Vivienne

Už je to dlouho... Velmi dlouho.. Že ani pořádně nevím jak to uvést... Inu je tu další povídka.. Další Iluze snílků.. Ať se líbí... Odjel rychle, bez rozloučení, bez jakékoliv snahy nějak to celé urovnat. Hnal koně tryskem pryč od toho proklatého sněmu. Zradili ho! Ne, oni zradili císařství! Všechno, v co kdy věřil, čemu obětoval celý svůj život. Dál v něm plál hněv silným plamenem, a ne a ne zeslábnout. I proto štval koně dál a dál. Jako by chtěl utéct od vzpomínek na tu zradu. Nešlo to. On za ně bojoval, za svobodu a prosperitu. A teď je vše jinak. Císařství má sklopit hlavu a přijmout ochránce a s tím i poddanství od cizinců? To byl zlý sen! Klidně by si tu noční můru během spánku prožil znovu, jen kdyby tu byla šance, že se probudí zpět do světa, kde je vše při starém. Kde se to neudálo. Zatínal nehty do dlaní. A bolest, kterou pociťoval, mu hlásila, že nesní…. Dělal, co mohl. Od toho osudného dne uplynuly měsíce a on se ze všech sil snažil zlikvidovat ty falešníky, kteří zaprodali...

Po velmí dlouhé době pokus o kratičké vypsání se. Drabble, přesně 100 slov. Motiv a pointa značně nejasná. Ale snad by se měla cenit. psaní bývalo nedílnou součástí mého života, ael nyní na něj prostě nezbývá čas, energie ba snad ani chuť. Ale věřím, že to někde uvnitř mě stále ještě spí a jednou se to probudí. A já zase budu psát do šuplíku, hlavně pro sou radost a duševní pohodu... Seděla. Plamen svíčky tiše plápolal. Stíny na stěnách se dávaly do rozverného tance. Kovový dotek propisky v prstech chladil, prsty se jemně zachvívaly. Bílý prázdný papír zářil na tmavé dřevěné desce. Ta čistota se jí vysmívala do očí. Horké slzy padaly, ale ani ony se neodvážili ukončit jasnou čistotu papíru. Seděla tam už dlouhé hodiny, slzíc, bojujíc sama se sebou. Cítila jeho přítomnost, byl tu s ní v každém okamžiku jejího bytí. Chyběla jí slova, která by popsala pozoruhodné příběhy, které jí ukazoval. Tak moc chtěla! Nešlo to. Zklamala ho. Pro tentokrát. Nikdy se ho nevzdá! Nikdy neopustí kapitána I...

Hlásím se ze záhrobí a rovnou vám přináším střípek letní tvořivost, aneb iluze 39 - pokračování Iluze pro Jiřího . Velmi pomalu se probouzel. Pokoušel se zvednout, ale jeho vlastní tělo proti tomu protestovalo. Přemýšlel, jestli nemá něco zlomeného, ale zdálo se, že jej magie ochránila. Zmateně se rozhlížel kolem. Cítil, že není sám. Kdosi ho pozoroval. Něžné ručky ho prudce vytáhly na nohy. Zasténal bolestí. Před ním stála dívka, velmi krásná, ale ani kdyby jej mučili, nedokázal by její tvář popsat. Jediné co si dokázal zapamatovat, byl vpletený břečťan do jejích dlouhých hnědých vlasů. Stála tam skoro nahá, jen tu a tam zakrytá břečťanem. Nepromluvila, ale nenávist v jejích očích hovořila jasně. Stále ho držela za ruku, kterou ho zvedla na nohy. Chtěl se tam podívat, ale to nešlo. Nemohl uhnout pohledem. Byl zcela v její moci. Náhle ho začala bolet ruka, jakoby jí pohltil oheň. Skoro se mu podlomila kolena a pouze dívčin stisk mu nedovolil upadnout. A tak jen řval a řval. Zdálo se m...

