Vivienne

Už je to více jak rok, co mám dvě brigády. Né že bych se topila v penězích, to vůbec ne. Popravdě moc si nevydělám a vysněná finanční nezávislost je stále v nedohlednu. Pořád zmatkuju a tu a tam zapomenu něco udělat. Jsem prostě na zabití. V trafice se podmínky stále zhoršují. Navíc tam nechodím tolik jako dřív. To mě štve. Tu a tam mi chybí lístky nebo peníze v kase. A jsem si jistá, že to občas není má vina. Ale stejně to vždycky doplácím já. Ale proč se kvůli tomu vzrušovat? Nemá to smysl. Jak se blíží škola začínám se zase stresovat a řešit takové ty věci, kdy budu chodit do práce, jak budu jezdit domů a tak. Cca do konce semestru bych měla mít bydlení ještě u strejdy, ale co pak? Popravdě doma to není vůbec ideální a já to moc nezlepšuji, spíše naopak. Pořád věřím, že kdybych se neviděli tak často zlepšilo by se to. Sháním si tedy bydlení. Jenže je to těžké, když defakto nemám stále příjmy, jejích výše je každý měsíc úplně jiná. A s tím se těžko operuje. Nalézám i cenově dostupné

200 slov, napsáno už loňského léta. Snílkovská iluze číslo 38 . V brzké domě se zde objeví i pokračování. Bylo nebylo, žil jeden velice starý muž, poznamenán zubem času, ale stále plný sil. Obýval sám prapodivný dům, který vypadal jako velký hřib. Který stejně jako jeho majitel ukrýval mnohé taje a překvapení. Lidé se toho místa stranili, neboť i okolní louka nebyla bezpečná a dědek Hříbek budil v jejich srdcích strach. Ale to byla přirozená reakce, neboť o něm nevěděli mnoho a z nevědomosti se rodí strach. Děda o své pověsti věděl, ale ani on se nesnažil o prolomení ledů. A přece i jeho samotu občas někdo narušil. Chodil k němu muž, který byl snad ještě podivnější než sám dědek. Obyčejně přicházel dvakrát do roka a strávil v hříbku několik dní. Po ty dny dědek nevycházel a z komína stoupal dým různých barev. O tom co tam ti dva prováděli, kolovaly krajem mnohé zvěsti jedna horší než druhá, ale žádná nebyla pravdivá. I když tu a tam se v nich přeci jen zjevilo zrníčko pravdy. A z těch

Dva roky zpátky jsem zde psala cosi o výstavě kytek v Čimelicích. Letos se tato akce opět konala a já s prarodiči a sestřenicí se tam zjevila. Vyrazili jsme už ve čtvrtek, abychom se vyhnuly davům, to se nám moc nepovedla a už ráno tam bylo na můj vkus až moc lidí. Letos mi to přišlo, co se kytek týče, trochu slabší, zde se dle mého projevila nedávno vládnoucí horka. Některé výstavy mi přišly téměř totožné jako ty minulé a sošky jsem poznávala. Inu myslím, že to sami poznáte. Opět jsem nejvíce času strávila u masožravek a kaktusů. Výběr byl těžký, ale nakonec jsem si koupila jeden kaktus jehož stáří je cca 20 let, čili je cca stejně starý jako já. Snad mi dlouho vydrží. Nové zajímavě pojaté výstavky... Květiny a stará motocykly Vím, že tam jsou lidé, ale mě se to stolování tak líbilo... Dortík a kytičky...

Iluze 14 Je tak lehké kritizovat něčí práci, když sám neumíte nic. Něco jiného to je pokud tomu rozumíte, a vaše kritika není jen tak vycucaná z prstu. Isel neustále rozčilovalo, jak všichni kritizují její díla. Oni nechápali, ani se nesnažili zjistit, o co má vlastně jít. Mrzelo ji to, ale tvořila dál. Bylo to jediný smysl jejího života. Věřila, že se jednou její oživlé sochy stanou senzací. Sedla si k rozdělané práci a snažila se zachytit krásu podzimu, ale přišlo jít, že to hlavní jí stále uniká. Zlostně shodila věci ze stolu. Začala přecházet po místnosti, doufaje, že jí pohyb prospěje. Ale múza stále mlčela. S unaveným povzdechem si sedla k oknu a dívala se ven. Pomalu přicházel podzim. Její největší láska a inspirace. Tak proč se najednou cítila tak prázdná? Znechucená sama sebou si šla lehnout, doufaje, že jí spánek přinese klid a tolik vytouženou inspiraci. Spala dlouho a velmi klidně. Vstávala odpočatá a v dobré náladě. Náhle věděla, co tvořit. Netrvalo to dlouho a v rukou sví

Jsou dny kdy se vám nic nechce dělat a těch dnů pak přibývá. A tu a tam procitnete a chtěli byste všechen ten čas dohonit. Ale to nejde. Ale stále se o to naivně pokouším. Je to jako boj s větrnými mlýny. Nelze zvítězit. Víme to, ale přesto se nezměníme. Někde je chyba. Chtěla by opravit. Ale jak? Válčím se sebou a to více než obvykle. Já chci něco dělat, ale ono to nějak nejde. Navíc pořád je mi nějak divně. Zase se mi často motá hlava a to pořád piju kafe, abych si zvedala tlak. Pomalu se blíží doba, kdy by měl končit ten můj "dietní režim" začínám se trochu obávat, jak to dopadne, ale tak snad už budu zdravá. Opravdu by to chtělo klid pro tělo, když uklidnit duši nedokážu. Naše každoroční pouťové rodinné setkání ukázalo mnohé. Pokračující rozpad rodiny. A pak takové ty věci typu… Babča opravdu stárne a děda taky, roky mi přišlo, jakoby se jich zub času nedotknul, ale teď … Je to znát až moc. A co já? Stárnu? Mé narozeniny jsou tu co nevidět, ale já se na to prostě necítím.

