Vivienne

A je tu konec. Trochu divný, ale je tu. Tak snad se vám bude alespoň trochu líbit... "Už to začalo," sykl Theorg a zastavil se. Vinia se otřásla. Lesem se neslo vytí a řev. Byli daleko, ale i tak je slyšeli, tlumeně, ale přece. "Jak daleko ještě?" "Už jenom kousek," Theorg se opatrně vydal dál. Pak se ale zarazil, dvě ženy seděly uprostřed bývalého tábořiště a zdálo se, že meditují. Ještě podivnější však bylo to, že ta mladší z nich byla velmi podobná Vinie. Theorg si promnul oči. Ne, to není možné, to se mi musí zdát, myslil si. Ale nezdálo se mu to. Thea vycítila upíra a probrala se. Zvedla se a šla naproti němu odhodlaná se bít. Liara se taktéž zvedla, ale okamžitě oněměla, když uviděla upírovu společnici. I Thea se zarazila. Vinia a Liara k sobě došly. Opatrně se dotkly konečky prstů. Nebyl to sen. Sestry se opět shledaly. *** Boj vytrvale pokračoval dál. Těžké ztráty byly na obou stranách. Vyhladovělí upíři ztráceli dech, vlkodlaků ubývalo a vítěz byl...

Mám nějakou krizi vůbec nevím, co psát. A to je zlé. Ale abych neodbíhala od tématu. Blížíme se do finále, tak ať se líbí :-) *** Nergal pokynul Theorgovi a Vinie a ti k němu přišli. Zraněný muž mezitím odběhl pryč. "Zítra v noci zaútočíme na vlkodlaky. Buďte připraveni." "Pane, co tak najednou?" "Víme, kde jsou a navíc je tu ta věc s lidmi. Umírají po stovkách na mor. Čím dřív vlkodlaky zničíme tím líp." Odpověděl Nergal a zmizel u sebe ve stanu. Už zítra , blesklo Vinie hlavou. "Nechci bojovat,"špitla. "Já taky ne," odpověděl jí Theorg. "Pojď." Vzal jí za ruku a vedl pryč. "Co chceš dělat?" zeptala se ho, když vešli do stanu. "Utečeme," odpověděl jí bez zaváhání. "Kam? Proč?" "Mám dost zabíjení. Navíc Nergal je dost nepředvídatelný. Bojím se, co by se mohlo stát, kdyby zjistil, co jsi zač." Theorg se zamyslel. "Vím, kde býval tábor tvých rodičů. Půjdeme tam a pak pryč z tohoto pro...

Další kapitolka. Ať se vám líbí. Vinia a Theorg přidali do kroku. Slunce už nesvítilo, ale i tak Theorg postupoval pomalu. Vinia jej beze slova následovala. Bála se, ale zároveň toužila spatřit muže, co ji proměnil. Muže, jež ji musel znát ještě jako člověka. Naděje, že se dozví pravdu, v ní hořela jasným plamenem. Les se měnil, řídnul a ztrácel svoji divokost. V houstnoucí tmě Vinia zahlédla polorozpadlou střechu, jednu jedinou uprostřed vysokých stromů. Theorg se zastavil. Vinia se na něj tázavě zadívala. "To je to místo. Drž se za mnou." Špitl jí do ucha a pomalu se vydal dál. Došli k polorozpadlé chatě, váhavě do ní vstoupili. Na podlaze byl velký nános prachu a ten se při jejich příchodu rozvířil. Na podlaze byly vidět šlápoty a dírou ve střeše dopadalo do obydlí světlo hvězd. "Nirvene, vylez!" křikl Theorg. Jako by odnikud vylezl Nirven. "Rád tě vidím Theorgu," řekl a usmál se, jakmile uviděl Viniu usmál se ještě víc. "Tak si ji přivedl. Dobře, ...

