Vivienne

Bez velkých oslav přichází konečně závěr. Upřímě řečeno, čekala jsem od této povídky víc... :-( Velmi rychle byli sbaleni a tak třetí den po Reanově příjezdu, byla flotila Bílých na oběžné dráze Země. Výbuchy byly stále větší a silnější, ale ten který se stal pátého dne, je předčil všechny. Zem pokryl prašný oblak, který se tam udržel celý den. Pak nastalo ticho. Žádné další výbuchy, ani letecké souboje. Přístroje, které hlásí známky života, umlkly. Zem opět ztratila své obyvatele a Rean byl přesvědčen, že si oddechla. "Oni to vážně udělali …" řekl Fabio, který byl ve tváři bledý jako stěna. Rean stejně přepadlý jako on, bezmocné sevřel v rukách Norrecův zápisník. "K čemu to všechno bylo. Tenhle muž poznal pravdu, ale oni se z jeho chyb nepoučili. Blázni zaslepení touhou po moci zmařili tolik životů. Asi nám není souzeno žít na Zemi, která vypila už potoky lidské krve." "Půjčíte mi ten deník?" Rean podal Fabiovi deník. "Pohleďte na ně," ukázal na...

Předposlední část. Rean se zarazil a pak náhle prozřel. Dostal strach, že by o Liesu přišel. Zuřila válka, která neměla mít vítěze. Věděl, že musí rychle jednat. "Pojďte za mnou!" křikl na Necitelné a dal se do běhu. Necitelní ho bez problémů následovali. Doběhli k Reanově pokoji, tam vědec popadl své záznamy a deníky a spolu s nimi se vydali do hangáru, kde stála poslední loď. "Co máš v plánu?" zeptala se Liesa, zatímco Rean oddechoval. "Na Zemi zbyli poslední lidé, kteří neztratili zdravý rozum - Bílí- a za těmi se musíme vydat," řekl, doběhl k lodi, otevřel dveře a vstoupil na palubu. Deset Necitelných jej následovalo. Rean zapnul motory a rozjel se. Stále zrychloval a po chvíli se loď vznesla. Nikdo tomu nevěnoval větší pozornost. Oblohu křižovaly desítky lodí a oblohu rozjasňovaly stovky střel. Rean se hbitě vyhýbal a stále nabíral výšku a rychlost. Když vystoupal nad oblohu, vyrazil kupředu stále nikým nepovšimnut. ** Letěli nad bojišti a tak viděli ...

Po velmi dlouhé době pokračování. "Fabio se jako obvykle drží stranou. Jejich síly stejně nejsou nějak velké." Řekl Ric. "Ale i tak bychom se možná mohli pokusit získat je na svoji stranu," prohlásil Jaron, "hned zítra se tam vydá skupina vyjednavačů. Pro dnešek to je vše." Všichni se urychleně zvedali a odcházeli. "Reane, na minutku," Rean se otočil a vydal se zpět za Jaronem. "Promluv s Necitelnými o tom rozdělení. Počet skupin nechám na nich, jak jsou zvyklí. Jo a ať jsou zítra ráno připravení do akce." Rean přikývl a kvapně odcházel. Zamířil rovnou k pokojům Necitelných, kam ho táhlo srdce i povinnosti. Když vstoupil do velké místnosti, zahledělo se na něj třicet-sedm párů očí, ale on okamžitě vyhledal ty Liesiny. Usmál se, když je nalezl a chvilku se opájel pocitem blaha, který ho zaplavil. Pak ale zatřásl hlavou a sedl si na zem mezi ně. Nadechl se a začal mluvit. ** Následujícího rána každá ze skupin vyrazila spolu s vojáky do ji...

