Vivienne

Po velmí dlouhé době pokus o kratičké vypsání se. Drabble, přesně 100 slov. Motiv a pointa značně nejasná. Ale snad by se měla cenit. psaní bývalo nedílnou součástí mého života, ael nyní na něj prostě nezbývá čas, energie ba snad ani chuť. Ale věřím, že to někde uvnitř mě stále ještě spí a jednou se to probudí. A já zase budu psát do šuplíku, hlavně pro sou radost a duševní pohodu... Seděla. Plamen svíčky tiše plápolal. Stíny na stěnách se dávaly do rozverného tance. Kovový dotek propisky v prstech chladil, prsty se jemně zachvívaly. Bílý prázdný papír zářil na tmavé dřevěné desce. Ta čistota se jí vysmívala do očí. Horké slzy padaly, ale ani ony se neodvážili ukončit jasnou čistotu papíru. Seděla tam už dlouhé hodiny, slzíc, bojujíc sama se sebou. Cítila jeho přítomnost, byl tu s ní v každém okamžiku jejího bytí. Chyběla jí slova, která by popsala pozoruhodné příběhy, které jí ukazoval. Tak moc chtěla! Nešlo to. Zklamala ho. Pro tentokrát. Nikdy se ho nevzdá! Nikdy neopustí kapitána I

V tomto díle se zamříme na nejmladšího člena naší kočičí rodinky, Eliáše. Náš Eliáš je vskutku bitevní kocourek s neuskutečnou odvahou. Tento článek obsahuje fotky spíše staršího rázu. Během hry, zabij suchou trávu :D V pozadí je vidět truhlík s kytkami. Ony kytky letos skoro zemřely, i když ne Eliášovou vinou. Ale když za jeho mamkou lezli kocouří a když nás zmerčili, dali se na divoký útěk, až kytky porazili... :D Eliáš jako malé sladké koťátko. Dneska už je to pořádný lump. Nejoblíbenější místo na spaní, venkovní botník a cokoliv se na něj položí. :D To že si ustele na odložené bundě, košili nebo tak to mě neudivuje. Ale on si vleze do kyblíku s kulíky a spí tam. Nebo jako jak ho zachycuje fotka výše na tácku, na kterém se suší skořápky od vajíček. Zde je sice prázdný, ale on je schopen si lehnout do skořápek, nebo ještě hůř je vyházet, aby si mohl ustlat, tam kde chce :D

Poslední dny prázdnin a vlastně i začátek školy jsem strávila s knihou v ruce. Jenže tento stav netrval dlouho a já opět sklouzla k určitému čtecímu vakuu. Začalo to vlastně dávno. Čas od času prostě narazím na knihu jejíž čtení mi dává zabrat, stojí mne spoustu sil a času. Takovou knihou z poslední doby je i Hlas boží od T. Canavan. Je to poslední díl trilogie Věk pěti. Vrhla jsem se na po doporučení nějaké blogerky. První dva díly jsem přečetla relativně rychle, ale ten třetí se stal problémem. Pustila jsem se do něj s nadšením a dostala jsem se za polovinu, ale tam přišel problém. Chybí mi dočíst nějakých 200 stran z více než 8-set. Ale dál to už prostě nejde. Mám tuto knihu rozečtenou více než rok a půl, vlastně mám pocit, že brzy to budou už roky dva. Podobná situace se však nedávno zopakovala. Dlouho jsem se těšila na knihu "Trůn bohyně Isis". Kleopatru prostě zbožňuju. Takže jsem se do knihy pustila jako po dlouhém půstu. Ale ejhle, zbývá mi tam 30 % do konce knihy, dl