Další díl. Pokud to někdo čte(což asi ne) tak se omlouvám, ale nedopatřením jsem zveřejnila kapitolu 8, ale už jsem ji smazala a rychle dodávám tu 7. Theino napětí sílilo. Byla neklidná a ani příchozí jitro ji netěšilo. Nevěděla, co má dělat. Jak se zachovat. Byla rozpolcená jako tehdy. Má jít na stranu syna nebo druha? Má Liaru skrýt nebo odvést? Do tábora spojenců lidí nebo upírů? Thea si povzdechla. Nejenže nevěděla, co má teď dělat, nezhojená rána v jejím srdci se opět otevřela. Liara to vše cítila, ale marně v sobě hledala odvahu zeptat se, co se děje. Thea nepřítomně bloumala po okolí. Pak náhle zpozorněla a zastavila se v půli kroku. V pravé poledne se ozvalo vlčí zavytí. Thea zareagovala okamžitě. Znala to vytí a věděla, co znamená. Spojenci upírů mění své tábořiště. "Liaro!" Křikla, když přiběhla k jeskyni. Liara se na ni nechápavě dívala. "Pojď, musíme jít. Rychle!" Popadla ji za ruku a táhla pryč. Daly se do běhu. Les je objal a zavřel se za nimi. Vlčice ...

Po delší době další díl. Kritika vítána. "Jak se jmenuješ?" "Vinia, teda alespoň si to myslím." Špitla Vinia. "Ty to nevíš?" zeptal se vůdce. "Nevím, nic si nepamatuji," řekla Vinia. "Mé jméno je Nergal a jsem vládcem všech upírů v tomto lese. Nyní se nacházíš v mém ležení. Vedeme válku s lidmi a možná i s vlkodlaky. Tedy za předpokladu, že vyhraje ta druhá skupina. Můžeš se k nám přidat," nabídl Nergal Vinie. "Já-já, nevím." Zakoktala Vinia. "Nevadí, dám ti čas na rozmyšlenou. Můžeš jít, ale zůstaň v táboře." Vinia se urychleně vydala ven. Netušila, co má dělat, ale rozhodně se k nim přidat. V srdci k nim cítila odpor. To samé pociťovala k sobě samé. Byla zmatená. Sedla si pod mohutný strom a usilovně přemýšlela. *** Theorg spolu se svými muži prohledávali les. Vraceli se do vesnice a po dlouhém hledání našli stopu jiného upíra. Sledovali ji a Theorg si velice nerad připustil, že Vinia mluvila pravdu. Měl zvláštní p...

Další část. Liara po dlouhé době nalezla klid a pokoj. Možná že i byla šťastná. Sama nevěděla. Poprvé pocítila bezmoc, že nic neví, ale zároveň klid, protože poprvé od doby kam sahaly její matné vzpomínky měla domov. Byla s vlky. Co víc si může vlkodlak bez minulosti přít? Thea se jí stala oporou, i když se stávalo, že byla zadumaná a myšlenkami nepřítomna. Liara jí několikrát přistihla, jak si ji zkoumavě prohlíží. Jakoby si i ona toužila na něco vzpomenout. Ale zdálo se jí, že se jí to nedaří. Liara nedokázala odhadnout, zda-li je to dobré nebo špatné znamení. Rozhodla se však, že nechá věci být. Časem se stejně pravdu dozví. *** Byl večer. Obloha pomalu temněla a na zem se snášel chlad. Hladové oranžové jazyky olizovaly suché dřevo a tu a tam z plamenů vyskočila jiskřička. Okamžik se vznášela a pak uhasla navždy. Liara se tiskla k vlčatům a pozorovala Theu, jak se pomalu přibližuje k ohni. Opět měla ve tváři ten zamyšlený výraz. Posadila se proti Liaře a natáhla ruce k ohni. "P...

Další díl. Čas plynul dál nezměněným tempem. Vinia stále žila u jezera. Zamilovala si jej, i když přežívání v jeho blízkosti nebylo lehké. Příliš pozdě pochopila, že jen o zvířecí krvi nejde žít. Příliš pozdě… Jednou za čas prostě musela jít mezi lidi a napít se. Nemusela vraždit, ale bylo čím dál obtížnější se dostávat zpět. Slýchávala o bojích, o zuřící válce. Netušila o co jde a lidé se ve svých vyprávěních lišili. Netušila tedy, kde je pravda, a tak zůstávala v klidu. *** Jezerní hladina se roztančila. Paprsky slunce se třpytily na vodní hladině. Vinia plavala a potápěla se. I když bylo jaro, voda zůstávala ledová, ale jí to nevadilo. Užívala si klidu, ticha a samoty, kterými ji toto místo učarovalo. Vynořila se z vody a rozhlížela se kolem. Měla nejasný pocit, že něco není v pořádku. Vydala se tedy ke břehu, sedla si na vyhřátý kámen a začala se pozorně rozhlížet. Stromy vrhaly stíny a z lesa šel nezvyklý chlad. Zdál se být tak nepřátelský. Vinia propalovala les pohledem, ale nic ...