Už vás čekají jen dvě části a epilog. Pršelo. Z šedých mračen se snášely tisíce drobných kapek, které dopadaly na zem. Všudypřítomné vlhko a bahno dělalo vojákům velké potíže, ale i přes špatnou viditelnost nakonec nalezli svůj cíl. Vyčkávali, ale nic se nepohnulo, což v tomto nečase nebylo nic divného. Pomalu sestupovali ze stráně dolů. Když stanuli vedle velké haly, ozval se první hrom. Vojáci zakleli a urychleně se dali do práce. Když skončili s námahou se, vyškrábali zpět na kopec a ukryli se v lesním porostu. Vyčkávali. Pak se ozvalo zapípání a velitel stiskl tlačítko na ovladači. Ozvala se rána, kterou neměla na svědomí bouře. Místo haly zbyly jen sutiny, které i přes vytrvalý déšť hořely. Tu a tam pobíhali zranění lidé a jejich nářek se ztrácel v hukotu bouře. Vojáci se tiše vydali zpět na základnu, jejich mise byla úspěšně naplněna. ** "Pane, cíl HŽ 1 byl zničen podle plánu." Jaron, sedící za velkým stolem, se usmál a přikývl. Posel odešel. Vůdce Červených odškrtl jed...

Další díl. Budu vděčná za komentáře. "Dobrá tedy. Je rozhodnuto. Na tomto místě se opět sejdeme za tři měsíce, kdy bude sestavena rada." Řekl Jaron a usmíval se. Poté se zvedl a odešel, následoval ho Dag s Fabiem. Trill s Rominem zůstali sedět a zlost jim sršela z očí. Byli bezmocní, ale zároveň rozhodnutí se nevzdat. Ještě dlouho poté tam seděli a domlouvali se na dalším postupu. Ostatní mezitím odcestovali. Fabio, nečekaně klidný, odešel a dál se jednáním nezabýval. To Dag s Jaronem si opět sedli a krátce spolu hovořili. O budoucnosti, o tom co je čeká. O válce která se pravděpodobně. Oba si uvědomovali, že šance na to je velmi vysoká. Museli se tady připravit. Jaron měl v tomto ohledu výhodu a hodlal ji využít. ** Vrátili se domu a život pokračoval dál. Jakoby se nic nezměnilo, ale stal se prvý opak. Změnilo se téměř vše. Území, které ovládali Červení, bylo kdysi hustě osídlené a oni pozůstatků civilizace hojně využívali. Opravili a uvedli v život vojenské stanice i nemocn...

Opožděně, ale přece. Další díl povídky. Věnuji ho Kerm, která tuto povídku snad jako jediná čte. Zadíval se na ostatní. Fabio uhýbal očima, nenáviděl válku, boje a hádky o moc. Jaron věděl, že Bílí mu nepomohou. Neměl jim to za zlé. Většina jich zemřela při pokusu o osídlení planetky SP-13 držící se v blízkosti Sekei. Ještě se z té rány nevzpamatovali. Pak se jeho pohled střetl se Dagovým. Jaron v něm viděl očekávání, naději a netrpělivost. V duchu se usmál. Dag byl mladíček, ale plný nadšení a nenávisti ke Žlutým a Zeleným. Nakonec si prohlédl Trilla s Rominem. Jako vždy vypadali sebejistě a to ho rozčilovalo. Cítil k nim odpor a kdesi v hlouby jeho duše se ozývala živočišná touha po jejich krvi. Uklidnil se. Byl vůdcem Červených už dost dlouho na to, aby dokázal ovládat své emoce. "Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že potřebujeme odpočinek. Pro dnešek navrhuji jednání ukončit a pokračovat můžeme zítra."řekl a zvedl se. "Ale zbývá už jen to."namítl Trill př...

A posuneme se zase o kousek dál. Rean seděl u počítače a porovnával údaje, co mu přinesl průzkumnický tým. Objevil další vojenské zařízení a vědci se teď snažili o jeho zprovoznění. Proto vědce překvapil Ricův příchod. Většinu dní trávil na jednání s Jaronem a ostatními veliteli lodí, a nebo na první válečné stanici, kterou již zprovoznili. Chvíli se na Reana díval. "Přišel jsem kvůli Necitelným," začal pomalu. Rean zvedl hlavu a překvapeně se na něj podíval. "Co se stalo?" "Nic. Zatím nic. Ale podle všeho tě berou jako velitele." Rean přikývl. "Vyřiď jim, ať jsou připraveni." "A na co?" "Na to kvůli čemu byli stvořeni. Za dva dny odjíždíme na setkání s ostatními a tam se o všem rozhodne." "Vyřídím jim váš rozkaz, pane." Ric se usmál a odešel. Rean se za ním ještě chvíli díval. Povšiml si, že i když byl Ric z Necitelných nadšen, nikdy s nimi nepromluvil. Že by se jich bál? Napadlo Reana a musel se usmát. Chvíli jen t...

