Procitnutí část 2

Další část

---

To ráno nezačalo vůbec pěkně. Rean se špatně vyspal, technik mu oznámil, že prolomení hesla potrvá a navíc začalo pršet. Mokrý až na kost dorazil na své pracoviště. Téměř s nechutí otevřel poslední nepřečtený sešit. Měl tvrdé černé desky a byl otlučený. Opatrně jej otevřel. Na první straně se na něj usmívala asi čtyřletá dívenka. Měla černé vlasy a hnědé oči. Pod fotkou bylo napsané jméno "Liesa". Opatrně obrátil list a začetl se do velkých tiskacích písmen.

JMENUJI SE LIESA. JSOU MI 4. NENÍ TU MÁMA ANI TÁTA. SEM SAMA. BOJÍM SE. PREJ NENÍ ČEHO ŘÍKÁ DOKROT FURRIE, ALE JÁ MU NEVĚŘÍM. UBLIŽUJE MI…

Rean se zamračil, nemohl číst dál. Písmo bylo rozpité. Na dalších stranách to o moc lepší nebylo a tak chvíli trvalo, než nalezl čitelný úsek. Písmo bylo úplně jiné, drobné a úhledné.

20.6
Prý se jmenuji Liesa, ale tady jsem známá jako číslo 17. Doufám, že tohle někdo najde a přečte si to. Doufám, že ukončí tu hrůzu tady. Ale od začátku. V tajných laboratořích hluboko pod zemí vznikaly různé věci. Ne všechno se povedlo, ale my jsme patřily k těm povedeným. Bohužel pro lidi. Vzali mě jako malé dítě. Pamatuji si jak dlouho a podrobně mě a mé sourozence prohlíželi. Vzali si však pouze mě. Spolu s další desítkou dětí nás zavřeli v laboratoři. Všude bylo čisto a smrad. A lidi v rouškách. Neustále nám něco píchali, brali vzorky a nutili dělat různé testy. Nenáviděla jsem to. Za první rok nás asi polovina umřela. Byla to prostě jen další čísla do počítače. Za roky strávené v podzemí jsem zapomněla, co to je radost, láska, nenávist,…. Nevím, jak vypadá slunce, stromy, jak fouká vítr. Od rána do večera trénink nebo testy. Naprostá poslušnost byla samozřejmostí. Nevím, jak dlouho tu jsem zavřená, pomalu na vše co bylo předtím, zapomínám. Bojím, co se stane, až zapomenu docela. Pomalu ale jistě se měníme, všichni co jsme tady. Mívala jsem hnědé oči, alespoň myslím….
Nutí nás zabíjet. Po prvé to bylo hrozné, ale teď už mi pohled na krev nevadí. Dokonce se mi to začíná líbit. Asi bych měla cítit lítost, ale.. Co je to vlastně lítost? Nevím. Netuším. Znám jen bolest.

23.6.
Občas nechápu, co lidé v bílém říkají. Láska, nenávist, štěstí, zármutek,… Co to je? City?
Necitelní. To je naše jméno. Nejsme schopni cítit. Proto jsou mi ta slova cizí. Ani je nemohu znát. Nikdo z nás nemůže.

17.7
Byl tu Norrec, náš pán. Již brzy všichni opustíme laboratoř a půjdeme k němu. Nemůžu tomu uvěřit. Nečekala jsem, že to bude tak brzy….

Rean zvedl hlavu a pohlédl ven. Stále pršelo a on svíral v rukou starý deník. S touto výpovědí se dotvořil obraz v jeho mysli. Až do teď měl jen strohé lékařské zápisky, kterým mnohdy nerozuměl, ale nyní měl v rukou přímé svědectví té hrůzné proměny. Litoval je všechny, a i když byl vědec, nenašel v sobě ani kapičku pochopení pro své kolegy. Rozčileně zaklapl deník a odhodil jej stranou. Pocitu zoufalství, který se zakrátko dostavil, si moc neužil. Na stůl mu přinesli stohy a

papírů a dalších věcí nalezených v laboratořích. S povzdechem se dal do práce, která ho toho dne vůbec nebavila.

**

Neměl sebemenší tušení, jak se to stalo, ale usnul u rozdělané práce. Vzbudila ho až voda, kterou na sebe nešťastně vylil. Rychle uskočil a zaklel. Sklenice spadla na zem a rozbila se na stovky střípků. Rean který nepřestal nadávat, poklekl a neohrabaně se je pokoušel sesbírat. Samozřejmě se pořezal. Ranka nebyla velká, ale krev z ní tekla. Rean, který nechtěl riskovat, že by se mu jeho věci obarvily do ruda, odešel na sousední ošetřovnu. Zatímco mu sestřička hledala náplast, pohlédl na spící. A pak to uviděl. Muž pohnul prstem ruky. Vykřikl. Sestřička doběhla ve chvíli, kdy se pohyb opakoval.
"Co to znamená," zeptala se do ticha.
"Myslím, že se probouzí."