Vivienne

Stalo se... Co týden dal a vzal.. Myšlenky...

Takže jako první možnost se mě na cokoliv zeptat využila Marilla Ok, takže obsáhlá ootázka.:....pvěs mi něco o své maličkosti, co tě baví nebaví, co máš ráda či naopak...a takk.. Takže něco o mé maličkosti.. ehm... Mno mám o čtyři roky staršího bratra, Ondru. Bydlíme na vesnici v malém domku spolu s babičkou(mam jí plný zuby a ona mě taky). Máme psa Bena, kočky Kačku a Srabusku Poseroutkovou(to jméno sem nevymýšlela) a kocoura Micíčka. Chováme králíky, slepice a máme dvě morčeta, Pepu a Moučíška, alias Pankáče( to vymyslela máma). Máme zahradu, kde musím pomáhat( jak jen to nesnáším!!) Letos jdu jak víte do 9 třídy na škole v sousední vsi. Mám pokoj s bráchou a ten musí být vždy dokonale uklizen jelikož je to průchoďák( přes něj všichni chodí do obýváku), pořádek je jedna z hlavních příčin hádek u nás doma. Letos již devátým rokem hraji národní házenou, ne handbal, to je něco jiného. Mám doma již tři medaile, dvě stříbrné a jednu bronzovou. Je asi jasné, že mě to baví, i když poslední

mno takže jsme přemýšlela co o mě vlastně víte a shledala jsem, že skoro nic. A tak mě napadlo, že by vás něco mohlo zajímat a chtěli byste se dozvědět odpověď. A tak vám dávám možnost. Ptejte se. Je jedno jestli na mou osobu, tento blog, povídky,.... Pokud to bude v mých silách odpovím.

Vy se ptáte... Ptám se vás....

Mno takže jsme nějak dostala chuť to tady trošku upravit, poravdě řečeno to i tím, že všechny blogy se vylepšují a tak když mám více času, chci ho využít. Nevím jak radikální změny to budou a už vůbec si nejsem jistá výsledkem, tak prosím omluvte něco co bude vypadat nelogicky, nebo to tu bude dvakrát.

Ač velmi nerada, musím si přiznat, že se blíží škola. A já letos půjdu do 9té třídy a s tím souvisí i volba střední školy. Naši mi to už tolikrát říkali a ještě řeknou, ať se konečně rozhodnu. Já na to jen, že je nevím- A teď nejednou je to tady a já pořád nevím. A je to hrozný pocit. Moje o rok starší sestřenice mi poradila ať se rozhodnu podle toho co mě ve škole baví. A ouha jsem v úzkých. Co mě vlastně baví?? Nevím, tak tady na rovinu přiznávám, že se v sobě nevyznám. Prostě si o sobě myslím jen to nejhorší.. a je tu čas na další přiznání.. Dobrá přiznávám, že se trochu podceňuju... Kecy! Dobrá tak teda trochu víc.. A tak mě napadlo se vás zeptat jak jste na tom vy. Jak a podle čeho se rozhodujete? A kam půjdete, nebo jste již šli? Třeba mi vaše odpovědi pomůžou a já budu mít trochu jasněji.

Ahojky tak jsem zpět. Vlastně jsem již přijela včera, ale to sem se nedostala k počítači. Takže b yblog měl pomalu začít ožívat, mám rozepsané dvě jednorázovky a kapitolku k Vlčímu poutu, ale jaksi mi nejdou ukončit.... Mno takže se máte na co těšit:-)

