Vivienne

Páni, další týden za námi .... O pálení chyb jsem se tu už znínila, ale k "úplnému smazání" to chtělo ještě něco. A tak jsem si promazala mobil a s tím snad všechny zbylé vzpomínky. Cítím se o trochu líp a snad to bude ještě lepší a lepší. ** Prý je vědecky dokázáno, že lidé co hodně čtou, si vtiskují do paměti, co se jak píše a tím pádem píšou bez chyb. Já jsem očividně výjimka. Z diktátu jsem dostala 3-4. Pro mě velký úspěch, ale máti zase vyřvávala. Jako vždycky. Ale i mně to přijde špatné. Stydím se za sebe a chci se zlepšit. Snažím se psát diktáty, co nejčastěji to jde, ale moc to nepomáhá (no vlastně téměř vůbec) a já už nevím, co dalšího zkusit. ** Stres není dobrý společník. Já jsem ve stresu defakto od doby, co jsem nastoupila na střední. A teď se to na mně podepsalo výrazněji. Už i podle doktorky, ke které mě matka donutila jít. Nechtěla jsem. Zase si báječně pokecaly. Alespoň že se jí postavila a máma musela sklapnout. To co dělám je naprosto normální, dokonce i do

Přežila jsem.... Úlevný povzdech se nese sálem.. Ale úsměv se zadrne na tváři, jen co si uvědomím, co mě ještě čeká. Úterek bude děsný. Ale tak snad to nějak přežiju. Musím. Několik zajímavých debat s bratrem. Pořád si myslím, že on je z naší rodiny ten nejlepší. Páteční večer měl a mohl být super. Ale všechno se to tak nějak pokazilo. Lenost a strach zvítězili. Už zase. Taťka má ve čtvrtek narozeniny a já do teď nevymyslela, co mu dám. Trochu krizovka.. Ale já fakt nevím.. Nevím, moje oblíbené slovo, jak babi často říká. Štve mě čím dál tím víc. Asi brzy vybuchnu a to co jí povím snad v životě neslyšela. Prostě to jak se chová překračuje všechny meze. Namáhavá sobota a večer plný práce. Ale stejně tu chemii nechápu!!! Tak jak mám napsat test? (nebo jinak možná trochu vím o co jde, ale chce to procvičovat jeden příkal nestačí a internet mi nabízí vše na jiné o dost složitější úrovni). To samý IT- fakt nevim o co jde a pochybuji, že to od nás někdo ví.. Není čas.. Je sobotní noc. Sedím

V podobném duchu se nesla moje loňská pololetky z čj. Přeji příjemné čtení.. Krok a za ním další. Nohy našlapují na štěrkem posypanou cestu. Místy je zarostlá travou a po jejích krajích rostou keře. Nikdo se o ně nestará. Nikdo. Žádný člověk tou cestou dlouhé roky nešel. Až dnes. Muž ve středních letech, oděn do černého kabátu s prázdnýma očima. Tvář má bledou a vítr si pohrává s neupravenými vlasy. Létají sem a tam, stíní mu ve výhledu. On však nic nedělá. Téměř po slepu kráčí dál. Cesta končí u poničené hřbitovní branky. Otevřít jí dá zabrat, ale muž to zvládne. Opět se dává do chůze. Skoro neznatelně se chvěje. Náhodný pozorovatel by to přehlédl, já však ne. Na to mám až příliš bystré oči. Než mi stačí zmizet z očí vydávám se za ním. Černý šat poletuje nad rozbitými náhrobky. Čas je neúprosný. Muž došel tam kam chtěl. Třas v rukou nabyl na síle, i přesto dokázal očistit jeden z náhrobků. Znaveně padl na kolena a hleděl na vybledlé fotky z nichž se na něj smáli ti které snad i milova

... Přišla ke mně slečna Lenora neobvykle silná a nebyla sama. Přišel s ní Opor a Nechuť. Kapka Beznaděje. Přidejte k tomu neustálé rýpání od babči, mámy... Otázky na které nedokáži odpovědět ani sama sobě natož pak jim.. Prý jsem smutná, skleslá.. Už zase... Ptají se zda-li mi něco není. Není, je .. já nevím... A to vše jsem v současnosti já. Bez nálady, bez chutě cokoli dělat. Kolem mě chaos a kupa práce, ale já to nedokáži. Zlikvidovat to a posunout se dál. A proto ta "obrovská aktivita". - čím dál častěji se uchyluji k ironii. To není dobré znamení. Nedokáži změnit sama sebe uvnitř, své chování, vlastnosti a tak se neustále snažím o vnější změnu, ale ani ta se nedaří. Potřebuji silnější bič, Bieber nezabral. Ale co? Co by mě donutilo jednat? A hlavně vytrvat? Byl pátek třináctého a vlastně se nic nestalo. Je sobotní večer, nebo spíše noc. Hodiny se zbláznily a blíží se ke dvanácté, Nechápu jak se tam dostaly. Právě jsem si skoro smazala celý "článek"... ehm... š

