Vivienne

Věčně zamrzlá a sněhem pokrytá krajina byla zdánlivě bez života. Lidé zde nežili, jen tu a tam krajem projeli. Nezkoumali, co vše se v zdánlivě mrtvé krajině ukrývá. Většina země byla holá jen okrajové oblasti, které stíhali rozmrzat, obrostly jehličnatými stromy. Celé generace se to nezměnilo. Až poté kohosi napadlo, že místo aby zloděje, a jim podobné podvratné živly, zavírali do cel, poslali do ledové pustiny. Kdo tam po určenou dobu přežije, bude se moci vrátit do společnosti. A tak učinili. Lidé byli posíláni na jistou smrt, neboť nikdo se z těch míst nevrátil. A tak se stávalo, že medvědí rodinka tu a tam našla zmrzlá těla. Byli to hodní, dobří medvědi, kteří patřili k těm vzácným bytostem, které naleznete málokde. Na pohled se možná zdáli obyčejní, skutečnost však hovořila jinak. Medvědi zprvu nechápali, co se to děje. Popravdě ani moc nezkoumali své lidské sousedy. Drželi se daleko, instinkt jim tak velel. A vlastně jim do toho ani nic nebylo. Měli své životy, a když zatoužili ...

Druhá část, 200 slov. Obyvatelé Okraje budili vždy negativní emoce u svých sousedů. Nikdy se přesně nevědělo, odkud přišli, ani proč zůstávají součástí říše. Prostě existovali. Málokdo si jich všímal a oni činili stejně. Bariéra nevědomosti dala vyrůst mnoha temným zkazkám, které se vesele šířil Říší tak dlouho až se pro všechny stala pravou. Těžko říci, zda-li se dostala až k uším okrajanů. Nikdo to nikdy nezkoumal. I když Říši zasáhla válečná vřava, … Moment co to je ta Říše? Celou dobu tu o ní plácám, ačkoliv vy nemůžete tušit, co že to vlastně je. Jsem to ale popleta, omluvte mne prosím. Říší bylo nazýváno velmi volné uskupení zemiček, kde žili lidé. Rozléhala se po celém kontinu. Jednotlivá skupení si vládla sama a vystupovala nezávisle na sobě. Ale stále uvnitř existovaly pevné vazby a dohody, které v případě nouze vypluly na povrch. V dřívějších dobách hojně využívané, za těchto dnů spíše pozapomenuté. Za prvních dnů své existence měla Říše svého velkokrále, ale tato pozice post...

Snad se doberem ke zdárnému konci ... :-) Málo je někdy více. Alespoň to tak říkají. A proto to, co snad pomalu vzniká, bude přicházet pomalu a po troškách. A co že to vlastně bude? To je ve hvězdách a možná, že je to tak i dobře. Snad i zaujme Vás mé vyprávění. Kde ale začít? Je toho tolik a zároveň tak málo. Protiřečím si, což? Nu, milánkové, buďte milí a odpuste vypravěčce její roztržitost. Čas silně doléhá na mou maličkost a vím, že mi pomalu dochází. Ale konec všemu zdržování. Otevírám prachem pokrytou knihu a opatrně obracím listy. Jsou zašlé a tak jako já zažily lepší časy. Který z živlů je nejsilnější? Kterého je třeba se bát? Nahlédněte do srdcí, hledejte tam pravdu, ale stejně ji nenajdete. Toho roku to byla voda, kdo ukázal lidem svou sílu, to z ní měli největší strach. Valící se mase neměla slitování. Všechny lapala do své chladné náruče, jednou jedinkrát, ale už navždy. Existovali tací, kteří se zlomit nenechali. Mnoho jich nebylo, neboť panovaly dobré časy. Ale lidé z O...

