Kniha, o které sis přála, abys ji nečetla
Za svou čtenářskou kariéru jsem přečetla už pěknou řádku knih a tak se dá čekat, že jsem několik takových potkala a dozajista i potkám. Ať už chci nebo ne občas se vystavuji při vybírání knih riziku. Mimo jiné i tím, že chci přečíst všechny knihy ze seznamů k maturitě, které jsem za dobu svého studia na SŠ potkala.
Doporučená četba je příběh sama o sobě. Našla jsem díky ní zajímavé kousky a přečetla tak i knihy, které bych jinak do ruky nevzala ani lopatou a ony se mi dosti zalíbily. Ale tak samozřejmě jsem se ocitla i opačné situaci.
Původně jsem plánovala psát o Hrabalovi a jeho "Tanečních hodinách pro starší a pokročilé", ale už je to nějaký čas co jsem ji četla a tak ji radši nechám spát. Kort když se mi nedávno do ruky dostala jiná. Jedná se o knihu Zbabělci od Josefa Škvoreckého.
Celkem rozsáhlá kniha s 519 stránkami, z nichž 72 je komentář a různé vysvětlivky. Už to mě mohlo varovat.
Román popisuje květnové dny roku 1945, jak hlavní hrdina Danny Smiřický a ostatní, prožívali poslední dny války, odchod Němců a příchod Rusů.
Celé mi to přišlo jako ztráta času. Postavy mi přišli strašně cizí, k žádné jsem si nedokázala vytvořit ani náznak nějakého zalíbení, nebo odporu. Prostě nic, ani ťuk. Během čtení jsem si připadala jako vyvrhel, který strká nos, kam nemá.
Chvíli mě rozčilovala hovorová mluva postav, ale zase uznávám, že tam své místo měla. Mladí lidé budou těžko mluvit spisovně. Celkově děj mi přišel strašně zdlouhavý, utahaný a nudný. Prostě mi to nesedlo jako celek. I to se může stát.
"Zachtělo se mi vidět Irenu a zamířil jsem k poště. Tam se lidi kolem něčeho tlačili. Protlačil jsem se blíž. Na chodníku před poštou stála po zuby ozbrojená četa německých dětí. Byl na ně pohled. Nebylo jim víc než čtrnáct a hlavy měly zastrčené v helmách, že jim vykukovaly jen špičky nosů. A z té tmy pod helmama jim svítily očka, plná strachu a rozpaků a zmatenosti. Pod těma helmama a pancrfaustama a automatama, kterýma byli ověšeni, bylo vidět, že jsou to děti. Hitlerčíci. Mlčeli a nevěděli, co mají dělat. Kolem nich byl prázdný kruh a pak věnec lidí, kteří jim nadávali. Slyšel jsem pěkné nadávky a bylo vidět zaťaté pěsti. Protlačil jsem se do první řady. Hitlerčíci měli boty od bláta a vypadali utahaně. Vtom někdo z druhé strany vyskočil z davu a vytrhl jednomu Němčíkovi automat z ruky. Ozval se výkřik, asi povel, a hlouček se naježil zbraněma. Rozkoukaly se černýma dutýma očima a já pocítil nepříjemný tlak v břiše. Sakra, jako kdybych už měl v břiše kulku. To byl nepříjemný pocit. Uvědomil jsem si, že to musí být blbé, být zraněn. Stáhl jsem se impulsívně dozadu, ale hned jsem zůstal stát. Hergot, třeba se Irena odněkud dívá, aby si nemyslela, že se bojím. Bylo blbé se bát."
Většinou, když se mi něco takového přihodí, tak si říkám, že knize dám v budoucnu další šanci, ale u tentokrát to neplánuju. Věřím, že jsou lidé, kterým se kniha určitě bude líbit a ocení ji, ale můj šálek kávy to prostě není. A tak se od ní budu držet dál.
Komentáře
Okomentovat