Vivienne

.... V těchto týdnech probíhaly u nás na škole maturity. Všichni jsme se těšili jak bude volněji a ono nic. Suplované hodiny - horor. Nadbytek HZ, RJ a MA byl jistý. Každý den tvrdnout ve škole 7 hodin. To je to slibované volno. A furt samé testy a zkoušení. Užasný. Stále znova se opakující boj. Už si taky mohla zvyknout. A já vlastně taky. Každý den stejná slova, jako podle kopíráku, stále stejný děj, jen list v kalendáři se mění. Jsem z toho stále unavenější a unavenější. Opravdu nevím, co bude dál. A vlastně to ani vědět nechci. Jsem zase nachcípaná, co jiného že? Je květen bylo horko a já sem prostě nachcípaná, nemůžu ani mluvit. Super ne? Takovej krásnej víkend to měl bej, jak já jsem se těšila a takhle to dopadlo. Já se vážně na nic nemůžu těšit. Ono se to řekne lehce nebudu se na nic těšit, ale dodržet to je pak horší.

Můj první pokus o povídku do projektu Imaginarius Tak snad se bude líbit. Dlouhé předlouhé roky se vyprávělo o neuvěřitelné houslistce, která žila v Madridu. Noc co noc se líbezné tóny nesly městem a lidem se srdce plnila štěstím. Když ale tóny byly smutné, celé město plakalo. "Božská" houslistka byla všemi milována a obdivována. Ale ona šťastná nebyla, byla otrokyní. O jejím umu se doslechl i kupec ze severu. Byl to krutý a chamtivý muž. Když poprvé spatřil překrásnou houslistku, zatoužil mít ji jen pro sebe. Nabídl jejím pánům závratnou částku, ale ti ji odmítli. Odešel s prázdnou, ale zůstal ve městě. Nedlouho poté se dům, ve kterém žila, ocitl v plamenech a mnoho lidí uhořelo. Její majitel přežil, ale byl na dně a tak na nabídku kupce kývl. Ten byl šťastný, když opět dívku spatřil, ale něco chybělo, její housle. Sežehl je oheň. Ještě téhož dne se kupec vydal domů. Na různých trzích sebou vodil dívku a ukazoval jí různé housle. Až s podivnou pečlivostí si je vybírala. Ale

Po delší době opět drabble, tentokrát 115 slov. Čtyři holé stěny, ze kterých jde chlad. Dveře jež nelze otevřít. Dávno zazděné okno, jímž nepronikne jediný paprsek světla. Věčná tma. Věčná zima. Věčná samota. Mé jediné společnice. Jak dlouho tu jsem? Dny, týdny, měsíce? Čas pro mně přestal existovat. Možná že ani nikdy nebyl. Myšlenky se pomalu toulají mojí myslí. Možná bych je měla zachytit a zjistit, co jsou zač, kde se tu vzaly... Nevím. K čemu to všechno? Zem je prašná a studená. Vzduch zatuchlý a plný prachu. Tak jako vždy mě vítají čtyři stěny. Vlastně je nevidím. Ale mohu je ohmatat. Mohla bych to udělat, ale nejde to. Jsem příliš unavená. Tak to je můj svět. Mé vězení.. Čtyři stěny a chlad...

Daniel Landa, troufám si říci, že téměř každý z nás o něj nějakou tu píseň slyšel. Nevím, jak moc je známá píseň, kterou otvírám tuto rubriku. Ale má jisté kouzlo. Rhapsodie vlků se objevila na albu Konec v roce 1999. Landa vypráví "příběh" bez příkras, možná by se dalo říci surově. Každopádně má píseň své kouzlo. Do spánku se pomalinku vkrádá strach. Bude tuhá zima v těchhle končinách. Havrani se pohotově slétaj na větev. Vlci táhnou krajem, to už ucítili krev. Smečka je s tebou, když přemáhá tě chlad. Nebudeš mít hlad, ale nesmíš se ptát. Tesáky tesají rejhy do skály, i vlčí oči kdysi plakaly. Vydáš se do noci a kdo ví, zda se vrátíš, ruskou ruletou si chvíle krátíš. Sny zůstaly v tunelu, je to bída, lítost se rozpíjí jako křída. Smečka je s tebou, když přemáhá tě chlad. Nebudeš mít hlad, ale nesmíš se ptát. Tesáky tesají rejhy do skály, i vlčí oči kdysi plakaly. Výhoda šelem - ty jsi všude jako doma. Je ztracená zvěř, co je jenom trochu chromá. Cizí smečka v dálce a na obz

Během víkendu tu proběhlo pár menších změn a úprav. Možná jste si jich všimli možná ne. Tady jsou: A) Další rubrika přesunuta do koše tentokrát na moji neaktivitu dojeli Obrázky B) Rubrika Foto se osamostatnila a už není schovaná. C) Vznikla rubrika Mišmaš a jak už název napovídá bude v ní ten zbytek, zatím tam naleznete mé "názory" na filmy. D) Samostatnou rubriku jsem založila pro překlady písní, přejme tedy rubrice O čem bardi pějí ať se hezky plní a nedojede na moji lenost. Možná si pamatujete jak jsem si dávala blogová předsevzetí (pro připomenutí zde ). A jak jste si všimli krom jednoho bodu jsem nesplnila nic a to je květen. Měla bych se stydět už zase. Ale už se vážně blíží doba jejich splnění... Tedy doufám. V anktetě, která je mimochodem pod tímto článekm, máte stále možnost hlasovat, jakou povídku by jste zde rádi viděli. Zatím vede Nečekané odhalení. Tak uvidím, co se zde nakonec objeví. V pondělí jsem se také stala členem Klubu snílků , což mě velice potěšilo.