Já vím je to divné, ale nic lepšího už z toho nebude... Iluze 150 Ač se to zdálo nepravděpodobné, na má slova došlo. Po úspěšné misi mě čekala opět samota mé věže a uklidňující stereotyp. Ač jsem sledovala dění ve světě, nikdy jsem nepocítila vliv politických změn. Bylo mi jedno, kdo zrovna vládnul, každý nakonec rád nahlédl do studnice vědění. Po onom potrestání vzpoury, které jsem byla nucena zaznamenat, ke mně dlouho nikdo nezavítal. Pro to mě velice překvapilo, když můj klid někdo přerušil. Na prahu dveří stál on. A nebyl sám. Vedl sebou malé devčátko, bosé, uplakané a umouněné, ale cosi v jejím oku mě zaujalo. Tiše ke mně promlouval a já bedlivě naslouchala. Nakonec vzal do dlaní mou tvář. Jeho ruce byly překvapivě hřejivé. Prostupovalo mou teplo a spolu s ním se do mě vléval nový život. Překvapením jsem zalapala po dechu. Naklonil se ke mně a špitl mi do ucha. "Můj dar pro tebe,," dech měl ledový, až mi z něj naskákala husí kůže. Letmé přikývnutí. Na víc jsem se nezmohl...

Iluze 150 Říká se, že chaos nemá tvář, z nás dle toho kdo ho svým chováním povolal. a nebo naopak, že může mít tvář kohokoliv z nás, dle toho kdo ho svým chováním povolal. Pravda bude asi někde uprostřed. Někteří tvrdí že Chaos je bůh, tak strašlivý, že se od něj ostatní odvrátili a zanechali jej v prázdnotě daleko za okraji světa. Odkud se ale vracívá aby hatil díla ostatních. Ale je to on, kdo našeptává lidem do duší, nebo už je to v nich samotných? řCelý svůj dlouhý život jsem strávila ve věži studiem a pozorováním všeho, ale zároveň ničeho. Mým úkolem bylo zapisovat, co událo se. Skládat dílo o životě i o smrti, o známých i zapomenutých bozích, kteří přežívají jen velmi těžce. Jednoho dne jsem i já, strážkyně, byla nucena opustit bezpečí věže a jet do světa. Bylo to složité období, cestování náročné obzvláště pro staré vetché tělo jako je to mé. Během té doby jsem viděla mnohé. Vše se mi bezpečně vrylo do paměti a vím, že to nikdy nezapomenu. Už od příchodu do toho kraje mi bylo tě...

Pokračování povídky Letěla. Vítr jí svištěl kolem uší a zem se měnila. Diara se smála, šílené skřeky se rozléhaly krajem. Byla volná a tak blízko své pomsty. Zastavila se. Nehodlala vše zkazit svojí ukvapeností. Čekala dlouho a tak ji chvilka navíc nezabije. Věděla, že rozkol, který mezi nimi nastal, může být krátkodobý, nebo naopak trvalý. Musela zjistit, co se děje a podle toho se zařídit. Nemohla chybovat, protože kdyby se opět spojili nedokázala by ja zničit. Pomalu se vydala k prvnímu z nich. ** "Jak-jak??" zakoktal jeden z pánů Pekla. Diara se pouze smála a nepřestala, když mu podřízla hrdlo. Nečekala, že podlehne tak rychle, ale nyní už věděla vše a nic jí nebránilo v pomstě. Pomalu se vydala k dalšímu. Uběhlo několik měsíců a její spanila jízda pomsty se pomalu blížila ke konci. Zbyl jen jeden. Peklo zachvátil chaos, ale jí to bylo jedno a Nejvyšší nereagoval. Nebránilo jí tedy nic v tom, aby si svoji pomstu vychutnala. Pomalu vešla do jeskyně plné krápníků. Ve vzduch...

Povídka na snad trošku nezvyklé téma, tedy alespoň u mě. Tak snad se vám bude líbit. Běžel. Po tvářích mu stékaly kapky potu. Krajina se měnila. Měnil se i její hlas, ale toho si nevšímal. Následoval pouze jeden jediný hlas, který ho volal. Podlehl jeho kouzlu a nedokázal již myslet na nic jiného. Běžel. Ani netušil jak dlouho už. Bylo mu to jedno, toužil po jediném - najít ten hlas, jeho zdroj. Kraj temněl a život ho opouštěl, ale on si toho nevšímal. Měl svůj hlas a nic jiného ho nezajímalo. Doběhl k hluboké jámě, jejíž dno pokrývaly ostré kameny. Neviděl je a hlas sílil. Pak ji spatřil, překrásnou, oděnou ve světle. Volala ho, vábila. "Už jdu," špitl a skočil. Tělo padalo a pak se nabodlo na špičaté kameny. Záře pohasla a siréna pekel došla k mrtvole. Řetěz zachřestil. S úsměvem obešla kámen po kterém stékala jeho krev. "A prej že umřu hlady," žena se rozesmála a její smích se rozletěl pustinou. Pak se vrátila ke svému úlovku. S požitkem lízala krev a nevadilo jí...

