Vivienne

  A čas se zase naplnil. A blíží se ten očekávaný konec starého a začátek nového. Letos očekávaného možná poněkud více než jindy. Ale pochybuji, že se stane zázrak a za pár hodin bude lépe. Nebude… Budeme se v tom plácat dál a dál. Letošní rok byl zvláštní. Situací ve světě, ale i v našem životě. I v mém životě. Bylo to divné a hektické. Snahy sžít se s novou prací. Snahy sžít se společně se studiem. Snahy žít… Ale ta se rozhodně spíše nedařila než dařila. Nic pořádně nešlo, nebylo. Práce je pořád chaos kde se bojím kýchnout. Škola je šílená, nemám splněný důležitý předmět. Konec se blíží. Je to opravdu těžké. A do toho všeho konec blogu. Pořád jsem se s tím koncem nesmířila. Pořád není zde živo, pořád není hotová úvodní úprava, pořád si se zdejším systémem moc nerozumím.   O ztrátě těch pár čtenářů, které jsem na původním blogu měla není třeba ani hovořit. Kdo ví kam se většina z nich poděla. Za ty roky byly již součástí mého života a teď...

Přemýšlím jak začít. Bylo tu velmi dlouhé ticho. Čas letěl jako šílený. Již předtím jsem měla problémy s aktivitou. Ale čas od času jsem to dokázala. Teď se ale chystám přerušit ticho tak dlouhé, že jsem ho snad nikdy nezažila. Cítím se semletá kolem života. Všechno se tak divoce míhá sem a tam a současná situace je prazvláštní. Sice jsem pořád doma, ale nic nestíhám. Pociťuji tíhu rozhodnutích která jsem učinila. Tíhu toho kým jsem, a má to značná omezení v tom praktickém dospělém životě. Už dávno mi není náct. Ale stejně si stále připadám jako ten malý snílek, který žil život ve hvězdách, protože skutečný svět mu pouze a jenom dával rány. A on se jich bál. Snílek jsem pořád. Jen už nemohu utíkat tak často jak bych si přála. Kolikrát na to není ani síla… Nucený přesun mého doupěte mi způsobil další rány. Netáhne mě to sem. Protože spousta těch, které jsem měla ráda, ač jsem je osobně neznala, zmizeli kdesi … Kdesi… Ani nevím kde, jak to místo nazvat, jak se k němu postavit… Jak je...

v čase zavřených knihoven… Co se děje v současném světě i v naší republice asi není třeba jakkoliv popisovat či komentovat. Víme to všichni. Všichni doufáme ve světlejší zítřky a že se svět snad brzy vrátí zpátky do svého původního stavu, nebo co nejblíže k němu. Já coby introvert nemám s omezeními až takový problém. Nejhorší je, že doma nejsem teď nikdy sama. Drazí rodičové nikam nemohou a tak tu tvrdneme všichni. To je velmi rozčilující. I když svým způsobem je to ironické. Masy lidí volají po společnosti a já si tu vzdychám nad nedostatkem samoty… Ale abych se dostala k hlavní pointě dnešního výkecu. Hlavní věcí která mě velmi zasáhla jsou zavřené knihovny. Pro knihomola je to něco šíleného. Uvázla jsem tedy doma (tedy doma... do práce pořád chodit musím... ). Jen se 3 knihami z knihovny. A nejhorší je, že jsem všechny ze žánru sci-fi. A věřte nevěřte to může být problém. Obzvlášť když jste zvyklý jako já střídat žánry. Připadám si v zajetí sci-fi. Ironické je, že právě sci-fi občas...

Čas utíká rychleji než bych si kdy přála. Přímo letí. Letí kupředu a já se nestíhám ani nadechnout. Nastalý denní režim mi vůbec, vůbec nevyhovuje. Každý den v práci minimálně 10 hodin. Prostě to neumím a nestíhám a jediné čím mohou své slabiny vyvážit je čas strávený navíc. Ne že by to přinášelo kýžený efekt. Nestíhám vůbec nic. Osobní život pro mě v současnosti neexistuje. Za tmy z domu za tmy zpátky domů. Popravdě je to unavující. Velmi unavující. Nestíhám vůbec nic. Pořád bych jen spala. A víkendy nikdy nebyly kratší než teď. Je to šílené!! Ale už to asi k životu patří. Volím teď nenáročně způsoby relaxace. Spím, čučím do zdi, maximálně mrknu na videa a občas se začíst a vydat se do jiných světů. Ale je to slabota. Popravdě jsem se zděsila, když jsem zjistila, že únor je fuč. Že je fuč a já sem nic nakonec nenapsala. Pořád jsem na to myslela, ale k činnosti jsem se nedokopala. A najednou, najednou je po všem. Tedy přesněji po únoru. Po tolika týdnech… Týdnech ničeho… Nedokážu to tu...

