Bez názvu

Přemýšlím jak začít. Bylo tu velmi dlouhé ticho. Čas letěl jako šílený. Již předtím jsem měla problémy s aktivitou. Ale čas od času jsem to dokázala. Teď se ale chystám přerušit ticho tak dlouhé, že jsem ho snad nikdy nezažila. Cítím se semletá kolem života. Všechno se tak divoce míhá sem a tam a současná situace je prazvláštní. Sice jsem pořád doma, ale nic nestíhám. Pociťuji tíhu rozhodnutích která jsem učinila. Tíhu toho kým jsem, a má to značná omezení v tom praktickém dospělém životě. Už dávno mi není náct. Ale stejně si stále připadám jako ten malý snílek, který žil život ve hvězdách, protože skutečný svět mu pouze a jenom dával rány. A on se jich bál. Snílek jsem pořád. Jen už nemohu utíkat tak často jak bych si přála. Kolikrát na to není ani síla… Nucený přesun mého doupěte mi způsobil další rány. Netáhne mě to sem. Protože spousta těch, které jsem měla ráda, ač jsem je osobně neznala, zmizeli kdesi … Kdesi… Ani nevím kde, jak to místo nazvat, jak se k němu postavit… Jak je najít… Připadám si jako osamělý vlk, který se právě vydrápal na nejvyšší kopec a smutně vyje. Volá své druhy. Ale odpovědí je jen ticho… Ticho které zraňuje…