Poslední část. Jsem na vás úplně zapoměla. Za to se velice omlouvám. Doufám, že se vám povídka líbíla. Devatenáctého Mám nové tělo. Nelíbí se mi, ale Raelovi ano. Na včerejší noc nikdy nezapomenu. Nejdříve jsme unesli dvě mladé dívky. Nevinné. Jednu jsme přivázali ke kamennému stolu, na kterém zářily magické znaky. Ta druhá dívka se schoulila u nohou stolu, na rukou měla pouta a modlila se. Rael byl na vrcholu blaha. Čekali jsme na měsíc, a když vykoukl zpoza mraků Rael se dal do díla. Všude byla krev, magický vítr sebou nesl nářky tisíců zavražděných. Mé tělo nadobro zmizelo. Má duše magickými okovy připoutána k Raelovi plula v temnotě kolem něj. Z jeho rtů vycházela ta nejtemnější slova. Rituál se chýlil ke konci. I druhá dívka zemřela. Její duše vylétla v jasném bílém světle a zmizela. Pak jsem procitla v novém těle druhé dívky, to první bylo naprosto zničené. Avšak není to její dokonalá podoba. Na pravé tváři mám vypálený symbol mého prokletí. Rael má na tváři stále stejný potuteln...

Pozdě ale přece. Pokračování deníku Třiadvacátého Jsem slabá. Nemůžu se hýbat. Rael je také unavený. Sebral mi skoro všechnu sílu. Ten párek mágů mu dal zabrat. A mě taky. Urvali mi hned několik prstů. Mám je chované ve váčku. Snad až si Rael odpočine, bude v dobré náladě a opět mi je přidělá. Nerada bych ještě více vyčnívat z řady. Ty nové jizvy mi nevadí, akorát není hezké, jak mi ční maso. Myslím, že brzy začne zapáchat. Ale krev netekla žádná. Nikdy neteče. Nikdy. Ani srdce mi netluče. A to by asi mělo? To Raelovo tluče. A to silně. A krev mu teče. Čím míň jí bylo, tím byl slabší a já s ním. Nenávidím, kdy mi ubírá sil. Slyším ho, jak nadává, jak nás mohli najít. Asi je znal. Nedává na sobě znát city. Nikdy to nedělá. Ale lidé mají city. On je má. To jen já je nemám. Tak proč je skrývá? Copak je to něco špatného? Těla mágů nechal ležet v jeskyni, sebral jim vše, co měli, ale nevypadá to, že by je chtěl pohřbít nebo spálit. Možná bych to měla udělat já, ale nechci provokovat. Kdo ví...

A je to tu, jak jsem slíbila, konečně jste se dočkali. Doufám, že nebudete moc zklamaní. Dovolte, abych vám představila Eilan, nemrtvou. A vy se nyní budete moci začíst do posledních několika zápisků z jejího deníku. Šestnáctého Je lepší být sám a pak s někým, než být s někým a pak sám. Samota je pak tíživější. Ticho hlasitější. Čas se nezvykle vleče. Nevím jak začít. Nevím totiž, kdy a kde to začalo. Prostě jsem byla, nebyla a pak byla. Zotročena cizí vůlí, již se nemohu vzepřít. Kdo vlastně jsem? Nepovedený experiment? Nebo co?! Nevím co se dělo a nevím, co se bude dít. Člověk by si měl zvykat na…. Ale já nejsem člověk. Snad jsem jím kdysi opravdu byla, ale to je pryč. Vlastně ani nevím, proč to sem píši. Snad abych se jim přiblížila, alespoň z části. Prý jsem patřila mezi prokleté děti. Děti, jež byly označené různými symboly, které byly vypáleny do kůže. Bylo nás málo a lidé se nás bály. Některé děti měly to štěstí, že je jejich rodiče nevyhnaly, naopak jim pomohli a s pomocí magie...

