Vivienne

To jsem se tak jednou šíleně nudila na brigádě.... Seděla na červené stoličce a hleděla před sebe. I když se snažila tu a tam se její pohled stočil do strany. Doufala, že tam bude něco zajímavého. Ale nebylo. Okolí bylo k uzoufání stejné. Už tak dlouho. Neměnilo se. Oči hledaly záchytný bod, který by upoutal mysl, ale ten nebyl k nalezení. Chtělo se jí utéct, tak strašně moc! Změnit ten svazující stereotyp. Ale nemohla. Jen seděla a koukala. Čas se vlekl. Ale tento pojem nebyl přesný. On snad i couval, vysmíval se jí. Z hrdla se vydral zoufalých povzdech. Bolestně prázdných chvil neubývalo. Ta pracovní doba snad nikdy neskončí… :D

Pokus o další tvorbu. Doubledrable.. 200 slov. Iluze pro Jimrana ... Snad se bude alespoň trochu líbit. Voda pomalu stoupala. Nevěděl, kde se vzala. Brnění ho tížilo. Znemožnilo mu uniknout. Nesebral ho proud, který by jej snad odnesl pryč a zahubil během krátké chvíle. Měl by to už za sebou. Ale měl smůlu, voda přibývala pomalu ale vytrvale. Nemohl se pohnout, nic dělat, jakkoliv se vzepřít svému osudu. Musel jen odevzdaně čekat na svůj konec. A to bylo nejhorší. On veliký a mocný král, který kývnutím hlavy ukončoval životy mnohých, který byl pánem osudů tolika lidí. A teď tu stál bezmocný, čekající na smrt. Voda mu sahala až po bradu. Úplně cítil, jak mu život utíká mezi prsty. Tak a je tu konec . Takto si to tedy nepředstavoval. První hlt ledové vody. Vzepjal se na špičkách, bradu co nejvíce k nebi. Stále dýchal, ale vodní hladina se nezadržitelně blížila k jeho rtům. Na temné noční obloze zářily hvězdy. Jako by se mu vysmívaly. Proklel je. A pak zaprosil. Ke všem bohům jejichž jmén...

Střípečky, poněkud staršího data. ¨ Kde jsou ty dveře vedoucí do duše (a ven) zamčeny ztraceným klíčem, kdes v hlubinách času zničen. Chci ven! Volání ztracené, zoufalé. Nikdo neslyší, nikdo nezbyl (a možná tu ani nikdy nebyl) Chci ven! *** Zaplať smrti! jež život ti dala a v doupěti mrtvých vychovala tam nebylo světla slunce ni hvězd jas, strávils tam dlouhý čas. Sám samotný, smrti syn jediný nepoznals lásku či dotek lidí stal ses jejich nepřítelem smrti sluha věrný. *** Vstup hrdino, leč pamatuj jen jedna cesta vede tam a žádné ven v srdci tam poznáš beznaděj. Mrtví jež hledali to co ty stráží nyní tajemství které jim život i duši vzalo a ke skále upoutalo. Slova do skály vyrytá mocné kouzlo střeží tam v podzemí ukrytá kol čas nepovšimnut běží.

Inu tak se pokouším o oživení... Střípečky sepsané během práce na čistou stránku účtenek. Ironie života? že to co lidi nemiluje je teď "mile" obsluhuje? Života ironie že ta, co dobro dává, zlo dostává a bezmoc ji spaluje? Života ironie osudu výsměch dívka jež miluje sklízí jen posměch. Ironie osudu, že jediný sen je zničen a v prach zadupán. ***** Verše dávno sepsané v hlavě mi pořád zůstávají nemohu přijít na nové a to mě velmi tíží. Vždyť co je pro pisálka nejhorší? když jej Múza opustí a zanechá jej samotného, nebohého, bezbranného. Múzy vrtkavé jsou…