Povídka ještě z plodného letního období. Pro Jiřího Ti co jdou za svým snem jsou považováni buď za blázny, nebo za cílevědomé jedince. Jaké označení jim náleží, záleží na tom, jak se jejich sen zdá ostatním lidem. Popravdě častěji bývá užíváno to první. Zdá se mi to smutné. Vždyť následovat svůj sen je krásné. Sny se rodí a sny umírají. Někdy dojdou i naplnění. Zas tak často se to nestává… Jakožto čarodějův učeň, zdál se být blízko splnění svého snu. Stát se mágem, ovládnout kouzla, jež jsou některým lidem zapovězena. Ale to byl omyl. Dávno ho tento sen opustil a magie ztratila svou tvář přitažlivé dámy, jakou se zdála být, když byl mladým hochem. Naopak všechna ta pravidla a poučky ho ničily. Už chápal proč je jeho mistr tak mrzutý a odměřený. Proč pokaždé ničil jeho nadšení. Místo aby četl v knihách pasáže, které měl znát, zíral ven a snil o dalekých krajích. Doufal, že se tam jednou podívá. Promrhal tím už spoustu času a i kvůli tomu na něj byl mistr čím dál častěji naštvaný. Nako...

Kratičký výplod dlouhé pauzy mezi přednáškami. Na nějakou dobu možná poslední psaní tohoto typu. Seminárími pracemi bych vás asi moc nepotěšila. Takže dnes je to Iluze pro Kryštofa Říkalo se jí bába a lidé se jí vyhýbali. Cosi na ní je děsilo. Ona sama o strachu věděla, nijak ho nepřiživovala, ani se mu nesnažila zabránit. Nebojovala s větrnými mlýny. Čas se na ní poznamenal, krom zkušeností tak i prošedivělými vlasy. Zdálo by se, že se jedná o hodnou babičku, ale ona rodinu neměla, nebo o ní alespoň nikdo nevěděl. Říkalo se jí prostě Stařena a tím to pro ostatní haslo. Ač dospělí ji nevídali rádi a malé děti před ní utíkaly, ty starší k ní chovali podivnou nákladnost, která se dočkala opětování. Žila mimo vesnici a příroda kolem měla zvláštní ráz. Zdála se být nespoutanou, ale cosi napovídalo, že je vše podle přání Stařeny. Jako jedna z mála uměla část a když byla v dobré náladě učila číst i děti. Jednomu chlapci se to zalíbilo tak, že k ní často chodíval a půjčoval si knihy. V krátk...

Iluze 18 Moře. Odedávna přitahovalo pohledy lidí. Moře. Přinášející život, ale i zkázu. Smrtící, nebezpečné, nezkrotné,… Moře. Je snad něco kouzelnějšího, tajemnějšího? I přes svou hrozivost nikdy neztratilo své obdivovatele a ti se mu zas a znova vydávali své životy do rukou této masy, jejich osud měl ve svých dlaních. Občas krutě ukázal svou sílu a přesně v těch okamžicích se často objevilo to největší hrdinství, jakého je lidské pokolení schopno. A to bývalo odměněno. Zřídka kdy, ale o to více se to usadilo v srdcích, duších a vzpomínkách lidí. Přístav bylo nevzhledné místo. Domky stály v těsné blízkosti jeden druhého a tvářily se prapodivně, neboť je postavili ze všech možných zbytků a toho co vyplavilo moře. Prvotřídní materiál šel na stavbu lodí, přece jen to byly ony, kdo zprostředkovával živobytí většiny lidí. Některé rodiny obývaly týž dům celé generace. Jiné putovaly sem a tam, další po pár letech utekly. Nebylo to lehké žití. Ale mnozí v něm našli smysl svého života. Časy se...

Pokračování iluze 38, tentokrát inspirována iluzí 32 Jak už to tak bývá k onomu odhalení nedošlo rukou člověka dospělého, ale dítěte, malé dívenky jejíž zvědavost byla silnější než-li strach. kamarádi si jí neustále dobírali a popichovali ji a tak se ocitla na louce a pozorovala Hříbka jak vychází z domku. Počkala až zmizí v dáli a pak se vydala k domku. zkusmo vzala za kliku a k jejímu překvapení se dveře otevřeli. Opatrně vstoupila dovnitř. Podlaha zaskřípěla a ona se lekla. Nikde nikdo nebyl. Uklidnila se a začala s průzkumem. Na poličkách se válely roztodivné sklenice s ještě divnějším obsahem, v kůži vázané knihy byly všude možně jen ne v knihovně. Některé zkusmo otevřela, ale nerozuměla slovům v nich napsaných. Odvážně se vydala dál, po schodem dolů do sklepa. Ve vzduchu cítila vlhkost a podivný zápach. hořelo tam několik svící a pochodní. Pro jistotu si jednu pochodeň vzala sebou a vydala se chodbou dál. viděla jak mezi kameny rostly stromy a jejich koruny podpírali strop. A tam...