Konečná část, je divná, a to velice. Víc k tomu radši ani říkat nebudu.. . ,, J-j- já…" začala koktat, jeho oči ji děsili. ,, Cos jí udělal? Co?" Jakub stále zvyšoval hlas, Jana se nezmohla na odpověď. Náhle se Jakub napřáhl a rozhodným úderem ji zabodl meč o břicha. Jana o krok ustoupila a sesula se na zem. Klečela a překvapeně na Jakuba pohlédla. Pomalu zvedla ruku a strhla si kápi. Jakub vytřeštil oči a klekl vedle ní. Objal jí a po tvářích mu začali stékat slzy. ,, Jano, ach Jano… Co jsem to jen učinil .. Ne neodcházej, nenechávej mě tu samotného. Pro-prosím." Poslední slova zašeptal, jakoby nedoufal v odpověď. ,,Lásko je pozdě. Odpouštím ti. Já-já …" ,, Pštt, nenamáhej se." ,, Miluji tě." Zašeptala Jana vysíleně, oči se jí zavřely a klesla v jeho náruči. Opatrně ji položil na zem a se slzami v očích se dal na útěk. Od této chvíle byl právoplatný psanec, vrah své lásky, jež mu zachránila život. Pěkně se jí to odvděčil. Běžel pryč, co nejdál od místa to...

Tak a tady je ta povídka, měla to být jedorázovka, ale já ji rozdělím na více částí. Je taková divná, přiznámvám, něco se mi na ní strašně nelíbí, al enevím co. Prosím berte ji s rezervnou a moc vás prosím o komentáře. "Bum, bum …." Bubny zní a jejich tón se rozlévá okolím. Hlouček vojáků jde pomalu k náměstíčku. Krok za krokem je blíž. Metr po metru se k ní blíží. Šibenice uprostřed je hotová. Je zde i kat, má na muže neobvykle štíhlou postavu, ale tomu se již nikdo nediví, zvykli si. Přes obličej má černou kápi a černé rukavice na rukách. Není velká zima, a přesto je nepatrně vidět jak se chvěje. Skupina došla k šibenici, odsouzeného Jakuba, který doteď šel uprostřed vojáků, dovedli ho, až na špalek na nějž ho postaví a kat třesoucíma se rukama, mu dá okolo krku oprátku. Naklonil se jakoby, mu chtěl něco pošeptat, ale nestihne to, přeruší ho úředníkův hlas. ,, Jakube, synu kovářův, byl jsi odsouzen k smrti na šibenici za krádež a urážení jeho milosti, krále. Poprava bude us...

Tak a je tu poslení část, možná jí někoho z vás skamu, ale nevím jak jinak to ukončit, prostě se mi zdá, že to tak má býl, ale zároveň i ne. Mno ale co stím teď udělám? Nemám náladu a možá ani tu potřebnou sílu to přepsat. Mezitím vrcholily přípravy soudu, venku byla podstavena hranice a teď k ní nosili dříví. Kupcův syn byl pevně rozhodnut jít k soudu, ale jeho otec byl proti. Bylo zcela jasné, kdo vyhraje. Komisař byl nezvykle klidný, když k němu přicházel kněží jen se potměšile usmíval a kněz mu úsměv oplatil. Vše bylo připraveno. Slunce váhavě vstoupilo na oblohu. I stráže se k Jennině cele blížili váhavým krokem. Jenny uprostřed svého vězení zatím poklekla k modlitbě. Tichým hlasem prosila všemohoucího boha o pomoc, modlila se za zázrak, ale uvnitř sebe cítila zvláštní prázdno, které jakoby říkalo je to marné. Těžké dveře se otevřely a stráže ji vyvedli ven. I přes bolest kráčela chodbou se vztyčenou hlavou. Cesta se zdála být nekonečná, až konečně došli do soudní síně. Byla plná ...