Další část :-) "Lidé jako byl Norrec. Naši předci odešli kdysi dávno ze Země a našli si nový domov. Ztratili jsme se Zemí kontakt a planeta, kterou jsme obývali, se začala hroutit. Museli jsme najít novou planetu. Když jsme se usadili, začali jsme je hledat, ale trvalo nám to." "Jak to, že jste přežili ten čas a chlad?" "Já nevím. Dělali na nás různé pokusy. Upravili nás, ale jak to nevím. Na to se ptejte vědců, já jsem pouze vrah." Liesa poslední slova řekla, bez jakékoliv známky lítosti. Reana to až děsilo. Celou tu dobu doufal, že zápisky lžou, že je to jen klam. Ale nebyl, nebo alespoň nic tomu nenaznačovalo. "Co bude se mnou a s ostatními?" Liesin hlas vyrušil Reana z přemýšlení. "O tom já nerozhoduji. Každopádně počkáme, až se probudí ostatní. Velitel by vás rád nasadil do akce, ale potom co se stalo, nevím." "Co tím myslíš?" "Ten útěk. Jeden z vás zranil několik našich mužů." "A co jste čekali? Probudíme ...

Další část. Nadšení, které zavládlo, bylo velké, větší než by Rean kdy předpokládal. Každým dnem se životní funkce se přibližovaly normálu. Každou chvíli se mohli probudit. A pak ten tolik očekávaný den nastal. Světlovlasý muž se probudil a překvapeně se kolem sebe rozhlížel. S překvapivou rychlostí vskočil na nohy a dal se na útěk. Nešlo ho zastavit. Cestou ven porážel překvapený personál, ale i přivolanou stráž. Ozbrojenci bezmocně odlétali stranou. Muži byl příliš silný, příliš rychlý a hlavně odhodlaný utéci. Nakonec se i on skácel k zemi po zásahu uspávacích střel. Bezvládné tělo odnesl vyděšený personál zpět. Kolem bezvládného těla zapnuli kožené popruhy a nedaleko od něj stála ozbrojená stráž. Základnou se nesl mrak neklidu. Rean seděl vedle spícího a čekal. Pře několika minutami ho Ric seřval a rozkázal mu muže pohlídat a promluvit s ním. Kdyby Ric tvrdil, že se nebojí, lhal by. A tak si nic nenamlouval. Nehnutě seděl a čekal, až přijde jeho čas. A tan nakonec přišel. Muž se po...

Další část To ráno nezačalo vůbec pěkně. Rean se špatně vyspal, technik mu oznámil, že prolomení hesla potrvá a navíc začalo pršet. Mokrý až na kost dorazil na své pracoviště. Téměř s nechutí otevřel poslední nepřečtený sešit. Měl tvrdé černé desky a byl otlučený. Opatrně jej otevřel. Na první straně se na něj usmívala asi čtyřletá dívenka. Měla černé vlasy a hnědé oči. Pod fotkou bylo napsané jméno "Liesa". Opatrně obrátil list a začetl se do velkých tiskacích písmen. JMENUJI SE LIESA. JSOU MI 4. NENÍ TU MÁMA ANI TÁTA. SEM SAMA. BOJÍM SE. PREJ NENÍ ČEHO ŘÍKÁ DOKROT FURRIE, ALE JÁ MU NEVĚŘÍM. UBLIŽUJE MI… Rean se zamračil, nemohl číst dál. Písmo bylo rozpité. Na dalších stranách to o moc lepší nebylo a tak chvíli trvalo, než nalezl čitelný úsek. Písmo bylo úplně jiné, drobné a úhledné. 20.6 Prý se jmenuji Liesa, ale tady jsem známá jako číslo 17. Doufám, že tohle někdo najde a přečte si to. Doufám, že ukončí tu hrůzu tady. Ale od začátku. V tajných laboratořích hluboko pod z...

