Iluze 32

Pokračování iluze 38, tentokrát inspirována iluzí 32

Jak už to tak bývá k onomu odhalení nedošlo rukou člověka dospělého, ale dítěte, malé dívenky jejíž zvědavost byla silnější než-li strach. kamarádi si jí neustále dobírali a popichovali ji a tak se ocitla na louce a pozorovala Hříbka jak vychází z domku. Počkala až zmizí v dáli a pak se vydala k domku. zkusmo vzala za kliku a k jejímu překvapení se dveře otevřeli. Opatrně vstoupila dovnitř. Podlaha zaskřípěla a ona se lekla. Nikde nikdo nebyl. Uklidnila se a začala s průzkumem. Na poličkách se válely roztodivné sklenice s ještě divnějším obsahem, v kůži vázané knihy byly všude možně jen ne v knihovně. Některé zkusmo otevřela, ale nerozuměla slovům v nich napsaných.

---

Odvážně se vydala dál, po schodem dolů do sklepa. Ve vzduchu cítila vlhkost a podivný zápach. hořelo tam několik svící a pochodní. Pro jistotu si jednu pochodeň vzala sebou a vydala se chodbou dál. viděla jak mezi kameny rostly stromy a jejich koruny podpírali strop. A tam mezi těmi největšími spatřila cosi více než podivného. náhle cítila ve vzduchu smrt. A zdánlivě černá stěna nákle otevřela několik očí. Stvoření na ní cenilo několikery zuby v několika tlamách. Dívenka si musela zacpat ústa dlaní aby nevykřikla. Chtěla utéct. Ale nešlo to. Stála tam jako přikovaná a pouze a jenom zírala na výjev před sebou. Náhle se jí zdálo, že ji bytost promlouvá přímo do duše, že ji volá a vábí k sobě. Zdraví rozum ji však před tím varoval. Pach smrti byl příliš silný. A zatímco se v ní svářeli dva protichůdné pocit vrátil se Hříbek i s podivným mužem. našli ji tam, klečící na zemi, vzpírající se onomu vábivému volání.

Muž shodil ze zad pytel a cosi bytosti hodil. Čelisti i oči se zavřely. Dědek popadl dívčinu do náruče a vynesl ji nahoru. Opatrně ji položil do křesla a dal se do přípravy podivného nápoje. Mezitím přišel i muž a smál se.
"Jak tak pozoruji, našel sis učednici," děděk se na něj zaškaredil. "Vydržela tam dlouho aniž by mu podlehla. To je dobré znamení,"

"Je to jen dítě," zmohl se na odpor Hříbek.
"Dlouho už nebude," odvětil muž a znova se zasmál. Byl to podivný smích.

"Pojď máme práci, samo se to neuspí," snažil se Hříbek odvést pozornost od dívenky spící v křesle.

Úhybný manévr se podařil. Spolu se dali do únavné práce jejímž cílem bylo uspat bestii.

Když se opět vraceli ze sklepa dívenka se pomalu probouzela. Hříbek jí podal nápoj a ona ho se sebezapřením vypila. nakonec musela konstatovat, že pouze hrozně vypadal. Náhle se cítila klidná a uvolněná, strach nadobro zmizel. Opět se na svět dívala zvědavýma očima, se kterýma přišla, ale mrazivá vzpomínka na sklep v ní zůstávala. Přelétala pohledem z jednoho muže na druhého a čekala, kdy přijde vysvětlení po kterém velice toužila.

"To co jsi tam dole viděla, nechej si to pro sebe," začal mluvit Hříbek. Ona pomalu přikývla a čekala, co bude dál.

"Časem se všechno dozvíš, neboj," řekl muž a začal přecházet po místnosti, "musíš se toho hodně naučit, než budeš moci opět pohlédnout na to co je skryto ve sklepu. Nakonec se staneš jednou z nás, strážkyní. " Tentokrát se muž usmál mile, což k něm vůbec nešlo. Dívenka chtěla odpovědět, ale zmohla ji únava a oči se jí zavřeli.

Muži ji nechali v křesle a sami usedli ke stolu. Mlčeli. Za dlouhá desetiletí, co se znali, již nepotřebovali slov k tomu, aby se dorozuměli. A navíc byli oba velice unavení. A věděli, že další dny nebudou o mnoho lepší. Ale to už je jiný příběh.