Memento mori
V podobném duchu se nesla moje loňská pololetky z čj. Přeji příjemné čtení..
Krok a za ním další. Nohy našlapují na štěrkem posypanou cestu. Místy je zarostlá travou a po jejích krajích rostou keře. Nikdo se o ně nestará. Nikdo. Žádný člověk tou cestou dlouhé roky nešel. Až dnes. Muž ve středních letech, oděn do černého kabátu s prázdnýma očima. Tvář má bledou a vítr si pohrává s neupravenými vlasy. Létají sem a tam, stíní mu ve výhledu. On však nic nedělá. Téměř po slepu kráčí dál. Cesta končí u poničené hřbitovní branky. Otevřít jí dá zabrat, ale muž to zvládne.
Opět se dává do chůze. Skoro neznatelně se chvěje. Náhodný pozorovatel by to přehlédl, já však ne. Na to mám až příliš bystré oči. Než mi stačí zmizet z očí vydávám se za ním. Černý šat poletuje nad rozbitými náhrobky. Čas je neúprosný. Muž došel tam kam chtěl. Třas v rukou nabyl na síle, i přesto dokázal očistit jeden z náhrobků. Znaveně padl na kolena a hleděl na vybledlé fotky z nichž se na něj smáli ti které snad i miloval. Možná je i zabil. Tehdy toho schopný byl. Teď snad rozumnější přišel k místu kde spočinula jejich těla. To chladná zem je objala.
Pomalu dojdu až k němu. Možná mě už vycítil. Ale když se otočí, oči se mu rozšíří. Vidí mě. Věděl, že tu na něj budu čekat. Ostatně to dělám už dlouhých dvacet let. Po bledé tváři mu stékají slzy. Poprvé. Poprvé se v jeho očích leskne strach. Je pozdě prosit o odpuštění.
Memento mori. Pamatuj na smrt.
Muž padl k zemi. Nedýchal. Přede mnou se nikdo neschová. Jsem Smrt a neznám slitování.
Komentáře
Okomentovat