Vivienne

Je jaro, všude se to zelená, ptáci zpívají a sluníčko svítí. Idilka ne? No není to idilka? Lidi jsou na sebe hned milejší. Ta poslední věta to je ironie. Spíš mi příde, že ne sebe štěkáme ještě víc než kdy jindy. Včera byl významný den. Pustila jsem si po dlouhé době Tarju. Pořád stejně krásná. Všechno se mění. Ale její krása zůstává. Přežila jsem školu i cestu domů. Všechno mělo zpoždění. Od pátku bude zase výluka. Nenávidím ji! Škola. Už jen to slovo smrdí. Mám čím dál tím větší antipatie k jazyku anglickému. Přijde mi strašně nepochopitelný, zbytečný. Proč se zbytek světa nemůže jednoduše naučit česky? Nu co přát si to můžu.. Venku je krásně, ale.... Zase to mizerné ale. Vždycky všechno zkazí. Nezdá se vám? Jeden za druhým se hroutí mé plány na velké prázdniny, to začalo brzy co? No nic má potřeba se vykecat je u konce. Přeji příjemný zbytek týdne.

.. 1. Proč jsem si vybrala právě tuto knihu? Na autorku jsem narazila na jejím blogu a její styl psaní se mi zalíbil, okouzlilo mě Podmoří a já neodolala a knihu si koupila. 2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným). Dnes se neproměňuj- boj, láska Tvář- obětovat, bojovat 3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem) Dnes se neproměňuj- pochopit Tvář- skrývat 4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být. Asi Margeit protože nakonec nalezne štěstí. 5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum. Postavy na mě působí reálně, mají kladné i záporné vlastnosti, nikdo není dokonalý. 6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo Místy bylo trochu moc postav a tak jsem se místy ztrácela.

Být doma mi nesvědčí. Nejen že nemám co dělat a příšerně se nudím. Hodiny se neuvěřielně vlečou. A tak mám čas přemýšlet, Napadají mě věci, které by asi neměli, ale to je vedlejší. Strašně moc chci někam patřit. A jelikož mi to nejde ve skutečnosti tak proč to nezkusit s blogem? Tak mě napadlo zkusit to v klubu snílků. Ale tak mě napadá jsem snílek? Nu což uvidíme :-) * Chybí mi. Ač je to divné opravdu mi chybí. Anděl. Netušila jsem, jak moc mi bude chybět. Říkala jsem si, že ta zelená mi dodá optimismu a snad trochu i té energie do života, zatím se to neděje. Dokud vládla zima, připomínal mi jaro. To již dozazilo, ale lépe mi není. * Ale abych vás tu jen nenudila, tím jak nemám co dělat, tak něco z plánů na závěr. Mám tu připravené nějaké jednorázovky, možná se konečně dočkáte kapitolovky a jako dáreček mám přichystanou vícerázovku psanou formou deníku. Doufám, že se alespoň trochu těšíte.

Tak nějak mám zase chuť se na všechno z vysoka vykašlat. Máma přecházela a stále ještě přechází chřipku a tak se není čemu divit, že jsem se od ní já a brácha nakazila. Příšerně mě bolí v krku, nemůžu mluvit... Tak to bychom měli na úvod, od tohohle článku nečekejte nic světoborného, prostě jen mám potřebu se vykecat. Škola docela šla, každej den od 9, někdy končit dřív. Ale já si to vůbec neužila. Kvůli tomu jak mi je. Nemocná být ale nemůžu. Přišel totiž čas čtvrtletních písemek a představa, že bych jen týden chyběla. Sebevražda. A tak se snažím přežívat. Kloktám, cucám, z čaje se mi začíná dělat blbě. A zlepšení - minimální. * Tenhle článek tu měl být už v úterý, ale v nadpisu jsem neměla žádné písmeno a tak se článek vlastně zničil. Uložen byl pouze začátek a já neměla nervy se do toho pouštět znova. Občas mám sto chutí si dát pár facek. * Lenost dostoupila vrcholu. Nejsem schopna ničeho. Ale jak tak koukám po blozích( píše se to tak?) nejsem jediná. Alespoň něco. Ale i tak bych s