Zatím v hlasování vedou čarodějnice a tak přidávám předposlední část:-) Čas v Jennině cele, jakoby vůbec neplynul. Už za ní nikdo nepřišel a nechtěl po ní přiznání. A pak se uprostřed ticha ozvalo zavrzání a dveře se zase otevřeli a jí chytili něčí ruce. Zvedli jí a táhli jí někam pryč. Jenny zvedla hlavu a uviděla zase toho muže, jenž po ní chtěl ráno přiznání. Znovu jí zavedl do temné místnosti a posadil jí na křeslo. Zapínal kožené popruhy, až se nemohla ani o kousek pohnout. Vyděšeně se kolem sebe rozhlížela. Odněkud cítila žár, který se k ní přibližoval. A pak ucítila pálivou bolest na chodidlech, pohlédla na ně a uviděla oheň. Vykřikla děsem i bolestí. Cukala se a snažila se pohnout, ale nešlo to. Pásy byla příliš utaženy. Další příval bolesti a jí vyhrkli slzy. Ty stékaly po její tváři, ale ona je necítila. Jediné co cítila, byla bolest, kterou jí přinášel oheň. Pach spáleného masa jí rozhoupal žaludek. Myslela, že se pozvrací, ale jakým si zázrakem to neudělala. A pak žár zeslá...

A tak to tu máme zas,dozvíte se co se s Jenny dělo dál. Stráže hodili Jenny do prázdné cely. Jak Jenny zjistila, byla malá, neměla okna jen veliké dveře, které po jejím příchodu zabouchl hlídač a pak je ještě zamknul. Nebylo úniku. Jak se tak rozhlížela kolem sebe, zjistila, že cela nemá postel. Lehla si tedy na studenou zem a snažila se usnout. Ticho její cely narušovalo jen dopadání kapek. Kap, kap, kap …. Brzy ráno se dveře otevřeli a hlídač jí tam dal misku s vodou a chléb. Po chvilce zjistila, že je plesnivý. Přesto jej snědla a zapila nechutnou vodou. Hlad tím sice zahnala, ale strach stále sžíral její útroby, co bude dál?? Zasedání soudu se blížilo. V komisi usedlo pět významných mužů, hlavním u nich byl komisař, jenž se již zúčastnil čarodějnických procesů. A jak je ujistil, nemá Jenny šanci. ,, Přiveďte obžalovanou." Rozkázal. Dva strážní se otočili a vydali se pro Jenny. Otevřeli dveře její cely, chytli jí a vedli do soudní síně. Dovedli jí před komisy, když procházeli ř...

echm, echm, takže další můj patvor. Tuhle povídku nemám ještě dokončenou a že ji píšu dlouho, ale řekla jsem si, že dokud kus nezveřejním tak jí prostě nedopíšu. Kermisee si možná vzpomene, že jsem se o ní zmínila, když sme si jednou psali. Jinak mám takovej pocit, že se později objeví věci, které nejsou zrovna příjemné, ale patří to k tomu. Jinak moc vás prosím o komentáře. Středověk. Čas hrdinských činů, ale také útisků a falešných obvinění. Hony na čarodějnice bývali běžné. Jen se znelíbit církvi, bohatému a mocnému muži, nebo jen stačilo být jiný. Některé údaje říkají, že v těchto procesech zamřely tisíce žen, mužů i dětí, někteří tvrdí, že jich bylo mnohem více. V historii je středověk moje oblíbená doba, ale tyto procesy mi to kazí. Odsuzuji Kladivo na čarodějnice a odsuzuji ty, co se řídili touto knihou. Na hranicích, při mučení, zemřeli spousty žen a dívek, výjimečně chlapců a mužů. Jak daleko tehdy sahala lidská nenávist… Anglie 1634, čarodějnické procesy jsou v plném proudu. ...

Ahojík, takže jsem si prohlížela staré články a narazila na tuto rozepsanou vícerázovku. psala jsem ji již v únoru a tak se mi toto pokračování zdá strašné. Totálně jsem to zvorala, jako ostatně vždy. Pokud si tedy chcete připomenout o čem byla první část najdete ji tady. Pomsta vlkodlaků 2/2 Jasane odešla do svého pokoje a začala si balit věci. Se svítáním zaslechla strašlivé vlkodlačí zavytí. Jdou do boje. Poznala to. Rychle se dobalila a pak si sedla na postel. Začala vzlykat, věděla totiž co příde. Bylo jí upírů celkem líto, ale na druhou stranu jim to přála. Chtěla, aby trpěli. Ne jsou to tví bratři. Ne nejsou. Ty mezi ně nepatříš, jsi setra lykana, patříš na druhou stranu. Už pro něj neexistuji, jsem upírka. Ale ne z vlastní vůle. To ne… Jasane se schoulila a usnula neklidným spánkem. Daniel bloudil po chodbách, musel přemýšlet o tom, co říkala Jasane. Co když se vlkodlaci opravdu vzbouří. Musí něco udělat. Rozběhl se tryskem pryč. Povolá nejlepší z nejlepších, upíří gardu. Pomal...