Trochu inspirace jinými, trochu nutnost kvůli mé zapomětlivosti. A tak to tu máte. Romeo a Julie - William Shakespear Povinná četba. Většina z vás určitě známá. Pro mě je však stále nepochopitalné jak může být tak slavná. On v jednu chvíli miluje jinou a pak spatří ji a najednou její srdce patří jen Julii. Ona na mě působila naivně ( není se čemu divit pokud si dobře pamatuji, bylo jí 13 let) Romeo, Julie a tma -Jan Otčenášek Povinná četba, více zde Zrození zimy - Brian Ruckley První díl ze zajímavé série více zde Cujo - Stephen King Moje první kniha od tohoto autora. Moc hororově na mě nepůsobila. Příběh chudáka psa, který onemocněl vzteklinou, zabil 3 lidi a malého kluka zabil nepřímo. Souhra nešťasných náhod to vše korunuje. Být v roli některého z hrdinů knihy do smíchu by mi rozhodně nebylo. Kobercové - Terry Pratchett Jedna z prvních knih tohoto autora, tentokrát to není Zeměplocha, ale jeden obrovský koberec, kde žije několik národů. Kniha se mi opravdu líbíla a mohu jen dop

První jarní fotky... Dvě zapadající slunce Po druhé...

Poslední část. Jsem na vás úplně zapoměla. Za to se velice omlouvám. Doufám, že se vám povídka líbíla. Devatenáctého Mám nové tělo. Nelíbí se mi, ale Raelovi ano. Na včerejší noc nikdy nezapomenu. Nejdříve jsme unesli dvě mladé dívky. Nevinné. Jednu jsme přivázali ke kamennému stolu, na kterém zářily magické znaky. Ta druhá dívka se schoulila u nohou stolu, na rukou měla pouta a modlila se. Rael byl na vrcholu blaha. Čekali jsme na měsíc, a když vykoukl zpoza mraků Rael se dal do díla. Všude byla krev, magický vítr sebou nesl nářky tisíců zavražděných. Mé tělo nadobro zmizelo. Má duše magickými okovy připoutána k Raelovi plula v temnotě kolem něj. Z jeho rtů vycházela ta nejtemnější slova. Rituál se chýlil ke konci. I druhá dívka zemřela. Její duše vylétla v jasném bílém světle a zmizela. Pak jsem procitla v novém těle druhé dívky, to první bylo naprosto zničené. Avšak není to její dokonalá podoba. Na pravé tváři mám vypálený symbol mého prokletí. Rael má na tváři stále stejný potuteln

Nezvykle dlouhý název článku do této rubriky. Jak už z něho vyplívá další týden je za námi. Posuzovat zda-li byl úspěšný činikoli je dost na hraně. Pro mě tedy rozhodně úspěšný nebyl. Vybírání pěnez, starost o ty mizerná tirka, co ještě nepříšla. Prostě děs. Znáte to, nic nestíháte a ještě vám padají na hlavu další úkoly. Házená taky na velký prd. A sobota..Den D. Stěhování postelí, naši si koupili nové a my máme ty jejich. To vše znamenalo velký úklid, spoustu pavouků(mě nevadí pokud si někde lezou a nelezou mi ve věcech popřípadě po mně. Představte si tu situaci, spíte a zdá se vám, že po vás něco leze, tak to odhrnete pryč, ale ono se to vrátí. Tak se proberete rozsvítíte lampičku a zjistíte, že si to po vás štráduje velký pavouk. No jak by vám bylo?) a spaní na nových postelích. Což je alespoň pro mě děs. Postel je tvrdá, nízká a vrže. Nedělní zápas to byl taky děs. Naprosto pitomě jsem si sedřela nohu, takže minimálně tejden nebudu moct nosit sharky a budu muset chodit v kraťasech

Tak nakonec jsem se přeci jen odhodlala a něco "vytvořila" nevím vlatně ani co to je. Trošku jsem se inspirovala ukázkou z čítanky ze ZŠ (tuším že se jmenovala Slavík a růže, ale nejsem si jistá). Posuďte sami, jestli je to pokus zdařilý či nikoliv. Červené růže, jak krev rudé. Bledé kapky rosy, se na květech blyští. Ó vy růže rudé, plny trnů jste, ostrých jak dýky na nichž zaschly kapky krve. Červené růže, kvetete v sadu omamnou vůní sytíte vzduch dívčí krev, zbarvila váš květ, splácíte tím snad svůj dluh? Bílé růže, v témže sadu v touze být spatřeny pnou se do výše, avšak lidé ve své pýše, nikdy nespatří je. Vždyť červená je barva lepší, zvrácená touha nad nevinnost. Nebojte se moje milé, ostrý trn mi kůži rve. S krví do stonku nový život proudí a bílá se v rudou mění. Ještě jednu kapku mi dej! Touha sílí, z bledých listů nezbylo nic, i ten poslední se v rudý změnil. Zvrácený chtíč nad nevinnost. Poslední růže bílá, symbol čistoty a nevinnosti. V sadu tiše smutnou píseň zpí