Člověk se nestačí divit tomu, jak moc ten čas chvátá kupředu. Obzvlášť když musí 8 denně strávit v práci. I když, kdyby to bylo jen 8 hodin. Leden je náročný měsíc, v práci jdeme ze závěrky do závěrky a kdybych mohla být v práci jen 8 hodin, tak by to bylo super. Ale neděje se to. Vlastně ani nevím, jestli jsem Vám zde o nové práci vůbec psala. Konec roku, kdy se mi to přihodilo, byl pro mne velmi hektický. Rozhodně mám v plánu to napravit. A vůbec mám tolik věcí, které jsem zde nestihla (neměla čas) napsat, a mám potřebu se o ně podělit. Protože čas bohužel všechny rány úplně nezhojil. Ale nějak pořád není čas a není dost často ani síla. Vlastně nestíhám defacto nic. I nyní když píšu tyto řádky tak bych se měla věnovat něčemu úplně jinému. Ale řekla jsem si, že už by to fakt chtělo něco napsat. Chybí mi to. Zásoby, které jsem si sepsala během svátků a které se bez výjimky zaměřovaly na knihy jsou fuč. Je třeba se opět aktivně zapojovat. Restů je mnoho. Tak snad se mi podaří je nějak a...

Aneb další pokus o vtipný nadpis, dalšího výkecového článku. Jde to tu z kopce. Ale událo se toho tolik, od mého posledního zjevení se zde. Dneska to bude velmi krátké. Asi největší novinka… Jak jsem byla ráda, že jsem sehnala práci, tak to je opět minulostí. Prostě to neklaplo a já poněkud náhle ukončila mé působení tam. Na můj vkus to bylo poněkud unáhlené a nepromyšlené. Ale stalo se… A teď se s tím nějak musím vypořádat… Kromě toho udála naši rodinu další nepředvídatelná událost. Náhle zemřel babči bratr. Takže poslední dny místo hledání nového zaměstnání zařizuji pohřeb, prohledávám věci další takové chuťovky. Vytoužený odpočinek je poněkud v nedohlednu. Doufám, že doba otřesů již pro tento rok (nebo alespoň pro tento rok) skončila. Že už konečně bude chvíli klid. Snad si ho zasloužím...

Takže se to nakonec stalo. Opravdu... Po těch x letech fňukání a všech těch věcí jsem se pokusila jít s dobou a využít další záchvěv moderní technologií. Psát si myšlenky na mobilu. Tedy že mi odpadne to "milé" přepisování všeho kolem... Miluji papíry a psaní na ně. To se prostě nezmění! Kéž bych ale měla čitelnější rukopis .... Ale nemám... A nemám ani tolik času mořit se s přepisováním. To bylo vždycky tak otravné... A kolik času to sebralo.... Takže hurá!! Ať žije technologie. I když.... Kdo ví jestli to bude fungovat... 😂 To je taky důležitý faktor... Možná to píšu a nikdo to nikdy neuvidí. Protože to nedokážu dostat do PC a Wordu. A bude po srandě. A žádná revoluce v psaní článků se konat nebude.... Uvidíme... Takže kde jsem to původně chtěla začít, než jsem spustila ódu na technologie. Jop už vím. Tak už je ze mne pracující člověk. Od 1.7. A je to tedy Brutus. Nic nestíhám jsem unavená, mizerně placená a s lidma kteří mě neberou... Fakt chci zpět do školy!!! :D Prostě ...

Čas plyne a plyne dál a dál.. Poněkud neplánovaně jsem se odmlčela. Plánovala jsem jak to tu udržím při životě, i když se budu pilně učit, finišovat diplomku připravovat se na státnice a tak dále… Fakt jsem tomu věřila a snažila se… Ale pak to prostě nešlo… neklaplo to… A najednou to dlouhé ticho… Tedy i v ručním deníku… Jediná rádoby útěcha je fakt, že moje čtecí pauza byla ještě několikanásobně delší… Fakt nevím co se to letos děje…. Ale konečně se zde ozývám… Že žiju… že jsem si prodloužila jméno o další písmenko… Že další etapa mého života skončila… A otevírá se další… velmi nejistá… Nevím vůbec co bude… bojím se toho co bude… Ale nejspíš… Nejspíš to bude i tady… Loučím se… poněkud brzy, ale má nešikovnost způsobila, že jsem si zranila levou ruku, takže na delší text si budu muset já i vy počkat na delší povídání…