Já vím trvalo to velmi dlouho, ale je to tu. Dost se toho bojím. Ale tak snad se vám to alespoň trochu bude líbit. Je ráno a nic mě nebolí. Jak to? Vždyť byl úplněk.. Přijala jsi sama sebe, to co jsi. Tak proč dál trpět. Dokážeš víc, než si myslíš. Jsi silná… Ozval se hlas v její hlavě. Usmála se, ale úsměv jí zmrzl na rtech. Kroky. Ale čí? Někdo je za ní, slyší jeho dech. Na kůži jí naskočila husí kůže. Co mám dělat? Hlavně nezmatkovat. Pozorně se zaposlouchala, bylo slyšet, jak lehce našlapuje na trávu. Je asi dva metry zamnou, tipla si Liara. Co mám dělat? Čekat. Dobrá počkám, ale co pak? Pak se uvidí. Někdo se lehce dotkla jejího ramene. Otočila se. Za ní stála starší žena, na tváři jí pohrával úsměv. "Ráda potkávám někoho, jako jsem já. Říkají mi Theo. V tomto lese žijí již dlouhá desetiletí. Jak říkají tobě a co tu děláš?" promluvila žena a přívětivě se na ni usmála. "Já.. Jmenuji se Liara, tedy alespoň myslím. Utekla jsem nevím odkud, vlastně nevím ani co tu hl...

Ahojky, tak se vám zase ozývám a hážu sem další kapču k Nečekanému odhalení. Musim se přiznat, že jste mě zklamali, že u pomsty byl jenom jeden komentář, proto vás musim požádat aby ste je psali ať vim jestli se vám líbí a jestli mam vůbec pokračovat dál. Jinak zpět ke kapitolce tto ce je kurzívou je jedné za sester a to normální u druhé. Ráno. Slunce vstává. Krajina se pomalu probouzí. Květi se rozevírají, oči zvířat také. Vše touží po dotyku slunce. Jen jedny oči ne. Dívka schoulená v kořenech stromů. Pomalu se zvedá, otvírá oči. Nebojí se slunce jako jiní. Nemusí. Jde k lavičce, znovu pohlédne na muže, již nikdy se neprobudí. Vzala mu život. Znova se rozplakala a skácela na zem. Je stvůra, stvůra a nic jiného!!!!! Je stvůra, stvůra a nic jiného!!!!!Znovu. Každý měsíc to samé. Jak má žít?? Minulost žádná, budoucnost plná obav a nejistoty. Je to dar nebo prokletí. Musí něco udělat. Přijmout to co je. Naučit se ovládat, krotit své choutky a zlost, ovládat své emoce Vydyt se do lesů, ta...

A je rok 2009 a jak se říká: jak na nový rok tak po celý rok tak vám sem házim první kapču. Je to trochu zmatené tak musím jen doufat že se v tom neztratíte. Je to vyprávěno z pohledu dvou osob. Sester. První je kurzívou a druhá normálním písmem. A to co je tučně je u obou. Moc vás prosím pište komenty ať vim jak na tom sem. Kap, plesk, kap, plesk. Kapky deště dopadají na zem. Kap, plesk, kap, plesk. Slzy stékají po tváři a těžce dopadají na zem. Bouře se probouzí. Vzlyky a vykřiknutí, plné boleti a zoufalství. Blíží se noc a sní úplněk. Oči se zavírají, z úst se řine modlitba. Brzy začnou vlci výt. Již brzy se změní. Upíři se vydávají na lov. Lidé by měli spát. Musí!!!!!! Již brzy se z ní stane stvůra. Mladý muž sedící na lavičce a spí. Stvůra lačnící po kořisti. Tiché kroky za ním. Po pomstě. Výkřik, muž padá k zemi. Mrtví. Po jídle, které by konečně naplnilo žaludek. Náraz do stromu. Jasný výkřik plný bolesti, již brzy........... Další výkřik, další slzy kanou po tváři. Ne, musí s t...