Procitnutí část 3
Další část.
Nadšení, které zavládlo, bylo velké, větší než by Rean kdy předpokládal. Každým dnem se životní funkce se přibližovaly normálu. Každou chvíli se mohli probudit. A pak ten tolik očekávaný den nastal. Světlovlasý muž se probudil a překvapeně se kolem sebe rozhlížel. S překvapivou rychlostí vskočil na nohy a dal se na útěk. Nešlo ho zastavit. Cestou ven porážel překvapený personál, ale i přivolanou stráž. Ozbrojenci bezmocně odlétali stranou. Muži byl příliš silný, příliš rychlý a hlavně odhodlaný utéci. Nakonec se i on skácel k zemi po zásahu uspávacích střel. Bezvládné tělo odnesl vyděšený personál zpět. Kolem bezvládného těla zapnuli kožené popruhy a nedaleko od něj stála ozbrojená stráž. Základnou se nesl mrak neklidu. Rean seděl vedle spícího a čekal. Pře několika minutami ho Ric seřval a rozkázal mu muže pohlídat a promluvit s ním. Kdyby Ric tvrdil, že se nebojí, lhal by. A tak si nic nenamlouval. Nehnutě seděl a čekal, až přijde jeho čas. A tan nakonec přišel. Muž se pomalu začal probouzet, přivřenýma očima se rozhlížel kolem. Když si uvědomil, co se děje pokusil se zvednout, ale nešlo to. Kožené popruhy mu nedovolily se zvednout. Zavrčel.
"Uklidni se," řekl Rean a nervózně muže pozoroval. Ten se natáhl, ale pěsti měl stále sevřené.
"Musíme si promluvit. Tak za prvé, jak se jmenuješ?" Muž chvíli mlčel, pak otevřel ústa, ale nic neřekl a zavrtěl hlavou.
"Odpověz!" křikl voják stojící za Reanem. Muž zavrtěl hlavou. Nadzvedl se a opět otevřel ústa. Rean se naklonil a zamračil se.
"On nemůže mluvit, nemá jazyk." Muž přikývl a opět si lehl.
"Mohli bychom mu zkusit dát něco napsat, ale to bychom příliš riskovali," Rean pokrčil rameny,"asi nám nezbývá nic jiného než čekat až se vzbudí další." Voják odešel a i většina personálu zmizela. Rean se naklonil nad muže, který ho ostražitě pozoroval.
"Rozumíš mi?" zeptal se. Muž pomalu přikývl, jakoby váhal.
"Patřil jsi mezi Norrecovi muže?" Další chvíle váhání, než opět přikývl.
"Bylo vás tu třicet-sedm?" Ticho. Zdálo se, že mu přemýšlí. Pak pokrčil rameny, alespoň se o to pokusil. Ran se zamračil, uvědomil se, že takhle by to dál nešlo. Vytáhl miniaturní počítač a rychle si poznamenal výsledky komunikace s mužem. S povzdechem počítač uklidil zpět do kapsy. Nezbývalo než čekat, až se probudí ostatní a doufat, že na tom budou lépe.
"Uklidni se," řekl Rean a nervózně muže pozoroval. Ten se natáhl, ale pěsti měl stále sevřené.
"Musíme si promluvit. Tak za prvé, jak se jmenuješ?" Muž chvíli mlčel, pak otevřel ústa, ale nic neřekl a zavrtěl hlavou.
"Odpověz!" křikl voják stojící za Reanem. Muž zavrtěl hlavou. Nadzvedl se a opět otevřel ústa. Rean se naklonil a zamračil se.
"On nemůže mluvit, nemá jazyk." Muž přikývl a opět si lehl.
"Mohli bychom mu zkusit dát něco napsat, ale to bychom příliš riskovali," Rean pokrčil rameny,"asi nám nezbývá nic jiného než čekat až se vzbudí další." Voják odešel a i většina personálu zmizela. Rean se naklonil nad muže, který ho ostražitě pozoroval.
"Rozumíš mi?" zeptal se. Muž pomalu přikývl, jakoby váhal.
"Patřil jsi mezi Norrecovi muže?" Další chvíle váhání, než opět přikývl.
"Bylo vás tu třicet-sedm?" Ticho. Zdálo se, že mu přemýšlí. Pak pokrčil rameny, alespoň se o to pokusil. Ran se zamračil, uvědomil se, že takhle by to dál nešlo. Vytáhl miniaturní počítač a rychle si poznamenal výsledky komunikace s mužem. S povzdechem počítač uklidil zpět do kapsy. Nezbývalo než čekat, až se probudí ostatní a doufat, že na tom budou lépe.