Poslední část této poněkud nudné a nezáživné kapitolky. Přistáli uprostřed nehostinné krajiny. Dlouhé hodiny strávili hledáním, ale nic nenacházeli. Pomalu se začalo stmívat. Museli letět zpět. Nikoho návrat domů netěšil. Rean si bezmocně prohlížel mapu. Nepřestal ani, když dorazili do tábora. Celý večer strávil nad mapami a zápisy v knihách. Znovu propočítával své výpočty. Nechápal, že nenalezli laboratoř. Ani za pomoci nejmodernější technologie. Přístroje mlčeli. Ani si nevšiml, že si k němu přisedl Tien. "Reane, už dorazili Žlutí a Zelení." "Kde se usadili?" "Na jiném kontinentu." "Jiném kontinentu??" podivil se Rean a zvedl hlavu od své práce. Tien mu podal list papíru. Byl na něm obrázek ze satelitu. Rean se zadíval na obrovskou pevninu na níž se nalézali. Na západě však byla ještě jedna. Ne tak velká, jako ta na které se nalézali. Rean se zamračil. "Jaron jim to přenechá bez boje?" "A co má dělat? Naši lidé se tam nestihli do

Vážně nevím, co s ním a tak jsem ho prozatím zneužila jako nadpis toho článku o ničem . Nevadí mi, že ten sešit je růžový to ne. Ale k čemu ho využít? ** Byly prázdniny a já nestihla ani půlku toho co jsem chtěla. Moc živo tu taky nebylo, čekala bych od sebe větší aktivitu.. Tak nějak nevím... Už to není, co to bývávalo. A asi ani nikdy nebude. Jen stručně. Čtvrtek leháro doma. Pátek trhy v Plzni a nákupy se Zouzí. Miluji trhy. Jen tak se tam procházet... Sen. Akorát to počasí nebylo moc ideální. Škoda. Sobota první zápas- děs. Strašně jsem to pokazila a navíc jsem si odřela loket a dlaň. Trochu to bolí. Pak se jelo k babče a velmi dluho se sledovaly pohádky. Trošku mi z toho začínalo hrabat, ale tu a tam mě něco zaujalo ( v jedné průběh turnaje, který mi připoměl, co jsem četla v Ivanhoeovi? - myslím, že jsem to jmenovala "O třech rytířích, krásné paní a košili? no fakt neví.. Asi bych chtěla šermovat. Nebo alespoň u toho být. Oděna v historickém procházet se po hradech, jako stí

Byl to sluneční den, já si vyšla do přírody a tu je výsledek. Pokusy o kontrast maličkých sněženek a stromů v pozadí ... Bordel v listí. Potůček Bílé slečny.. Snaha o zachycení sneženek v jejich sousedctví se nacházela plechovka. Myslím, že se to moc nepovedlo. Jedna osamnělá A nakonec kočička :-)

Po velmi dlouhé době se aktivně zapojuji do jednoho z projektů na Libere . Doufám, že se vám povídka bude alespoň trochu líbit. Divoce tančili kolem stromů. Radost ovládla jejich srdce a oni se jí nebránili. Téměř všichni. Malá skupinka seděla na šedých kamenech, obklopena tmou. Světlo a teplo ohňů je lákalo zdálky, tak jako hlahol lidí kolem. Ale oni odolávali, museli. "Zdravím tě králi." Oslovený muž nadskočil a otočil se. Za ním stál postarší jednooký muž se zlatými vlasy. "Buď pozdraven, Osude," zmohl se na odpověď starý král. Uklonil se a jeho společníci udělali totéž. "Ti lidé slaví příchod jara," Osud se s úsměvem na tváři otočil k ohňům v dáli. "Jaro znamená život a novou naději pro nás všechny. To je důvod, proč jsem tě požádal o návštěvu." Osud pohlédl starci do očí a čekal. "Naše zem byla dlouho zmítána válkou a už velmi dlouho pořádně neplodí. Zajisti, ať zem opět dává život, ať se můj lid rychle uzdraví ze svých ran." "