Po dlouhé době další díl. Rean zamyšleně seděl u svého počítače a čekal. Ani nevěděl na co. Byl unavený, ale nemohl odpočívat. Měl tolik práce. Ale místo toho aby pročítal zbylé sešity, jen čekal. Pohledem zabloudil ke spícím. Nikdo se neprobudil. Lékaři pobíhali sem a tam, přístroje pípaly a všude vládl ruch. Rean si promnul oči a odvrátil se. Přemýšlel, jestli ho navštíví Ric, nebo dokonce Jaron, který už také dorazil. Příval lidí postupně slábl. Venku pomalu vznikaly první budovy, které měly nahradit provizorní stany. Lidé opět osidlovali Zemi. Někteří se, pouze přestěhovali do nedalekého města a zachovalé budovy pouze opravili. Následující měsíce budou rozhodující. O tom nikdo nepochyboval. "Reane?" ozval se Ricův hlas a vyrušil tak vědce z přemýšlení. "Ano veliteli?" Ric se posadil naproti němu. "To je všechno?" zeptal se a ukázal na spící. "Našli jsme je v laboratořích, nebo v jejich blízkosti. Možná jsou další, ale nevíme, kde je hledat." ...

Poslední část této poněkud nudné a nezáživné kapitolky. Přistáli uprostřed nehostinné krajiny. Dlouhé hodiny strávili hledáním, ale nic nenacházeli. Pomalu se začalo stmívat. Museli letět zpět. Nikoho návrat domů netěšil. Rean si bezmocně prohlížel mapu. Nepřestal ani, když dorazili do tábora. Celý večer strávil nad mapami a zápisy v knihách. Znovu propočítával své výpočty. Nechápal, že nenalezli laboratoř. Ani za pomoci nejmodernější technologie. Přístroje mlčeli. Ani si nevšiml, že si k němu přisedl Tien. "Reane, už dorazili Žlutí a Zelení." "Kde se usadili?" "Na jiném kontinentu." "Jiném kontinentu??" podivil se Rean a zvedl hlavu od své práce. Tien mu podal list papíru. Byl na něm obrázek ze satelitu. Rean se zadíval na obrovskou pevninu na níž se nalézali. Na západě však byla ještě jedna. Ne tak velká, jako ta na které se nalézali. Rean se zamračil. "Jaron jim to přenechá bez boje?" "A co má dělat? Naši lidé se tam nestihli do...

Netuším, jestli to ještě někdo čte, jestli to ještě nekoho zajímá. Ale je to tu... Následujícího dne našli další dvě laboratoře. Činilo jim to čím dál tím větší potíže, protože krajina byla divoká, nespoutaná. I přesto se jim podařilo nalézt dalších pět spících lidí. Ric z toho byl nadšen, krom toho jeho vojáci objevili další vojenská zařízení a zprovoznili je. Přilétaly další lodě a lidí přibývalo. Zatím všichni patřili k nim, ale ostatní byli také na cestě. Měli se na Zem dostat během pár dní. Ric byl stále nervóznější a jeho muži také. Většina vědců se pokoušela stranit veškerého dění. Moc dobře to nešlo. Napětí ve vzduchu sílilo. A Reana, Tiena a jejich týmy čekala poslední cesta za laboratořemi. *** Přistáli za městem a to bylo zvláštní. Ostatní laboratoře byly v divočině, ale tato měla být uprostřed města. Když procházeli vybetonovanými ulicemi, na všechny padla tíseň. Míjeli polorozpadlé budovy, jež byly němými svědky hrůz dob dávno minulých. Bylo to smutné, mrtvé místo. Rean ce...