200 slov, napsáno už loňského léta. Snílkovská iluze číslo 38 . V brzké domě se zde objeví i pokračování. Bylo nebylo, žil jeden velice starý muž, poznamenán zubem času, ale stále plný sil. Obýval sám prapodivný dům, který vypadal jako velký hřib. Který stejně jako jeho majitel ukrýval mnohé taje a překvapení. Lidé se toho místa stranili, neboť i okolní louka nebyla bezpečná a dědek Hříbek budil v jejich srdcích strach. Ale to byla přirozená reakce, neboť o něm nevěděli mnoho a z nevědomosti se rodí strach. Děda o své pověsti věděl, ale ani on se nesnažil o prolomení ledů. A přece i jeho samotu občas někdo narušil. Chodil k němu muž, který byl snad ještě podivnější než sám dědek. Obyčejně přicházel dvakrát do roka a strávil v hříbku několik dní. Po ty dny dědek nevycházel a z komína stoupal dým různých barev. O tom co tam ti dva prováděli, kolovaly krajem mnohé zvěsti jedna horší než druhá, ale žádná nebyla pravdivá. I když tu a tam se v nich přeci jen zjevilo zrníčko pravdy. A z těch ...

Iluze 14 Je tak lehké kritizovat něčí práci, když sám neumíte nic. Něco jiného to je pokud tomu rozumíte, a vaše kritika není jen tak vycucaná z prstu. Isel neustále rozčilovalo, jak všichni kritizují její díla. Oni nechápali, ani se nesnažili zjistit, o co má vlastně jít. Mrzelo ji to, ale tvořila dál. Bylo to jediný smysl jejího života. Věřila, že se jednou její oživlé sochy stanou senzací. Sedla si k rozdělané práci a snažila se zachytit krásu podzimu, ale přišlo jít, že to hlavní jí stále uniká. Zlostně shodila věci ze stolu. Začala přecházet po místnosti, doufaje, že jí pohyb prospěje. Ale múza stále mlčela. S unaveným povzdechem si sedla k oknu a dívala se ven. Pomalu přicházel podzim. Její největší láska a inspirace. Tak proč se najednou cítila tak prázdná? Znechucená sama sebou si šla lehnout, doufaje, že jí spánek přinese klid a tolik vytouženou inspiraci. Spala dlouho a velmi klidně. Vstávala odpočatá a v dobré náladě. Náhle věděla, co tvořit. Netrvalo to dlouho a v rukou sví...

Iluze pro Věnceslava Opakovaně jí říkali, že se není čeho bát. Nevěřila jim. Proto ze svého skromného obydlí udělala nedobytnou pevnost. Nastražila pasti a všude byly kamery. Ale to jí nestačilo. Místo aby se věnovala svému výzkumu, stále seděla před monitory a sledovala co se kde děje. Přestala chodit ven. Bála se toho světa tam. Kde to ale začalo? Co stálo za tím, že se z mladé inteligentní dívky stala vystresovaná paranoidní osoba. Stalo se to náhle, nebo plíživě? A dalo se tomu vůbec zabránit? Říkají mi Vypravěčka. Skládám střípky příběhů a pak je vyprávím. Posílám je lidem do snů. A doufám, že se z toho třeba i poučí. Jsem naivní? Dívčina, o které jsem vám již říkala, mě zaujala teprve nedávno. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem rozpletla zamotané klubko jejího příběhu. A stejně mi nedával smysl. Mnohé chybělo a něco i přebývalo. Její svět byl plný technologických vymožeností, ale zároveň postrádal soukromí. Všude na ulicích byly kamery. Hlídky chránící bezpečí obyvatel. Všechno byl...