Tak a je to tady, konečně to slibované vlčí pouto. A proč právě dnes?? Mno bude to asi tím datumem. Mno dnes totiž já slavím narozky, tak jsme si tu kapitolku dala jako dárek:-) Doufám, že se vám bude líbit. Gabriela nemohla usnout, vycítila, že jí Tomas nevěří. Trochu ji to mrzelo. Copak si o ní myslí jen to nejhorší? Asi jo…. V měsíčním světle se zaleskly její slzy. Gabriela si přitáhla deku a snažila se usnout. I Tomas se na křesle zklidnil a za pár minut slyšela jeho pravidelné oddechování. Vypadalo to, že usnul. Gabriela si sedla a pohlédla na něj, seděl tam nehybný, hlavu sklopenou a oči zavřené. ,, Jak ti jen závidím … ." zašeptala a otočila se k oknu. Tomas zvedl hlavu a si pozorně Gabrielu prohlížel, nezdálo se mu to, co řekla? Gabriela se otočila a na moment pohlédla Tomasovi do očí. Pak se znovu zachumlala do deky. Nevěří mi! Pomyslela si naštvaně a usnula. Tomas dlouho přemýšlel. Opravdu to v jejích očích viděl zklamání? Naštvaně se zvedl a začal přecházet po komnatě.

Oficiální web: ZDE!! Zdroj: ZDE!!! Sestava:Milan Špalek - baskytarista, občasný zpěvák a dvorní textař skupiny, Tomáš Krulich - kytarista, Josef Vojtek - zpěv, Ota Váňa - druhý neméně důležitý kytarista, Radovan Hurčík - bubeník, kterému nikdo neřekne jinak, než "Hurvajs". Zpočátku kapela vystupovala pouze v Teplicích a okolí. K jakémusi zvratu došlo v roce 1990, kdy kapela natočila píseň "Má jí motorovou" pro sampler Ultrametal. Velmi vtipný text předznamenává jedinečný humor skupiny, který se spolu s výtečným hráčským nasazením stane její hlavní sílou. O rok později (1991) vychází debutová deska se stejnojmenným názvem Má jí motorovou. Obal desky tvoří fotografie, na které je kapela před prasečákem. Unikátní "jezeďáckou" image komentuje Milan Špalek slovy: "Byli jsme kluci z Teplic, chodili jsme do hospod v okolních vesnicích, a tak jsme měli blíž k traktorům než k mercedesům." Vzápětí (už rok 1992) vychází Kabátu druhá deska s názvem Živě!, ne

Diablo - Dědictví krve Knihu napsal: Richard A. Knaak Kniha má: 345 stran a 20 kapitol+ Epilog Toť hrubá fakta a teď k samotné knize. Kniha je napsaná na motivy veleúspěšné počítačové hry Diablo. Pokud si ji chcete přečíst, nemusíte tuto hru znát. Hlavním hrdinou je zde Norrec Vizharane, který se svými přáteli objeví hrobku a v krvavě zbarvené brnění. Jak později zjistí je to zbroj samotného Pána krve, Bartuca. Od té chvíle co ji začne nosit na sobě se změní a zbroj jej začne ovládat. Po jeho stopách se vydává i mladá necromancerka Kira Nighshadow, která je násilně připoutána ke dvoum ghoulům, Noreccovým bývalým společníkům. O mnoho a mnoho mil dál se generál Malevoly touží dostat ke zbroji, jenž nese Norrec. Pomoci mu k tomu má Bartucova helma, o zbroji by nic nevěděl nebýt čarodějky Galeony a démona Xazaxe, který se skrývá v jejím stanu, ale jeho chvíle jak on ví příde. A tak mezitím co čeká, co Galeona uvidí, vede svou armádu k Lut Gholeinu, obrovskému bohatému městu uprostřed pou

ahojky, takže zase odjíždím k babče, nevím na jak dlouho. Nastavím sem pár článků, takže tu zas tak prázdno nebude. Jo a navíc sme konečně objevila tu ztracenou kapitolku vlčího pouta, takže se máte na co těšit.

Takže tu po dlouhé době máme spřátelko, tentokrát to je s Luckily. Na jejím blogu najdete spoustu povídek, mezi mé nejoblíbenější patří Temná noc a paní smrt, ale najdete tam i hp povídky.

