Vivienne

Čas se zase splašeně řítí v dál a já jen stojím a zírám na jeho zběsilé tempo. Nechápu. Měla jsem tolik plánů… a zase u nich jen zůstalo, nedošlo k jejich naplnění, ani o mizerný pokus vdechnout jim život. Nepíšu, skoro nečtu, tak co vlastně dělám? Já vlastně pořádně nevím. Mrhám drahocenným časem. A budu toho velice litovat, vlastně už toho lituji teď, ale nedokážu to změnit. Lenost vítězí… I proto jsem minula tak významný den jakým bylo osmé výročí založení tohoto doupěte. Ale letos není tak nějak co psát, co slavit. Snad jen to že žiju. I když to tak moc nevypadá. Slibů jsem zde dala až moc, přišel čas alespoň nějaké z nich splnit. Všechno ukáže až čas. Takže já na závěr pouze a jenom dodám, že se zde snad za rok opět sejdeme.