Vivienne

Na cestu T. Pratchett K tomuto projektu se tímto článkem vracím po dlouhé době a stejně tak se teprve pomalu vracím do čtecího režimu a tak mi dělalo celkem problém vybrat knihu, která by mne překvapila. Nakonec jsem tedy sáhla ke klasice Pratchettovi. Tentokrát však nebudeme pitvat Zeměplochu a koukneme se na zoubek Nómům. Začněme první knihou a to tou s názvem Na cestu. Po přečtení knihy Kobercové jsem nečekala, že autor vytvoří další malé tvorečky. Ale netrvalo to dlouho a já v jeho knihách objevila Fígli a po nich i dnes zmiňované Nómy. Maličkatí lidičkové žijící domnívající se, že jsou jediní svého druhu. Přežívají na smetišti, bojují s liškami a zimou a shodou okolností se dostanou do obchodu, kde náhle zjistí, že nejsou tak sami.. Velmi, velmi stručný nástřel toho co si v knize můžete přečíst sami. Líbilo se mi zpracování postav, hlavního hrdiny Muskulína i velmi "své" babičky Morkosie. A ono i pojetí Nómů v Obchodě mělo dosti do sebe. Malý svět ve světě. Lidským okem

Mám za sebou první školní týden a už jsem vyflusnutá. Hned první hodina - testík + rozdělování seminárek, velmi, velmi chaotické. Prezentování na 3x. Fakt opruz. Jindy bývaly první hodiny o ničem, krátké. Ale teď ne. Jediná studentova radost a oni nám jí vzali. Tak nějak přemýšlím, jak to letos pojmout. Dokopat se k průběžnému učení, ale jak se znám, lenost je silnější. Vyhraje. Tak jako vždy. Vždy zůstane jen u plánů. Mám jich teď tolik, ač jsem si říkala, že s nimi skončím. Tolik snů a představ, které nejsou až tolik snílkovské, sním o reálném životě, který však pro mě zůstává fikcí, ale ostatním se plní. Jen já mám prostě smůlu. V mezilidských vztazích, s prací, doma,… A hlavně se zdravím. Jop zase to přichází. Mé prokletí…. Opravdu jsem doufala, že letošní rok bude lepší. Není! Mám věřit dál? Vzdát to? Bojovat? Občas má člověk pocit, že nemůže dál, že je na konci sil, ale ustojí to. Si tak říkám, kde je ta skutečná hranice, za kterou už člověk nemůžu jít. …

Střípečky, poněkud staršího data. ¨ Kde jsou ty dveře vedoucí do duše (a ven) zamčeny ztraceným klíčem, kdes v hlubinách času zničen. Chci ven! Volání ztracené, zoufalé. Nikdo neslyší, nikdo nezbyl (a možná tu ani nikdy nebyl) Chci ven! *** Zaplať smrti! jež život ti dala a v doupěti mrtvých vychovala tam nebylo světla slunce ni hvězd jas, strávils tam dlouhý čas. Sám samotný, smrti syn jediný nepoznals lásku či dotek lidí stal ses jejich nepřítelem smrti sluha věrný. *** Vstup hrdino, leč pamatuj jen jedna cesta vede tam a žádné ven v srdci tam poznáš beznaděj. Mrtví jež hledali to co ty stráží nyní tajemství které jim život i duši vzalo a ke skále upoutalo. Slova do skály vyrytá mocné kouzlo střeží tam v podzemí ukrytá kol čas nepovšimnut běží.