Ahojky, tak se hlásím utahaná po dnešním pro mne náročném dni. Ráno jsme se s bráchou vydali do Plzně. Vstávali jsme v 7hod a pak šli na vlak. Jelikož se neumím opalovat, jen spalovat, tak jsem se ráno namazala krémem na opalování, ale co mi to bylo platné.. V Plzni sme nejdříve koupili sestřenici dárek, pak oběhli pár krámů a bylo poledne. Vraceli jsme se domů v tom největším horku. Utahaní došli domů a tam na nás už čekalo seno. Muselo se obracet a po dvou hodinách zase. K večeru jsem si všimla, že mám spálená ramena a překvapivě mám celé ruce osypané. Jak už jsem psala neumím se opalovat, můžu být namazaná čím chci vyjdu na sluníčko a během chvilky se spálím nebo osypu, mám vyrážku, pupínky a strašně to pálí. Mám teda spálené ramena potom jsme kousek bílá jako sejra a od loktů mám tu zatracenou vyrážku!!! Mno prostě nádhera, k tomu všemu mám ještě strašnou rýmu. Chápete to, jak může člověk v srpnu v takových vedrech chytit rýmu?! V 7hod jsme začali sklízet seno a skončili jsme před

Kdo, že to má dneska narozeniny? Krom mého staršího brášky jenž dneska oslaví 18tku! Oslaví své první narozeniny i tento blog. Ano už je tomu rok co vás otravuju svýma přiblblíma článkama a ještě hloupějšíma povídkama. Nemůžu tomu uvěřit, už je to rok. Ten čas rychle uplynul. Začala jsem a dokončila první kapitolvku, to samé s první vícerázovkou, napsala pár jednorázovek, našla mnoho spřátelek apod. Doufám, že ten druhý rok bude ještě lepší a že to se mnou vydržíte.

Mno tak je tu další jednorázovka místo vlčího pouta, které jsem si uložila,a le jelikož brácha uklízel plochu ho teď nemůžu najít. Tenhle blábol jsme napsala chvíli po té co o mě Terka řekla, že jsem jistý hovězí dobytek... Je větrno. Vítr cuchá moje vlasy a já tu stojím bez hnutí a roním slzy. I přes ně vidím tu nádheru okolo sebe, ale nedokážu se z ní radovat. Ani ona nepřebije tu bolest, jenž mi tíži srdce. Zrada od těch, které jsem měla ráda, od těch kterým jsem důvěřovala. Vše je teď pryč a mé srdce sžírá chlad pochybností. Chlad, který se mi šíří tělem až do morku kostí. Krajina kolem mlčí, až na stromy a jejich listy kmitající se v poryvech větru. Mé oči se upírají na krajinu kolem, ale já ji nevnímám. Má mysl se zabývá něčím jiným a to vzpomínkami na ty, jenž by si to nezasloužili. Na ty co mě zranili, zradili a dohnali až sem. Na skálu. Na její okraj, kde stačí jeden krok a nebude už nic. Nic, žádná bolest, slzy, zrada. Už nebudu já a oni. Je to zvláštní, jen jediný krok a bud

Ahojky sice jsem slíbila pouto, ale nejdřív jsme se vám chtěla svěřit s průběhem tábora. Tak jsem zpět, plná dojmů a zážitků. Tábor sám o sobě byl dobrý, ale co mě zklamalo byly jeho osadníci. Ve stanu jsem byla se svou kamarádkou Terkou, vedle nás byla další naše kamarádka Míša s ní měla být ještě jedna holka od nás ze třídy, ale nedorazila. Byly tři týmy a mi jejich kapitánkami. Téma tábora byl středověk a tak se na cestu za objevením ztraceného meče vydali družiny: Mistři ostrého meče - Míša, Rytíři meče- Terka a Rytíři Avalonu- já. S táborem jsme vystoupili na Marásek- nejvyšší místo jižního plzeňska a na Faimenovi skály. Výhled pěkný, ale ta cesta.... Hry byly zábavné a celou hru vyhrál tým Míši, i přesto že můj tým půl tábora vedl. Tím, ale to dobré dá se říct skončilo. Moje spolubydlící byla pořád s Míšou a mě tam nechali jako kůl v plotě. Po celém táboře bylo slyšet samá dvojsmyslné narážky. A to na tábor kde nejstarší byla Míša( v září jí bude 15) a většina osadníků chodí na 1