Když je to iluze s mým jménem.. Kdo by odolal? :) Splétačka seděla smutně nad svou prací, ale stále v ní pokračovala. Málokdy si dopřála odpočinku. Nesměla - nechtěla, vždyť to bylo vlastně jedno. Cítila, že se pomalu blíží konec jejího příběhu. Brzy přijde čas, kdy bude muset utkat další příběh, který přivede její nástupkyni. Svým způsobem se na to těšila. Za svoji moc zaplatila krutou daň, ale odměna ta stojí za to. Nebo alespoň jí to tak říkali, když jí sem přivedli. Už je to spousta let. Její ruce se zastavili, když se ponořila do dávných vzpomínek. Byly tak živé… povzdechla si, aby taky nebyly, když byly tím posledním, co viděla. Za tu dobu, co byla splétačkou nikdy nedovolila vzpomínkám, aby se vrátily. Ale teď to bylo jiné. Cítila, že nastal ten správný čas na vzpomínání. Možná by i měla doplést svůj vlastní příběh. Ano přesně to udělá. *** Už jako dítě byla svým způsobem jiná. Vážnější a klidnější než ostatní. A tu a tam se stávalo, že věděla, co se stane dříve než k tomu došlo...

Neberte moc vážně, pokus o psaní po velmi, velmi dlouhé době. Iluze pro lví srdce Někteří z nás jsou neustále neuvěřitelně přitahování k určitým věcem, nebo lidem, i když to postrádá jakýkoliv důvod. Možná si to jen osud hraje s nitkami našich životů. Někdy to vede ke štěstí a úspěchu, jinak nás to pouze a jenom svede do záhuby. Takový už je život. Jednou z takových lidi byla holčička jménem Isa. Přitahovala ji voda a život v ní. Její rodiče neshledávali v této zálibě nic zlého obzvláště, když se naučila plavat. Co na tom že mluvila s rybami? Nikdo v tom neviděl nebezpečí. Po čase ji však přestali bavit obyčejné rybky,které obývají rybníky a řeky. Chtěla vidět víc. A tak nedbaje, že k moři je cesta dlouhá a nebezpečná, vydala se na cestu. Její touha byla silnější než jakýkoliv strach. Nakonec po dlouhém putování jej spatřila. Moře. Opatrně vstoupila do jeho vod, s obrovskou bázní vstoupila do jeho vod a chytala první ryby, které jí téměř sami skákali do ruky. Několik prvních dní byla n...

Jak už název napovídám, přidávám sem opět snílkovskou iluzi, které tentokrát nese číslo 31. Tenth bylo obrovské město na soutoku Verny a Lafy, nejzvláštnějších řek Říše. Těžko říci, zda-li existovaly další řeky tak rozdílné a tak zvláštní, neboť sotva opustily město opět se rozdělily. Byly zde i další podivné záhadnosti, ale je zbytečné je zmiňovat, neboť se nijak nedotýkají tohoto příběhu. O Tenthu se říká, že pohltí každého, kdo do něj vstoupí a dovolí odejít jen skořápce ani zdaleka nepřipomínající bývalého člověka. A takový byl i úděl jistého velmi talentovaného malíře. Maloval jako nikdo jiný, neboť se nechával unášet čirou fantasií. Ve svých snech navštěvoval prapodivné světy, setkával se s roztodivnými tvory a ty pak maloval. A ač jeho díla byla přenádherná a živá, nikdy nebyl pochválen ani oceněn. Živořil. A přesto vytrvale maloval dál. K jednomu z jeho posledních děl se váže tento příběh. A to k modrému koni s pavími pery místo ocasních žíní. Ten den byl vskutku výjimečný, neb...