Po pravdě ani nevím, zda-li to má cenu sem dávat. Ale jednou jsem se do toho dala, tak to dokončím. Ráno si jej na snídani odchytl Ric. "Tak co?" ptal se ho netrpělivě. "Našli jsme zatím dvě laboratoře," řekl Rean, "zde a zde," ukázal na mapě, kterou měl položenou vedle sebe. "Zbývá jich tedy sedm?" Rean přikývl. "Pošli tam nějaké muže, ať je zabezpečí," řekl Ric a odešel. Rean dosnídal a vydal se ven. Všude bylo rušno. Rean zvedl hlavu k nebesům. Byla tam obrovská loď Mir 2. Posily dorazily. Rean vyhledal vojenský tým a dal mu souřadnice nalezených laboratoří. Když vojáci odešli, tak se Rean setkal se svým týmem. Chvíli čekali na Tiena, a když i on dorazil, vydali se na cestu. Zbývalo ještě sedm míst, které museli navštívit. Byla to dlouhá cesta, na jejímž konci byla další laboratoř. Ještě šest. Pomyslel si Rean, když o dvě hodiny později, opět usedl do letadla. Spolu s nimi tam bylo deset spících lidí a jeden notebook. Rean ho nedočk...

Ric se houpal na židli. Naproti němu stále seděl Rean. Už několik minut vládlo v místnosti ticho. "A ten druhý sešit?" zeptal se. "To je deník jistého Norreca. Píše tam, co se stalo." "A co se stalo?" Rean se nadechl a začal číst. Když dočetl, podíval se na Rica. Ten se usmíval. "Takže zabijáci.." mumlal, "to by se mohlo hodit." "Pane, co to říkáte?" Rean se zamračil. "Můj drahý Reane, musíme je najít všechny a probudit je. Budou nám sloužit. A nikdo na nás nebude mít." "Ale.." "Jaképak ale Reane! Ne všichni jsou našimi přáteli. Jaron se mi zmínil, že se Žlutí a Zelení spojili. Budou chtít vládnout i zde na Zemi. Tohle je naše šance se opět uchopit moci. Rozumíš tomu?" Ricovi oči plály nadšením. Rean přikývl. Rozuměl tomu až moc dobře. Od odchodu z Alfy se věci zhoršily. Když našli nový domov a usadili se, několik let vládl klid. Ale pak se opět rozhořel boj o moc. Bylo pět stran, jako bylo na poč...

Poslední část první kapitolky. To co je psáno kurzívou je úryvek z deníku. Rean opatrně vzal z hromady další sešit. Byl psán jemu známým jazykem. Byl to zápisek z deníku. Dal se nedočkavě do čtení. Říkali jsme jim Necitelní. Kdysi snad byli lidmi. Ne oni jimi doopravdy byli. Byli, to je důležité slovo. Zavíral jsem oči před tím, jak byli stvořeni. Byli to poslušní vrazi a s jejich pomocí jsem získal mnoho. Byl to však začátek našeho konce. Když odletěli dobrovolníci, kteří chtěli založit kolonii na planetě Alfa, která byla nedávno objevena v blízkosti hvězdy Sirius, byli jsme šťastní, ale brzy jsme s nimi ztratili kontakt. Právě v té době vznikly první podzemní laboratoře. Zem byla na pokraji války. Hledala se zbraň, která by byla ničivá, ale zároveň se dala ovládat. Nikdo nechtěl, aby se opakovaly zbraně, jakou byla jaderná bomba. A tak to tedy začalo. Mizely děti, ale i vědci. Kdo nechtěl spolupracovat, byl donucen. Obrovský stát, jakým Európa byla, si mohl dovolit postrádat pár lidí...

Dlouho slibovaná kapitolka. Ještě jedna a první část bude za námi. Moc vás prosím o komentáře, ať vím, co mám vylepšit. PS: v této části se objeví německá slovíčka, radil mi je bratr, jelikož já německy neumím. Pokud tam je nějaké chyby, klidně mě opravte budu jen ráda. Pokud němčinu neovládáte, vysvětlivky najdete úplně dole. Rean nebyl znalec jazyků, ale usoudil, že muž, kterému tento sešit patřil, byl doktor. Zvědavě tedy otevřel sešit. Byl psán tím samým jazykem, jako byl nápis na deskách. Stálo tam: Tag 16. März -dreizehn kinder* Po tomto krátkém úvodu následoval seznam třinácti jmen. Rean se zamyslel, ten jazyk někde viděl. Zvedl se, vzal sešit a sedl si k počítači. Celou noc hledal v databázi jazyků, než našel to, co hledal. Němčina, blikalo na monitoru velkým černým písmem. Rean se obrnil trpělivostí a s pomocí stařičkého překladače se pokusil přeložit zbytek textu. Dne šestnáctého března -třináct dětí - věk od čtyř do sedmi let, deset chlapců a tři děvčátka Trochu se děsím t...

