Z deníku nemrtvé 3

Poslední část. Jsem na vás úplně zapoměla. Za to se velice omlouvám. Doufám, že se vám povídka líbíla.

---

Devatenáctého

Mám nové tělo. Nelíbí se mi, ale Raelovi ano. Na včerejší noc nikdy nezapomenu. Nejdříve jsme unesli dvě mladé dívky. Nevinné. Jednu jsme přivázali ke kamennému stolu, na kterém zářily magické znaky. Ta druhá dívka se schoulila u nohou stolu, na rukou měla pouta a modlila se. Rael byl na vrcholu blaha. Čekali jsme na měsíc, a když vykoukl zpoza mraků Rael se dal do díla. Všude byla krev, magický vítr sebou nesl nářky tisíců zavražděných. Mé tělo nadobro zmizelo. Má duše magickými okovy připoutána k Raelovi plula v temnotě kolem něj. Z jeho rtů vycházela ta nejtemnější slova. Rituál se chýlil ke konci. I druhá dívka zemřela. Její duše vylétla v jasném bílém světle a zmizela. Pak jsem procitla v novém těle druhé dívky, to první bylo naprosto zničené. Avšak není to její dokonalá podoba. Na pravé tváři mám vypálený symbol mého prokletí.

Rael má na tváři stále stejný potutelný úsměv. Konečně se dopátral toho, jak vypadá. Asi jej to potěšilo. Nevím, co měl ten rituál za význam. Ale řekla bych, že se to brzo dozvím.

Jednadvacátého

Odjíždíme do města. Nechce se mi. Ten symbol na tváři je výrazný a mé oči taky nejsou lidské. Myslím, že na mě budou zase všichni zírat. Ale cítím se již lépe, mám dost sil i Rael je teď nějak milejší. Asi se mu povedlo něco, co zamýšlel.
Já, já… nevyznám se v něm. Vlastně to ani nejde. Je nekromancer, temný mág, muž který oživuje mrtvé, vysmívá se smrti do očí a probouzí dávné stvůry. Vzdal se části svého lidství a to vše kvůli moci. Lidé jej nenávidí, bojí se ho. A on je zato rád. Místo aby byl s živými celé dny se přehrabuje v kostech. Nedopřeje mrtvým odpočinku. Mně nedopřeje odpočinku…

Pětadvacátého

Dopadlo to, tak jak jsem se obávala. Do města jsme přišli nenápadně, ale Rael to tak dlouho nenechal. Lidé se při pohledu na mě dávali na útěk. Smál se. Jeho děsivý smích se rozléhal prázdnými ulicemi.

Bydlíme ve starém kamenném domě. Ze zdí jde chlad. Všude jsou pavučiny. Celé dny jsem zalezlá ve tmě. Nedovolí mi chodit ven. Tady ne.

Zdá se mi nervózní, něco jeho triumfální příjezd kazí. Nevím co. Mám divný pocit, že se něco stane. Už při příjezdu se mi zdálo, že cítím jakousi moc, která se nám staví na odpor. Není to ten druh moci, co používají temní mágové, ne tohle je její opak. Tím jsem si jistá.

Osmadvacátého

Došlo na má slova. Dojel na své činy a já s ním. Přiběhli o půlnoci. Mágové i šermíři. Bylo jich mnoho, víc než kdykoliv předtím. Rael se činil. Já musela také. Mnoho jich zemřelo, než pochopili, že mě nelze zabít. Ani kouzla mágů nic nesvedla. A já je zabíjela. Trhala jejich hlavy a ruce. Všude byla krev. Po zemi se válela jejich střeva, v ruce jsem držela něčí srdce. Pak nastalo dusivé ticho, až jej přerušil jeden jediný výkřik. Rael padl na zem a rudá krev mu špinila šat. Neviděla jsem, kdo jej zabil. V ten okamžik jsem padla k zemi také.

Rael umírá.

Právě teď.

Cítím, jak z jeho těla prchá život. I já jsem stále slabší. Jeho vrah tu možná je. Nevím a je mi to jedno. Za malý okamžik vydechne naposledy a s ním s konečnou platností snad zemřu i já. Konečně naleznu pokoje…