Ahojky je tu slibovaná vícerázovka, její děj se odehrává mnoho let před pomstou tvorům noci, kterou jste již mohli přečíst. Upíři a jejich mocné impérium. Celá století již vládnou a vlkodlaci žijí v útlaku, ale jejich nenávist sílí. lidi nic nevědí, netuší, ale brzy poznají pravdu. Mysl upírů zpyšněla a na dávné nepřátele, kteří žijí pod jejicj útlakem skoro zapoměla. To se ale změní. Za ta léta nadvlády si upíři obydlili mnohá lidská sídla, nejčastěji hrady a zámky, nacházající se stranou od lidí. Tam žili a drželi vlkodlaky na uzdě. Jak šel čas jejich ostražitost upadala a vlkodlaci se začali scházet a osnovat pomstu. Každý úplněk byl plný očekávání a nadějí lykanů. Jeden takový byl i před povstáním na palouku svobody, jak ho překřtili, se domlouvali poslední detaili vzpoury. ,, Náš čas naděšel, je nás víc něž upírů a oni nic netuší" řekl jeden ze starších lykanů. ,, Mohli jsme je porazit již dávno, ale chybí nám jednota a v ní je síla. Nemůžeme si dovolit být nejednotní, jinak ...

ahojky tak vám sem házím něco na čtení a mám pro vás takovou zprávičku. Hodlám napsat ještě dvě vícerázovky, které by ukazovali dění před touto událostí. A házim vám sem ještě písničku při které jsem to psala. Muži cestovali přes les celý den. Pomalu se blížili k jeho konci, kde začínaly skály. Vůdce každým krokem znejistěl a lykan také. Ve vzduchu se neslo něco divného. Nevěděl co, ale jejich ostažitost se zvýšila, ostatní však byly stále neopatrní, jejich hlasy se nesli celým krajem. Budila pozornost jinak klidných ptáků. Jen co vešli do údolí skal po nebi začalo kroužit několik havranů. Lykan sebou trhl: znamení smrti. Dívka na skále celou noc skoro nezamhouřila oči, ale k ránu ji na chvíli přepadl spánek, vzbudilo ji krákání havranů. Sedli si vedle ní a v očích jim četla chtíč. Ví proč tu je. Usmála se, nikdy nepochopila jak dokázali vycítít blížící se krveprolití. Ale nebyly jediní..... Vůdce upírů byl stále nervóznější a každý dalšíé krok si důkladně rozmýšlel. V hlavě se mu ozýv...

Ahojky, tak mám tu pro vás pokračování vícerázovky. K prvnímu dílku nebylo moc komentářů, tak vás prosím polepšete se. Ráno. Slunce pomalu vstává a svými paprsky lehce ozářilo palouk smrti. Lehce dotýkalo mrtvých těl lykanů. Tiše se k němu blížila sevřená skupinka mužů s kápěmi na hlavách. Jen co vkročili a u viděli tu spouť tasili zbraně rozhlížejíc se po nepříteli. ,, DOST!!!" ozval se hrubý hlas vůdce skupiny ,, zemeřeli včera v noci, jejich vrah je daleko, ale naší povinností je ho chytit a zabít" ,, ale nemohl být jen jeden " ozval se jeden muž ,, jejich příliš na to aby je zabil jeden muž" ,, Je jeden, poznám to, musí ovládat nějakou sílu, nebo je napad ze zálohy, a teď už jděte, dokud působí lektvar, jinak nás slunce spálí!!!" Rozkřičel se vůdce a skupina se rychle dala do chodu, běželi a hledaji jakoukoliv stopu po vrahovi jejich spojenců. Dívka se rozespale zastavila, noční běh ji unavil a v mysli se jí začal ozývat varovný hlas:jsou tu na stopě, už jd...