Bylo léto a já se nudila a tak mi moje drahá Jituš dala téma pro povídku. Ctěla příběh, kde by byla hlavní hrdinkou. A takhle to dopadlo. Ráno, slunce vstává tak jako už tisíckrát, ba spíše milionkrát. Ať se děje co se děje, slunce každé ráno vstane. Začíná tak zcela nový den, který je jako každý jiný, pro někoho obyčejný a pro někoho jiného mlže být neobyčejný. Jitka vstala celkem brzy, ale slunce již stálo na obloze a jeho paprsky prosvitovali mezi jednotlivými bytovkami a ji šimralo do očí a nedovolilo jí dále spát. Oblékla se tedy, umyla a upravila. Pak vyšla ven v domnění, že je to dne jako každý jiný. S partou přátel se toulala po městě. Smála se, vtipkovala, prostě si užívala života. Těsně před dobou oběda se k nim přidala malá skupinka kluků, kterým nebylo více jak sedmnáct let. Obě skupiny se rychle promíchaly a rozhovor vesele pokračoval dál. Když slunce pálilo čím dál tím více, až to nebylo k vydržení uchýlili se pod altánek, který jim poskytoval stín. Jitka si povšimla, že

Opět shrnutí mého týdne První dva dny se daly přežít, pak přišel ten třetí. Den ve kterém se všechno tak nějak pokazilo. Do školy jsem šla našprtaná na Hz a co si myslíte, jistě že jsem to podělala, mít druhý oddělení bylo by to v pohodě. Štěstěna je svině. A mě si moc neoblíbila. I když jsme končili o hodinu dřív stejně jsem nestíhala. A nestíhám ani teď. Co si budem namlouvat, do prázdnin se to nezmění. Pátek šel, sobota naprosto profláklá. Přišel mi e-mail s kritikou na moji povídku ve Sborníku. Bylo toho dost, teď je na mně abych se z toho poučila a pokud možno se v psaní zlepšila. Doufám, že se tím dobře porvu. Přišla mi další kniha od Terezy Matoušková- Branou snů- řekla jsem si, že ji nezačnu číst, dokud nedodělám všechny své resty. Doufám, že se toho dne dožiji. To nové nastavení psaní článků mi nějak nesedí, musím se s tím sžít, doufám jen, že to pude rychle. Poslední dobou je tak nějak všechno nové a to mě nehorázně štve. Nemám to ráda. Ale nedá se nic dělat. Buhožel. Ať dělá

Ach ano, je to už nějaký ten čas, co jsem zde psala o tom, jak jsem do Sborníku poslala svoji povíku. A stal se zárak a má povídka se skutečně do sborníku dostala. A tak vám ji sem dávám a ráda bych znala váš názor. PS: sborník lze stáhnout zde více informací nalezente na blogu spisovatelů zde Bylo ráno, nebe bylo šedivé a ve vesnici vládlo nezvyklé ticho. Byl to týden. Sedm dní uplynulo od doby, kdy muži odešli bojovat proti rytířům s kříži na štítech. Novinky žádné, napětí bylo čím dál tím větší, málokdo věřil v návrat udatných bojovníků. Ne, již nebylo naděje pro ty, co zůstali. Nezbyl zde nikdo, kdo by se mohl dobyvačným vojskům postavit. Všichni byli odsouzeni ke zkáze. Tak dlouho si jich nikdo nevšímal, tak dlouho. Kdo by si taky dělal hlavu s několika vesnicemi, které leží za hlubokými lesy. Ne, vládci měli jiné starosti - boj s pohany žijícími v jejich blízkosti, rozsévání křesťanské víry, boj s odpůrci, uzavírání dohod... Krev, boj a smrt. To je zaměstnalo na dlouhé roky, ale