Jak vlastně vypadá smrt? Kdo ji viděl, aby ji popsal? Ptám se kdo?! Ale ani mudrcové mi odpovědět nedokážou. A to jsou prý Bohem vyvolení. Pche, to určitě. Bůh by si takové voly těžko vybral, leda by byl i on sám jako oni. A ta představa mne děsí. Asi bych se měla představit. Říkejte mi třeba Mon a není to tak dávno, co mne má zvědavá povaha postavila tváří v tvář samotné Smrti. Možná se ptáte, zda-li jsem tedy schopna zodpovědět výše vyslovené otázky. Ano i ne. Ale to je na delší povídání. Toho pochmurného rána přišla do města podivná žena. Nějakým pro mne záhadným způsobem jsme se daly do řeči. Cosi ji na mne upoutalo, ale nikdy jsem nezjistila co. Naše nově vzniklé přátelství bylo silné a tak jsem neváhala, když mi nabídla, abych se s ní vydala na cestu. Během této epizody mého života jsem prožila mnoho zajímavého, ale to vám teď vyprávět nechci. Zmíním se pouze o jediné příhodě, o té která mi zásadné změnilo život, a kvůli které mé vlasy zbělely. V té době naše putování trvalo již ...

Po dlouhých týdnech je zde výsledek psaní po střípkách. Jde o cosi jako přeměnu pohádky. Posuďte sami jak to dopadlo. Všichni jistě známe pohádku o zlaté rybce, která splní rybáři tři přání za získanou svobodu. Ale co když to celé bylo trochu jinak? Vodní hladina v lidech vzbuzuje úžas, neboť v sobě skrývá mnohé. A ani jezírko, o kterém teď bude řeč, nebylo výjimkou, a pod rozkvetlými lekníny ukrývalo tajemství. Zlaté květy budily pozornost a tak poutníci s úžasem hleděli na hladinu. Krom leknínů to byly i zlaté rybky, které vábily pohledy lidí. A tak procházela léta a generace lidí s obdivem obdivovaly krásu jezírka a nikdo z nich nezahlédl jeho tajemství. Každou noc bez jediné kapičky měsíčního svitu děly se podivné věci. Ona totiž není ryba jako ryba. S příchodem půlnoci se jedna změnila v krásnou mladou ženu s dlouhými zlatými vlasy. Každá temná noc měla stejný scénář, neměnící se koloběh zůstal lidem skryt a možná to tak bylo lepší. Jednoho dne mladý rybář vhodil prut do onoho jez...

Jedna z mnoha povídek na toto téma, která nám zadala učitelka, na slohovku. Jako jedinná se dočkala svého konce. I tak je dosti krátká, jelikož jsem byla omezená tím, že slohovka měla být na jednu A4. Snad se vám i přesto zalíbí.Inspirováno písní Solsagan.Videoklip naleznete níže. Noc splněných přání Měsíční les po vpádu křesťanství do zemí severu, přišel o část ze své rozlohy, neboť bylo třeba dřeva na stavbu kostelů. Lidem se však nechtělo kácet stromy. Báli se lesa a jeho moci a ani sebevětší nátlak je nedonutil vstoupit do něj hlouběji. Svatí muži tuto slabost odmítali, a tak se s mnoha vojáky vydaly do srdce lesa. A od té doby je nikdo nespatřil. Stařeny znalé starých zvěstí věděly, co se s nimi stalo. Cítili, že již brzy přijde čas a Solsagan, temná čarodějnice, se opět vrátí na tento svět. Ale mlčely, neboť mluvit o tom se trestalo smrtí. Les pohltil těla i duše mužů a oni zůstali uvězněni mezi životem a smrtí. Staly se přízraky, jejichž jediným cílem bylo mučit živé zbloudilce ...

Jeden z dokončených pokusů na DÚ z češtiny jsek jsem tu psala. Je to divné a vlastně to sem dávám, jen aby tu nebylo prázdno, protože teď tak nějak nevím, co pást. Opět je to inspirováno dílem H. P. Lovecrafta. Ale moc povedené to není. Hluboce raněna zmizením svého otce jsem se zavřela v jeho knihovně a odmítala jít ven. Nevysvětlitelný pud mne držel v té pochmurné místnosti. A já až za normálních okolností tvor společenský jsem po mnoho dní neviděla člověka. Snažila jsem se pochopit otcovu vášeň a zálibu v těch nevzhledných svazcích páchnoucí hnilobou. Ač znám mnoho světových jazyků, řeč kterou byly knihy napsány mi byla neznámou. I když jsem jí nerozuměla, cítila jsem jak ke mne promlouvá a dotýká mé duše. Čtvrtou noc mého odloučení se to stalo. Má duše opustila tělo a vedena podivným pudem a cestovala skrze světy všehovesmíru . Potkávala jsem podivné tvory a mluvila s nimi. Nebyl to však sen, neboť zranění, která jsem tu a tam utrpěla, byla skutečná. Jednoho dne jsem potakala podi...

