Vivienne

Další část To ráno nezačalo vůbec pěkně. Rean se špatně vyspal, technik mu oznámil, že prolomení hesla potrvá a navíc začalo pršet. Mokrý až na kost dorazil na své pracoviště. Téměř s nechutí otevřel poslední nepřečtený sešit. Měl tvrdé černé desky a byl otlučený. Opatrně jej otevřel. Na první straně se na něj usmívala asi čtyřletá dívenka. Měla černé vlasy a hnědé oči. Pod fotkou bylo napsané jméno "Liesa". Opatrně obrátil list a začetl se do velkých tiskacích písmen. JMENUJI SE LIESA. JSOU MI 4. NENÍ TU MÁMA ANI TÁTA. SEM SAMA. BOJÍM SE. PREJ NENÍ ČEHO ŘÍKÁ DOKROT FURRIE, ALE JÁ MU NEVĚŘÍM. UBLIŽUJE MI… Rean se zamračil, nemohl číst dál. Písmo bylo rozpité. Na dalších stranách to o moc lepší nebylo a tak chvíli trvalo, než nalezl čitelný úsek. Písmo bylo úplně jiné, drobné a úhledné. 20.6 Prý se jmenuji Liesa, ale tady jsem známá jako číslo 17. Doufám, že tohle někdo najde a přečte si to. Doufám, že ukončí tu hrůzu tady. Ale od začátku. V tajných laboratořích hluboko pod z

Poslední týden teroru. Poslední boje, hrozby a snaha. Ale už to skončilo, nic už nelze změnit. Je rozhodnuto a já si konečně na chvíli mohu odpočinout. Pondělí - pátek doléčování rýmy a obalování nervů tunami sladkého. Moc to nepomohlo. Ve škole některé hodiny učení, zkoušení a testy, jinde ukrutná nuda. Alespoň jsem pokročila ve čtení. Přečetla jsem Farmu zvířat, Kalibův zločin (vážně jsem toho chlapa litovala) a teď čtu Obraz Doriana Graye (konečně!!) a doma Paní z Avalonu - už jsem v půlce poslední části :-) Prej se tvářim jak kakabus, pořád ta smutná. Už vážně nevím, co odpovídat na otázku co mi je. Prostě se mi nechce smát, nemám proto důvod. Sobota - oslavy házený - děs. Navíc mi nebylo nejlíp už od pátku. Ale tak přežila jsem to i přes rýpání od všech okolo. A sedřela jsem si koleno, to aby se neřeklo. Máma se zase předvedla jako děsná drbna, že já se jí s něčím svěřovala. Spálila jsem si prsty u nohou - aneb vzala jsem si jednou pantofle :-) Chytla mě lenóra a z napsaného sezna

Po velmi dlouhé době další kniha do projektu. Mlhy Avalonu - Marion Zimmer Bradley 1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu? Mám ráda příběhy o Artušovi a navíc se mi velmi líbil i film, který byl podle této knihy natočen. 2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným). z vůle Bohyně 3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem). bojovat 4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být. Asi nikým, každé postava má kladné i záporné vlastnosti, každá zažije štěstí i bolest a zklamání a každá má v sobě něco, co bych chtěla mít i já 5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum. líbilo se mi pojetí Bohyně a Boha, zobrazení rituálů a kouzel 6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co Vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav. Trochu mi v

Tak nějak by se dal shrnou tento týden. Začalo to hekticky. Samé testy a do toho já rozespalá, unavená v rozbordelařeném domě, kde nic nebylo na svém místě. Počasí taky na dvě věci ... Dny jsem trávila učením a večery uklízením, ale ve středu jsem jeli na výlet. To drama, co tomu předcházelo, už zažít nikdy nechci. Ti pitom** si nejdřív vymyslí, výlet a pak "že nepojedou". Já se jako blbec podřizuji většině a oni tohle... A kdo to odnesl? No já jakožto pokladník. Grr. Jako bych já za to mohla... Ale nakonec jsme tedy jeli 15 z 33 dobrý ne? Cesta vlakem nuda a navíc mě začínalo bolet v krku. Mariánky jsou fajn, ale všechna ta místa už jsem 2 krát viděla se ZŠ a jednou s našima. Jediné nové bylo muzeum, kde nám paní povídala drby o "Goethovi" - to se mi líbilo. A právě tady nás dohonil déšť. Ale tak já jsem byla v pohodě - přece jen sharky to jistily :-) Skoro jsme nestihli vlak, protože jsme bloudili a spolužák nás navedl na jinou zastávku vlaku (ach ta technika). Po

