Vivienne

Za svou čtenářskou kariéru jsem přečetla už pěknou řádku knih a tak se dá čekat, že jsem několik takových potkala a dozajista i potkám. Ať už chci nebo ne občas se vystavuji při vybírání knih riziku. Mimo jiné i tím, že chci přečíst všechny knihy ze seznamů k maturitě, které jsem za dobu svého studia na SŠ potkala. Doporučená četba je příběh sama o sobě. Našla jsem díky ní zajímavé kousky a přečetla tak i knihy, které bych jinak do ruky nevzala ani lopatou a ony se mi dosti zalíbily. Ale tak samozřejmě jsem se ocitla i opačné situaci. Původně jsem plánovala psát o Hrabalovi a jeho "Tanečních hodinách pro starší a pokročilé", ale už je to nějaký čas co jsem ji četla a tak ji radši nechám spát. Kort když se mi nedávno do ruky dostala jiná. Jedná se o knihu Zbabělci od Josefa Škvoreckého. Celkem rozsáhlá kniha s 519 stránkami, z nichž 72 je komentář a různé vysvětlivky. Už to mě mohlo varovat. Román popisuje květnové dny roku 1945, jak hlavní hrdina Danny Smiřický a ostatní, pro

Zdá se to neuvěřitelné, že už opět končí září. Opět vládne podzim, kolo roku se opět pootočilo… Inu nemá cenu filozofovat, stejně to nikdy k ničemu nevede. Přemýšlím, co je nového. Dala jsem si kolečko po doktorech, a hlavně po zubařích :D A to zubaře nesnáším. Musela jsem na kliniku do Plzně a tam se dát do rukou studentky… Ale byla moc hodná. Největší boj mě čeká zítra, to tam musím znova, nechat si něco odstranit. Jsem na to zvědavá, jako to všechno přežiju. Ten strach je opravdu veliký. Hlavní je dokopat se k tomu vstát a dojet tam včas. Pak už to půjde. A není to jediné. Popravdě těch doktorů mě čeká víc, a já doktory nesnáším a mám z nich strach. Vždycky mám u lékařů strašně vysoký tlak. :D Myslím, že to o mnohém vypovídá. Začala mi škola. Konkrétně ve středu. Měla jsem ten "lehčí" týden. Ale už od začátku to smrdí komplikacemi. Cvičení samé seminární práce, ale ve trojicích. Asi jsem jediná komu tohle uskupení tak strašně vadí. V naší partě jsme čtyři.. takže skupiny v

Je tu září, už oficiálně, a to znamená konec prázdnin, konec léta, konec svobody. Mé pocity jsou stejné jako dříve, i když jsem už vysokoškolák, kterému ještě nějaký ten týden zbývá. Léto je pryč… ten čas užívání, poznávání… Je beze stopy pryč. A mě zbyly jen oči pro pláč, jako obvykle. Prohráno jest… Nikde jsem nebyla, nic jsem se nenaučila, nic nezažila… Nic, nic, nic, … To slovo začínám nesnášet. Je všude. Prostupuje mou ubohou existencí do poslední buňky. Je ve mně. Ani múza ke mne nepřišla, nepohladila mne svou rukou nabízejíce mi tak útěchu, kterou bych potřebovala. Ani ona ne… Jsem v patové situaci, už zase… Ale alespoň vím, že jsem bojovala, snažila jsem se. A i to se musí přece počítat! Zahraničí mi zatrhli rodiče, kdybych zalhala mohla jsem jet… škoda no.. i když jsem dospěla, naši razí heslo, že dokud mě živí a šatí a bydlím u nich tak prostě budu poslouchat. Takže tak… Kvůli brigádě, jsem napsala mraky emailů a odpověď nikde, přes léto ani jediná. Práce je, ale očividně ne