Pátek nešťastný je den,… Nechoď dceruško k vodě ven… Ani nevím proč další z řady povídacích článků uvádím veršíkem z Vodníka od Erbena. Nějak mi to rezonuje v mysli a já se toho nemohu zbavit. Poslední týdny včetně tohoto byly, no přinejmenším úmorné. Nejdřív naši zmizli na wellnes takže starost o celý barák a babču padla na mne, pak Velikonoce a tento týden taťkova dvojitá oslava narozenin. Já jsem tak unavená… A do toho všeho čtení 4 diplomek na "korekturu" (dávám to schválně do uvozovek, nejsem češtinář a nemám na to školy, ale kamarádům na požádání dělám čtenáře, opravuju překlepy, snáze viditelné chyby, slovosled a tak, prostě to co mě praští do očí… a nadneseně tomu říkáme korektura :D ). Do toho všeho tisk vlastní DP, opravy, strach… Komplikace při odevzdání (nojo když je člověk blbej, tak je prostě blbej a musí za to platit…) Přihláška na státnice… (chjo už před tím neuteču), žádost o vlastního oponenta a další papírování… Všechno odevzdáno a snad i vyřízeno… teď už j...

Nestíhám to. Ani se nadechnout a rozhlédnout se kolem… Dny se stávají jedním dlouhým zlým snem. Přitom je to tak trochu i ironie… Nestíhám, ale paradoxně jsou uprostřed toho okamžiky "nucené nudy", nicnedělání… Prodlevy kterých bych se potřebovala zbavit, nebo je nějak zaplnit. Jako třeba teď, když píšu tyto řádky. Sedím na kase a "kopu se do zadku". Před očima se mi kroutí seznam úkolů a povinností, které si na mně brousí zuby. Ale já nemám možnost se do nich pustit. Musím tady stát… Mé ovládání mobilu je tak mizerné, že i tyto řádky píšu pouze na papír a později je (snad) budu i přepisovat do elektronické podoby. Mé blogové plány se tak trochu sesypaly. Aneb ta neplánovaná prodleva. Přijde mi to jako včera co jsem dopisovalo shrnutí cílů… A bum už je to docela dlouho. Takže sbohem pravidelnosti. Vlastně jsem tak nějak vypadla i z další rutiny a to psaní do deníku. Loni jsem ještě kvaltovala, abych to dopsala do konce roku, ale nepovedlo se mi to… A teď končí březe...

Čas od času jsem si připadala už dospělá. Věk na to už dávno mám. Ale to je asi tak jediné, co mě řadí do tohoto světa. Nic víc jsem na sobě nezpozorovala. Navíc pořád tak nějak chráněné školou jsem si dovolila stále znovu a znovu snít…. Nepřipouštět si realitu, které kolem vládne. Ale teď nastal čas probuzení. Spolužačky se mi zabydlují, vdávají se a dvě z nich už dokonce mají děti. Vážný dlouhé známost je na každém rohu. A u toho tu sedím já, sama samotinká a zase jednou mám pocit, že mi ujel vlak. Ale ne nějaký obyčejný, ale hodně důležitý. Jeden z těch mála, které člověk musí chytit… A mě ujel… Nadobro…. Poslední týdny to na mne doléhá poněkud intenzivněji než jindy. Jak už jsem se zmiňovala získala jsem konečně brigádu v oboru, a díky své nerozhodnosti jsem nakonec uvázána ve dvou :D Neumím se rozhodovat ani si vybírat, to už je známá věc… Ale jak tak chodím do "skutečné" práce, kterou budu snad i jednou vykonávat, a to dokonce ve dvojím provedení. Najednou mi konečně p...

Poslední den roku. A mé každoroční bilancování. Slzavé potěšující zároveň. Bývávalo. Letos v tom žádnou špetičku radosti. Každý rok si říkám, že v tom dalším bude líp, že přece jen už hůř bylo. Ale každý rok mě přesvědčí o opaku. Že mám slabé dno a slabou představu o tom, co je tak strašně moc hrozné, že už by hůře být nemohlo. Očividně může. Rok, který právě končí se mi moc nepovedl. Doufala jsem ve změny, které bych tolik potřebovala, ale nakonec sem mi žádná nepodařila. Když to hodnotím zpětně tak moc jsem se nesnažila… Ale to je tou mojí pohodlností a neochotou vystoupit z komfortní zóny, které se držím jako klíště. Vím, že je to chyba. A život mi dává tvrdé lekce a další ještě tvrdší přijdou v roce příštím, to vím už teď. Tento rok byl náročný, pohlédla jsem tak blízko k neslavnému konci života, až mě to vyděsilo. Více než kdy jindy jsem prožívala pomíjivost života. V takových chvílích by člověk čekal, že se rodina semkne. Ale ta naše jen ukázala tak hluboké krátery, že by mohly v...

