Duben

 

Je tu duben. Jaro. Sníh střídá slunce a naopak. Teplo střídá mráz. Vítr si dělá, co chce. Občas hladí, občas ubližuje …

 

A já usedám, abych napsala tyto řádky. Řádky o ničem, jen o uspokojení určitě potřeby. Potřeby zavzpomínat si jaké to kdysi bylo. Jak se člověku žilo. Jak člověk někým byl. A pak mu už nezbylo nic. Ani to místo kam se vracel, kde kdysi snad někým byl, kde byl šťastný a měl něco co bylo jen jeho. A myslel si, že mu to nikdo nikdy nebude moci vzít. Jenže všechno je pomíjivé. Úplně všechno…

Člověk nechce zahodit to co x let budoval. Ale jak běží čas jeho život se mění. Usedám s nadšením k počítači a chutí něco psát. Ale nejde to. Jsem zničená. Psaním oficiálních emailů. Psaním věcí do školy. Toho jak se to neustále vrací. Neúspěch.  Asi jsem narazila na své bariéry. Ale ještě s tím neumím pracovat.

 

Dny se prodloužily. Píšu tyto řádky a venku je světlo. Nedokážu říct co bude nebo nebude. Možná dojde k přerodu, znovuzrození a já se sebere jako fénix z popela. A nebo shořím, shořím v tom každodenním běžném životě.

Uvidíme…