A máme tu pokračování. Moc vás prosím o komentáře. Díky. Poznámka: na konci této kapitoly se objeví několik slůvek v němčině. Radil mi je bratr, který se němcky před pár lety učil, já tento jazyk neovládám. Pokud se tam vyskytují chyby klidně mě opravte budu jen ráda. :-) Následujícího dne se celá posádka Miru 1 vydala ven a pečlivě zkoumala okolí. Brali vzorky vody, rostlin i několika málo živočichů, které se jim podařilo chytit. Laboratoře se postupně zaplňovaly vzorky a vědci ani počítače je nestíhali zpracovávat. Svět se však zdál být mrtvý. Nikdo nechápal, co se stalo. Ale Země se jim líbila a všichni se těšili, až se zde natrvalo usadí. Pouze Rean měl pochyby. Nikomu se však nesvěřil, věděl, že by ho nikdo nebral vážně. Třetího dne se vyskytly první problémy. Rean se nečekaně propadl do zvláštních podzemních prostor. Jak posléze zjistil, byla to laboratoř. A tak byl Rean první člověk, který po čtyři sta letech kráčel podzemní laboratoří, ve které se zrodila zkáza lidstva. Když i ...

A je tu první část. Přiznám se, ten Prolog toho moc neřekl a dal více než dost možností, možné nějakou tu zbylou v budoucnu využiji, ale teď už moje experimentální dílko. Část není až tak rozsáhlá, ale přišlo mi to lepší, než to sem hodit najednou, alespoň tu bude delší dobu, co číst :-) Pište své názory a připomínky, budu jen a jen ráda. Ale dost už řečí, přeji příjemné čtení... Dlouho, předlouho cestovali vesmírem. Dávno zapomněli, proč Zemi opustili. Ale i když si žili spokojeně stále ji hledali. A jednoho dne ji k jejich neskonalému úžasu opět nalezli. Blížili se domů... "Je něco v nepořádku?" zeptal se Ric velitel vesmírné lodi Mir 1, svého zástupce Reana. Ten se zamračil. "Slunce je o dost menší, než bývalo. Tedy pokud jsou naše záznamy správné. Ale není pochyb o tom, že jsme ji nalezli," řekl a pokusil se o úsměv. Moc mu to nešlo. Stále pochyboval o tom, že se mají vrátit zpět. Ric se spokojeně usmál. "Veliteli, myslím, že bychom měli Zemi pořádně prozko...

Dnešní datum se mi líbí. 10.10. Pěkné ne? A tak tu máte co jste chtěli (přesněji psáno 7 z vás). Uznávám, ten začátek je trošku (dost divný), ale myslím si, že další kapitoly to vše(většinu) vysvětlí. Přeji tedy příjemné čtení a za názory budu jen a jen ráda. Ach ano, jsem bezcitná, chladná jak led, je mi jedno, že trpíte. Necítím výčitky z toho co se děje. Neumím cítit. Sami jste ze mě udělali to, co jsem teď, sebrali jste mi duši, mučili tak dlouhou až jsem došla na práh šílenství. Nevím, co jsou to slzy, co je to slitování. Spánek mi neruší děsivé sny ani křik, těch, které jsem mučila a pak zabila. Jsem dokonalý vraždící stroj. Loutka. Ale to je vlastně jedno. Svět hyne a s posledními vyhaslými paprsky umírajícího slunce, zemře docela. Vím to. A je mi to jedno. Bohové utekli, nebo možná ani nikdy nebyli. Jinak by tohle nikdy nedopustili. Před koncem, mě ještě čeká práce. Vraždím všechny, muže, ženy, děti, zdravé i nemocné bez rozdílu věku. Stejně je to jedno. Další koupel v krvi, za...