Každý rok je to stejné, to období mezi Vánoci a Novým rokem. Období ticha a dalo by se říci i klidu. Jenže letos je to tak krátké, že jsem se sotva stihnula nadechnout. Dva dny svobody a bum, opět se vrhnout do toho koloběhu učení. Měly by to být poslední Vánoce ve stínu zkouškového, ale kdo ví, co bude nebo nebude. Navíc se v mé choré hlavičce začaly objevovat myšlenky směřující k prodloužení si studia pokusem o další stupeň… Ale to bych předbíhala, i když jak se znám budu přebíhat sem a tam jako vždycky. Ale já už taková jsem a patří to ke mně. Ale když už jsem to nakousla… Není zde nějaký doktorand? Aby se podělil o své zážitky? Prosinec byl plný učení, několik předtermínů a cosi jako sváteční nálada ke mně nedolehlo do teď. Stane se… Víkend jsem byla v práci a najednou tu bylo pondělí. A s ním to všechno, na co jsem se vždycky tak moc těšila, ale letos jsem z toho neměla nic. Zítřejší večer trávím jako každý rok doma. Letos mi to ani moc nevadí… Toto období, mezi svátky pro mě vždy...

Původně jsem dooufala, že se ozvu dříve, ale nějak to nevyšlo. Tak alespoň takto krátce a na rychlo. Přeji vám příjemné prožití vánočních svátků a úspěšný vstup do nového roku. Snad se tu opět shledáme! A co by to bylo za Vánoc bez tradiční koledy...

Bylo nebylo, bráška domů přinesl chytré hodinky. Takové ty, co měří ušlou vzdálenost jak v metrech, tak kilometrech, plus to umí měřit tep. Tak se nějak stalo, že jsem mu je zabavila :D (neměl šanci). A tak mám chytré hodinky. A nějak čekám, kdy se dostaví ten efekt a já začnu něco pořádného dělat. Zatím ani neujdu vzdálenost denně jakou bych měla. A to jsem si myslela, jak hodně chodím. Bejvávalo. Zlenivěla sem. A popravdě se mi ani nechce chodit z vlaku pěšky když tahám noťas. On se dost pronese… Občas si měřím i tepy a ty mám furt dost vysoké. Nevím, čím to je, nebo jestli je to normální, možná bych to měla začít řešit… Další super věc, propojila sem to s aplikací v mobilu a hlídá mi to spánek. Tak orientačně. Hluboký vs. mělký. Výsledky mě docela překvapují. Protože mi to tvrdí, že mám toho hlubokého spánku hodně… A nějak se to neprojevuje… čekala jsem krapet jiné výsledky… Měření je, jak se dalo čekat, nedokonalé. Protože když se v noci probudím a nějakou dobu bdím tak to nezaznam...

Zdá se to být lehké, ale popravdě nějak to nejde. Na úvodu minulého článku jsem se zmínila o státnicích. A i když jsem věděla, že se mi to nebude líbit, tak jejich zásah do všeho byl poněkud větší než jsem si byla ochotna přiznat. První týden školy jakoby neexistoval. Prostě nebyl. Sice sem ve škole byla, ale prostě nic jsem si z toho neodnesla. Takže tu mám komu ručně psaných poznámek, protože nebyl čas na zpracování přednášek, ani na založení sešitů. A teď to mám nějak dohonit. V týdnu státnic jsem defakto tři dny školu naprosto ignorovala. Prostě to jinak nešlo. Další práce navíc. Na DP sem nesáhla už jak dlouho. A tím to nekončí. Letošní SP do školy jsou horší než obvykle. Všichni se zbláznili. Obzvláště jedna učitelka, která chce abychom si hodiny vedly sami. Na mou skupinu zbyla ta první. Přednášek o tématu, o kterém nic nevíme… a prej zábavně… to si ze mě fakt někdo dělá legraci. Mám problémy cokoliv odprezentovat před lidmi, natožpak něco v tomto smyslu… a zábavnost… pche… to f...