Iluze pro Věnceslava Opakovaně jí říkali, že se není čeho bát. Nevěřila jim. Proto ze svého skromného obydlí udělala nedobytnou pevnost. Nastražila pasti a všude byly kamery. Ale to jí nestačilo. Místo aby se věnovala svému výzkumu, stále seděla před monitory a sledovala co se kde děje. Přestala chodit ven. Bála se toho světa tam. Kde to ale začalo? Co stálo za tím, že se z mladé inteligentní dívky stala vystresovaná paranoidní osoba. Stalo se to náhle, nebo plíživě? A dalo se tomu vůbec zabránit? Říkají mi Vypravěčka. Skládám střípky příběhů a pak je vyprávím. Posílám je lidem do snů. A doufám, že se z toho třeba i poučí. Jsem naivní? Dívčina, o které jsem vám již říkala, mě zaujala teprve nedávno. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem rozpletla zamotané klubko jejího příběhu. A stejně mi nedával smysl. Mnohé chybělo a něco i přebývalo. Její svět byl plný technologických vymožeností, ale zároveň postrádal soukromí. Všude na ulicích byly kamery. Hlídky chránící bezpečí obyvatel. Všechno byl

Původně to tu mělo být už v červnu, ale nějak jsem to nestihla, takže až teď. Počet přečtených knih v současné době je 48. Takže pro zatím nehodlám zvyšovat laťku a zůstanu na svých 60. :) Teď jsem se celkem rozečetla, ale jakmile začne škola, bude to zase mizérie. A další cíle jsem si nedávala :D Každopádně ve svém cíli přečíst všechny knihy z maturitních seznamů z střední jsem se pomalu dostala k prvnímu cíli. V nejkratším seznamu mi chybí jen 3 knihy a to ty které nějak nemohu zastihnout v knihovně. Doufám, že jeden seznam bych mohla mít kompletně hotový už letos. Na databázi je to teď o trochu lepší. Během prohrabávání knihovny jsem objevila knihy, které jsem četla na ZŠ a naházela jsem si je do Přečtených knih, čili tam jsem už dosáhla čísla 410 :) což je fajn. Seznam chystám se číst, má momentálně 160 položek. Mno pod stovku se letos vážně nedostanu :D . A navíc v právě čtených mám teď 5 knih :D Ne že bych je četla na jednou, ale mám je připraveny, tak abych od nich zase neodbě

Nezáživné zápisky mých pokusů o psaní. Ale než je sem hodím, ráda bych se zmínila o něčem jiném. Toto doupě oslavilo včera již sedmé výročí svého založení. Je to celkem doba že? A stále jsem ničeho nedosáhla… Obzvláště poslední rok je to tu bída s nouzí. Ale je pořád doufám…. Literární deníček 13.7.- 31.7. Středa 15.7. Pracuji na: iluze pro Věnceslava Počet znaků : 1 728 (včetně mezer) Poznámka: nic moc, ale trvalo to strašně dlouho Sobota 18.7. Pracuji na: iluze pro Martinu Počet znaků : 3 622 (včetně mezer) Poznámka: psaní v pracovní době :D Úterý 21.7. Pracuji na: iluze pro Martinu Počet znaků : 688(včetně mezer) Poznámka: psaní Středa 22.7. Pracuji na: iluze pro Martinu Počet znaků : 708 (včetně mezer) Poznámka: psaní Pondělí 27.7. Pracuji na: Iluze pro Jiřího Počet znaků: 1 066 (včetně mezer) Úterý 28.7. Pracuji na: Iluze pro Jiřího Počet znaků: 1 918 znaků (včetně mezer) Středa 29.7. Pracuji na: Iluze pro Jiřího Počet znaků : 302 (včetně mezer)

Horalka - A. Moravia Toto dílo jsem četla k maturitě. Informace, které jsem získala ve škole, mne dosti zaujaly. Čekala jsem něco více akčního, živější přeci jen se jedná o příběh z války. Většina kniha byla velkým zklamáním. Cesta z Říma, kde přespávali co, jak a kdy jedli… Téměř žádný děj, krom konce knihy, kdy došlo ke znásilnění Rosetty. Po kterém je za chvilku konec. Čekala jsem prostě víc. Možná že zklamání není vinou knihy, ale mě samotné, protože jsem očekávala víc. Vůbec jsem se nesžila s postavami a jejich veškeré osudu mi bylo celkem ukradené. I to co se stalo mladičké Rosettě na konci knihy mě nechalo chladnou. Ukázka: Tak tedy jednou ráno jako obvykle poprchávalo, nebe bylo zatažené a tmavé mraky bez ustání stoupaly z kotlíku moře a my s Rosettou jsme pomáhaly při zabíjení kozy, kterou Filippo odkoupil od Parida a chtěl potom, až si vezme svůj díl v malém rozprodat. Černobílá koza stála uvázaná u kůlu a uprchlíci nic lepšího na práci nebylo se na ni koukali, vypočítával