru. Ty pochybnosti. Loni drogy a teď sebevražda. Je to normální?! Ne! Podle mě není. Pořád se snažím dělat, co oni chtějí, abych dělala. A snad se mi to i celkem daří. Tak proč mi nevěří? To takhle přišla babi, že nějaká čtrnáctiletá holka asi z Domažilic (?) spáchala sebevraždu. Vyznávala styl gothic (omlouvám se, jestli se to píše jinak, upozorněte mě a já to opravím), chodila celá v černé a tvrdila, že ji nikdo nemá rád. A tak přišla moje vlastní babi jestli nevyznám to samé, když jsem téměř pořád v černé. Abych si taky něco neudělala. Teď nevím jestli jsem to sem psala, loni po rodičáku jak jsem psala zde mě rodiče ohledně toho, co mi je. A nakonec z nich vylezlo "jestli neberu drogy" Věřte v tu chvíli jsem nevěděla, co dělat. Rozbrečet se nebo se smát. Kde bych na to asi vzala peníze? Zklamali mě jak málo mi věří a teď tohle... ... Mají problémy s mojí povahou. Jsem introvert. Nejde mi se seznamovat, jen ...