Šestá zastávka . Připadám si teď jako někdo. Dlouho dobu jsem nemohla nic napsat a teď najednou s šibeničními termíny to jde. Tentokrát pokus o kombinaci "básničky" a povídky. Ženy v bílém, nevěsty mrtvé, máchání křídel, byly zavražděné. Pomalu se blížila půlnoc a Denis chvátal cestou mezi poli. Věděl, že by tu neběl být, ale nešlo odolat nočním toulkám. Ale toto bylo poprvé, kdy se zapomněl venku tak dlouho. Neznal nikoho, kdy by prošel mezi poli a zůstal stejný. Zamračil se, přidal do kroku a snažil se vyhnat z mysli tu ohavnou představu slintajícího a nesmyslně brebtajícího muže, který přes pole v noci šel. Bylo to hrozné. Ze silného dřevorubce zbyla troska, která nebyla schopna ničeho. Našli ho na prahu hostince, třásl se a nohy rozedřené do krve. Sedí tam u cesty a pějí tiše svůdné nevěsty z mrtvých říše. Denis se rozeběhl, protože v dáli zahlédl střechu prvního domu. Už si chtěl blahopřát ke své záchraně, ale bylo pozdě. Noční ticho přerušil tichý mámivý zpěv. Ohlédl se...

Zastávka číslo 3 a po druhé je to ilize na kterou jsem již psala. Nu nedá se nic dělat. Stejně si ale myslím, že první povídka byla lepší. Těžko je určit, kdo to před staletími začal. To že dějiny píší vítězové je známá věc, ale přeci jen za staletí se to tolikrát obrátilo, že snad už pravdu nalézt nelze. A chce to vůbec někdo? Mám se vůbec ptát? Riskovat svůj život pro pravdu, která vlastně už ani není. Pravda to vzdala a spáchala sebevraždu. Inu já se k tomu tak nějak chystám taky. Jaký je důvod žít ve světě, kde lež je denní chleba? Ale o tom sem tu mluvit nechtěla, omluvte mne prosím, neboť jsem již stará a nepotřebná. Ale mám své vize a díky nim stále žiji. Občas se každému hodí znát budoucnost, nebo alespoň její střípky. Ve válkou zmítaném světě je důležité mít přístup k informacím. Přiznávám, nikdy jsem nikomu nenadržovala, kdo přišel, a já měla vizi, sdělila jsem mu ji, samozřejmě za poplatek. Nežiju si špatně a ani nejsem žádné neviňátko a netajím se tím. Poslední dobou mě t...

Inu asi se stal zázrak, je tu totiž druhá zastávka . Bylo to pro mě docela těžké psát znovu na ten samý obrázek, ale snažila jsem se, aby to zase bylo alespoň trochu jiné. Snad se mi to povedlo. Říkalo se, že když cizinci přišli do těchto končin, přivezli sebou mnohé udivující věci. Kentauři ač velmi znalí světa náhle nevěděli, proti čemu stojí. Se strachem v srdcích pozorovali, jak se netknuté jezero mění a roste ne něm podivné město, ale nikdy neviděli cizince, že by jej stavěli vlastníma rukama. Magií byl vzduch přímo přesycen a kentauři tím více než trpěli. Někteří z nich onemocněli a smrt už byla velmi blízko. Poslední skupinka schopných se proto vydala k městu cizinců. Opatrně se plížili ze stínu lesa, ale ani oni nedokázali zakrýt svůj údiv nad tím, co cizinci za tak krátký čas vytvořili. Opatrně se vydali k městu. Nikdo se je nepokusil zadržet ani poté co vstoupili na první most. Pokračovali teda opatrně dál. Ale nikde nikdo stále nebyl a tak s odvahou vstoupili do první stavby...