**
Noční ticho přerušilo houkání poplašných sirén. Lidé se probouzeli a poplašeně běhali sem a tam. Rean na sebe hodil kabát a pospíchal do laboratoře. Nemýlil se. Vojáci stáli u lůžek a sbírali ze země bezvládná těla několika mužů a jedné ženy. Jak Rean posléze zjistil, byla to Liesa. Nemusel se ptát, aby zjistil, co se stalo. Bylo to jasné.
"Odneste je a uložte je každého zvlášť, až se probudí, promluvím si s nimi."řekl vojákům a ti ho poslechli. Věděl, že potrvá alespoň hodinu, než se probudí a tak se šel převléci. Rozhodně neměl chuť vyslýchat je v pyžamu.
"Odneste je a uložte je každého zvlášť, až se probudí, promluvím si s nimi."řekl vojákům a ti ho poslechli. Věděl, že potrvá alespoň hodinu, než se probudí a tak se šel převléci. Rozhodně neměl chuť vyslýchat je v pyžamu.
O několik hodin později…
Rean byl zoufalý. Mluvil se všemi zbuzenými muži, ale nic se nedozvěděl. Tři neměli jazyky a dalším dvěma nerozuměl. S povzdechem vešel do posledního pokoje. Liesa ležela klidně, ale už byla vzhůru.
"Lieso," řekl šeptem Rean a ona nadskočila.
"Kdo jsi? Jak to že znáš mé jméno?" zeptala se chraplavě.
"Jsem Rean. A všechno ti vysvětlím, jen co mi ty odpovíš na mé dotazy. Ano?"
"Ne. Nevěřím ti. Budeme se v otázkách střídat." Rean se usmál a přikývl. Zdálo se to rozumné.
"Tak dobrá, začínám. Kolik vás tu bylo?"
"Koho tím myslíš?"
"Vás Necitelných." Liesa přivřela oči a přemýšlela.
"Já nevím. V Norrecově gardě nás bylo deset. Ale on mě své bojovníky i jinde. Počty se strašně rychle měnily. Opravdu nevím, kolik nás to přežilo, ale myslím si, že mnoho ne." Rean vytáhl počítač a vše si zapisoval.
"Jak víš, jak se jmenuji?"
"Z tvého deníku." Lieasa vykulila oči.
"Pověz, co se vlastně stalo." Liesa jen pokrčila rameny.
"Nevím, jak to začalo. Po letech v laboratoři nás vypustili ven. Norrec byl náš pán, dával nám úkoly a my je plnili, ať šlo o cokoliv. Jeho nepřátel ubývalo, tak moc jsme byli úspěšní. A pak ta věc se Sluncem. Došlo mu palivo a Norrec to věděl. Zavřeli jsme se v komnatě a usnuli. A probudila jsem se až tady."
"jak je to možné?"
"Ne, Reane, teď jsem na řadě já."
"Dobrá ptej se."
"Co jste zač?"
"Lieso," řekl šeptem Rean a ona nadskočila.
"Kdo jsi? Jak to že znáš mé jméno?" zeptala se chraplavě.
"Jsem Rean. A všechno ti vysvětlím, jen co mi ty odpovíš na mé dotazy. Ano?"
"Ne. Nevěřím ti. Budeme se v otázkách střídat." Rean se usmál a přikývl. Zdálo se to rozumné.
"Tak dobrá, začínám. Kolik vás tu bylo?"
"Koho tím myslíš?"
"Vás Necitelných." Liesa přivřela oči a přemýšlela.
"Já nevím. V Norrecově gardě nás bylo deset. Ale on mě své bojovníky i jinde. Počty se strašně rychle měnily. Opravdu nevím, kolik nás to přežilo, ale myslím si, že mnoho ne." Rean vytáhl počítač a vše si zapisoval.
"Jak víš, jak se jmenuji?"
"Z tvého deníku." Lieasa vykulila oči.
"Pověz, co se vlastně stalo." Liesa jen pokrčila rameny.
"Nevím, jak to začalo. Po letech v laboratoři nás vypustili ven. Norrec byl náš pán, dával nám úkoly a my je plnili, ať šlo o cokoliv. Jeho nepřátel ubývalo, tak moc jsme byli úspěšní. A pak ta věc se Sluncem. Došlo mu palivo a Norrec to věděl. Zavřeli jsme se v komnatě a usnuli. A probudila jsem se až tady."
"jak je to možné?"
"Ne, Reane, teď jsem na řadě já."
"Dobrá ptej se."
"Co jste zač?"
Komentáře
Okomentovat