Bylo nebylo.. Bratr hrál Travian a já pro něj do soutěže napsala povídku. Soutěže se nezúčastnila, jelikož jsem propásla uzávěrku. Tak alespoň sem pro vás. Hořelo. Žluté mihotavé plameny olizovaly stavení, domy i lidská těla. Krajem se nesl zoufalý křik těch, co zatím přežívali. Nebyl zde nikdo, kdo by jim pomohl. Kdo by je zachránil,…. Pomalu se snášela tma a lodě opouštěli pevninu. Kouř a oheň nechávali za sebou,ani jednou se nikdo neohlédl, s nadějí se dívali kupředu. Mnoho dní uplynulo a moře se zdálo být stále stejně pusté - bez života. Na lodě se snášela hustá mlha. Ozývalo se jen šplouchání vesel. Z míst kde mlha nebyla tak hustá bylo vidět bílou plachtu, či příď některé z lodí. Vesla se zastavila, lodě dorazili na mělčinu. Zpoza mraků vykouklo slunce a jeho paprsky osvítili kříž na jedné z lodí. Drahokamy do něj zasazené se rozzářily. Na pevninu rozhodně vstoupilo několik vousatých válečníků a mužů oděných do hnědých hávů s kříži na prsou. Padali na kolena, líbali zem a hlas

Tak by se dal charakterizovat vznik tohoto článku. - Pondělí - jedna ze zajímavých hodin češtiny - dekadence a prokletí básníci. Chci si je přečíst, ale teď není čas. Stále mi tu leží Mlhy Avalonu. Pokouším se o napsání další recenze, ale jde to těžko vzhledem k tomu, že hudbě nerozumím (myšleno na technické/ skladatelské úrovni). No jo zase jsem si na sebe upletla bič. Diář se mi pomalu plní - mé očekávání se pomalu naplňuje. Jo, čekala jsem tu smršť, ale fakt to bude krizovka. ** Bylo mi oznámeno, že se bude malovat. Jen tak najednou. Den před zahájením akce. Super. Opravdu netuším, kdy budu mít čas to všechno vystěhovat a pak zase nastěhovat. - Prej, že se začne v pátek. Keci. Čtvrtek a já musím mít půlku pokoje hotovou. Brácha zítra razí na Metalfest. Já nejdu. Zase. Zase budu trčet doma. ** Pokoj je opět na žluto. Tentokrát mnohem výrazněji. Nu, co se dá dělat. Já to nechtěla, ale tak jako tolikrát se s tím prostě musím smířit. Tak jako vždy ... Taťka je vážně dříč a máma do něj p

Přes týden jsem nenapsala nic vykecávacího. Copak se to děje? No nevím, nějak poslední dobou nemám na nic náladu. Jsem náladovější a hádavější než kdy dřív. Doma všem lezu pěkně na nervy, ale asi nejvíc štvu sama sebe. Dva týdny praxe utekly jako voda. Teď je opět na řadě škola. Jak já tam nechci! Následující týdny budou smrtící, tedy přesně do 21, kdy se uzavírají známky. No nevim, jak to přežiju a hlavně se bojím, že si něco podělám chvíli před koncem roku, protože právě teď přicházejí na řadu ty nejhorší pololetky, jako je ta z matiky, účta, PK,... Už dost dlouhou dobu marně sháním brigádu, už jsem se snad i vzdala naděje a pomalu se smiřuji s tím, jak budu opět trávit prázdniny. Sama. Holka, zvykej si takhle to bude už napořád. Se změnou/změnami jsem moc nepokročila. Ale už vím/znám jednu situaci, při které reaguji, tak jak reaguji. A to chci právě změnit. Takže se pokusím té situaci vyhýbat, a nebo trochu změnit svou reakci. A snad to postupně půjde a já za nějaký čas už nebudu mí

Kratičká povídka. Krok a za ním další. Přerývavý dech, který se mění v sípání. A pak zavládne ticho, ve kterém je cítit strach. Opatrně nakoukneš za dveře. Nic. Jen stíny, stíny, jež v sobě nesou hrůzu. Celá roztřesená se rozběhneš a zmizíš ve svém pokoji. Rozvzlykáš se a několik dlouhých minut zápolíš s klíčem, než se ti povede zamknout. Jsi sama ve svém pokoji, ale hrůza tě neopouští. Ať dům vypadá sebe prázdněji někde tu je. Čeká, až přijde jeho chvíle a pak zaútočí. Hrůza ti ochromuje mysl a vzlykáš ještě víc. Bezmocně se schoulíš do klubíčka. Tikání hodin tě uklidňuje. Klidná však dlouho nezůstaneš. Tichý hlas připomíná ševelení stromů. Je tady. Vyskočíš na nohy a hystericky běháš sem a tam. Našel tě. Je tu. Odemkneš a zběsila, utíkáš pryč. Zalezeš do nejbližší skříně a doufáš v zázrak. "Přede mnou se neschováš." Šeptá ten hlas. Chceš křičet, ale nejde to. Nervózně si začneš kousat nehty. "Fuj, ty prase, co jsem ti o tom říkal?" Hlas zesílí. Je všude. Vypadne