Defakto kličkuji jako pronásledovaný králík. Občas je to vtipné, jak učiním rozhodnutí a pak se sama snažím své vlastní rozhodnutí obejít. Vyhnout se nepříjemné povinnosti, úkolu, slibu atd. Jsem jediná, kdo to tak má? Nebo občasné podvádění je běžná praxe u vícero lidí.. ? Mí drazí rodičové se vrátili z dovolené, už je to víc jak týden. Což znamená mnoho rozporuplných věcí… Už nemusím jako otrok stát každý den v kuchyni, a veškeré domácí i venkovní práce nejsou na hlavě mé maličkosti. Jenže… (jenže je nová obdoba nesnášeného slova "ale"… stejně všechno pokazí…). Toto jenže znamená to, že drobné šizení některých úkolů a činností je u konce. Ulehčování si je minulostí. Chjo. Ale stále se snažím udržet takový ten režim, co jsem si nastavila. Ráno nebo předchozí večer si napíšu seznam úkolů na další /právě začínající den. O mé zálibě tvoření seznamů víte, takže i tímto se to projevuje. A již při této činnosti se projevuje ono drobné "očůrávání". Můj seznam se tedy hemž...

Člověk se občas potřebuje vypovídat... Vysoké datum v kalendáři mi připomíná věci, které bych radši neviděla. Blíží se konec léta, konec prázdnin, mých posledních. Mé plány byly vcelku velkolepé. A nevyšlo z nich nic. Částečně kvůli věcem které neovlivním, a částečně kvůli mé nerozhodnosti, zbabělosti a tak… takž místo inspirativní brigády, cest do zahraničí i po českých luzích a hájích a překonání vlastního stínu, sedím doma. Konkrétně se pokouším psát DP, starám se o babi a čučím na seriály. Jop a snažím se i číst, ale ta poslední aktivita mi moc nejde. Ale je obtížné sáhnout po knize sáhnout a číst. A jop vím, že to zní divně. A je to dost podobné psaní. Co si uvnitř mě chce psát, ale je tu blok. Mezi mnou a papírem, který navíc není vždy po ruce. A o přepisování do PC ani nemluvě. Nechci vědět kolik různých střípků povídek se mi válí po pokoji na kouscích papíru, nebo na účtenkách a já je nepřepsala do PC takže jsou defakto navždy ztraceny… Vlastně si nejsem jistá ani zda tento člá...

A ticho přímo řve…. To ticho, které je tady. Prázdno, které je ve mně. Inu je to na pytel, ve zkratce řečeno. Tím bych to mohla ukončit a pohnout se dál. Jenže já potřebuji toho říct víc…. Po ukončení zkouškového jsem toužila trochu si zalenošit. A když ty chvilky spočtu tak to lenošení trvá už docela dlouho. Ale je to jen v rámci možností. Po 4 měsících nám vrátili babičku z nemocnice, což je obrovské štěstí, protože dlouhou dobu to nevypadalo nejlépe. Ale je doma. Takže jsem získala lukrativní post ošetřovatelky. Je to jako starost o malé dítě, jenže to můžete usměrnit slovem nebo výchovným "pohlavkem". Jenže tohle je péče o osmdesátileté dítě, kterému prostě nedomluvíte, a ona na vás naopak nadává a proklíná vás… Takže asi tak nějak probíhá to mé lenošení…. Vysněná brigáda se nekonala, prostě se na mě vykašlala má potencionální zaměstnavatelka… Ještě teď jsem z toho špatná. Takovéto chování jsem si nezasloužila. Moje smůla zase zaúřadovala. Jako vždycky. Už jsem si taky m...

... aneb Liebster Award Nějak si nepamatuji, že bych se něčeho podobného pořádně, někdy účastnila, ale tak proč by ne :D Nominace mi přistála od úžasné Olivky . Takže hurá na to! 1. 1. Jaká knížka ti změnila život? Lze se zdržet odpovědi? Asi ne… Hned první otázka a já nevím, co napsat. Nevybavuji si, knihu, která by mi vyloženě změnila život. Ale je několik titulů, které mě určitým způsobem dost zasáhly. Húrinovy děti - dílo z pera mistrovského Tolkiena. Knihu jsem četla už dávno, ale opravdu se mnou zamávala, každý řádek jsem neskutečně prožívala a i několik slz ukáplo. Netuším, jestli budu, kdy schopna si ji znova přečíst.Spalovač mrtvol, Kladivo na čarodějnice - čtivé knihy, které mi určitým způsobem opět otevřely oči a donutily mě přemýšlet jako málokdy. Povídky od H. F. Lovecrafta. Zas a znova se k jeho příběhům vracím a pokaždé tam nacházím něco jiného. Vtáhlo mě to do úplně jiného světa. 2. Čeho chceš dosáhnout v průběhu následujích 10 let? To by mohlo být jednoduché. :) Ú...