Akt X.

A je tu konec. Trochu divný, ale je tu. Tak snad se vám bude alespoň trochu líbit...

"Už to začalo," sykl Theorg a zastavil se. Vinia se otřásla. Lesem se neslo vytí a řev. Byli daleko, ale i tak je slyšeli, tlumeně, ale přece.

"Jak daleko ještě?"

"Už jenom kousek," Theorg se opatrně vydal dál. Pak se ale zarazil, dvě ženy seděly uprostřed bývalého tábořiště a zdálo se, že meditují. Ještě podivnější však bylo to, že ta mladší z nich byla velmi podobná Vinie. Theorg si promnul oči. Ne, to není možné, to se mi musí zdát, myslil si. Ale nezdálo se mu to.

---

Thea vycítila upíra a probrala se. Zvedla se a šla naproti němu odhodlaná se bít. Liara se taktéž zvedla, ale okamžitě oněměla, když uviděla upírovu společnici. I Thea se zarazila. Vinia a Liara k sobě došly. Opatrně se dotkly konečky prstů. Nebyl to sen. Sestry se opět shledaly.

***

Boj vytrvale pokračoval dál. Těžké ztráty byly na obou stranách. Vyhladovělí upíři ztráceli dech, vlkodlaků ubývalo a vítěz byl v nedohlednu. Kdo ví, jak tento šílený bratrovražedný boj skončí...

***

Netrvalo dlouho a objaly se. To objetí chladné jako led a zároveň vroucí, zafungovalo jako spínač. Vzpomínky se valily proudem.

"Sestřičko moje," vzlykla Liara.

"Vzpomínky," začala Liara.

"Jsou zpět," dokončila Vinia.

"Dětství, naše proměny, matka i otec… Všechno se to vrátilo," zaradovala se Liara.

"I to co se dělo po jejich smrti?" zeptala se Thea. Liaře zhasnul úsměv, zavrtěla hlavou. Theorg se tázavě podíval na Viniu. I ona zavrtěla hlavou.

"A co bude teď?" ozvala se Liara.

"Počkáme, až jak dopadne bitva." Thea se opět soustředila. Zavládlo ticho. Všichni napjatě čekali. Dlouho se nic nedělo. Pak se Thea zvedla.

"Theorgu, Vinio kousek odtud je jeskyně. Měli byste se do ní schovat." Přikývli.

Podivná čtveřice se ukryla v jeskyni.

***

Svítalo. Bojiště bylo téměř prázdné. Několik posledních vlkodlaků naposledy vydechlo. Vítězné upíry spálilo slunce na popel. Ve vesnicích naposledy vydechl i poslední člověk zasažený morem. Stromy plakaly nad všemi mrtvými. Vítr odnášel popel. Ani ptáček nezpíval. Les truchlil.

"Je po všem," špitla Thea. "Všichni jsou mrtví,"po tvářích jí stekla slza. Vinia a Liara se objaly. Theorg přikývl.

"Dalo se to čekat." Řekl pouze.

"Až zapadne slunce, opustím toto proklaté místo," řekl.

"Můžeme jít všichni spolu," navrhla Vinia.

"Mám se na stará kolena paktovat s upíry?" zeptala se Thea. "Vydržíme to spolu vůbec?" zeptala se významně a podívala na Theorga.

"Můžeme to zkusit," usmál se.

Jen co zapadlo slunce, tři ženy a muž se dali na cestu. Neohlíželi se, ani když procházeli mrtvými vesnicemi. Chtěli zapomenout. Začal vát vítr a Vinia opět ucítila ten známý pach. Ohlédla se. Ze stínu lesa vycházely dvě zahalené postavy. Za okamžik se opět schovaly. Nechápala to.

Ve skutečnosti postavy pozorně pozorovaly odcházející skupinku. Usmívaly se.

"Udělali jsme dobře?" ozvala se jedna z postav.

"Ano alespoň tohle jsme jim dlužili," odpověděla mu druhá.

"Ochraňovali jsme je, ale teď už jejich osudy v rukou nemáme." špitla znova první postava. Pak zavládlo ticho.

"Je čas odejít," ozvala se po chvilce opět ta první.

A pak se postavy rozplynuly, jako by tam nikdy nebyly. Některé věci zůstanou navždy utajeny. A možná je to tak i lepší…