Zas jeden pokus.. 218 slov... iluze 153 Někteří tvrdí, že stvořit svět je jednoduché. To ale není. Je to věda, která vyžaduje dlouhodobého a pilného studia. A proto tvořitelé světů musí navštěvovat speciální instituty. Není to nic příjemného, ale výsledný efekt za to stojí, že? Abyste měli alespoň nějakou představu, zvu Vás na jednu takovou hodinu. Vynecháme takové ty důležité, ale šíleně nudné předměty, které sami moc dobře známe. Vstoupíme tedy až po setmění. Je to malá místnůstka v níž sedí nepočetná skupinka dětí. Jejích tváře hořící nadšením osvětluje mihotavý oheň. To co mají vepsáno je opravdové a nefalšované nadšení, ne to hrané, které kolikrát musíme užít my sami. Jak už to u mladých a natěšených bývá, třídou se rozléhal hlahol. Ten ale rychle utichal, jak se přiblížit čas. A skutečně. Ozvalo se tiché zaskřípění dveří, to jak do učebny vstoupila stařenka. Oči všech se upíraly k jejímu vetchému tělu, když pomalu usedla do středu. Poté uchopila knihu a začala předčítat. To už st...

Poslední střípeček z letní aktivity. Na dlouhou dobu poslední…. Snad se líbiti bude. Drabble na iluzi 50 Rychlý srdce tep, dotek hrůzy, smrti chlad a nekonečné čekání. A hle tu je. Strašlivý drak, ohně pán, rychlejší než vítr letí k válečníku. Zasněžená zem plná ostrých kamenných hrotů je jeho jediným záchranným bodem. Malinký človíček proti obru stojí v nejdůležitější bitvě svého života. Čas zpomalil. A drak se blížil. Před očima válečníka proběhl celý jeho život. A stále ještě zbýval čas. Připravil své kopí, jehož špice modře zářila. Už cítil horko vycházející z drakovi tlamy. Sníh začínal tát. Už se to blížilo, zběsilý tlukot srdce pomalu utichla, strach zmizel a vystřídal jej klid. Neboť bitva právě začíná … Zdroj

Opět jsem se pokusila básnit a tak vám přináším výsledek. Jedná se o Iluzi 43 Vodní hladina, roztančená, měsíčním světlem, ozářená. Paprsky měsíce, chladné jsou a krásnou dívku, do čarovných tajů nesou. Bosá nožka, vodu zčeří, vlnky neposedné, kol ní běží. Lehounký závoj, tělo halí, před chladem noci ji však neochrání. Půvabná tanečnice s vílí krví, kouzla spřádá, mate lidi. zdroj

200 slov - double drabble Iluze 74 Seděla na té židli, kam až její paměť sahala. Nemohla se pohnout, i když nebylo zřejmé proč. Neměla na sobě žádná viditelná pouta, ani zranění, které by jí neumožňovalo vstát. A přece tam seděla a krom drobného chvění nejevila žádné známky života. Mnozí z těch co ji spatřilo srdce sevřela bolest. Ale co se skutečně dělo v ní samotné? Necítila své tělo, kterému stejně nevládla. Ale hřejivé sluneční paprsky hladící její tvář, cítila. Kdysi dávno její mysl byla obrovskou úrodou zemí, ale i tam přišla neviditelná pouta a duševní svoboda umírala. Uvědomovala si blížící zánik zbytku sebe samé. Chtěla se osvobodit. Bylo to jediné po čem toužila. Už dávno ztratila kontrolu nad svým tělem a teď ztrácela tu nad svou myslí. To nesměla dopustit. A nakonec když už nedoufala, našla cestu ven. S vypětím všech zbývajících sil to dokázala. Odpoutala zbytky své duše od těla. Opanoval ji děs a hrůza z toho co dělala, ale nemohla jinak, neexistovala jiná cesta. Necítila ...

Na úvod bych měla říct, o co to jde. Toto je totiž jakési pokračování série článků Půlnoční střípky poezie. Jsou to opět střípky "poezie", které byly zaznamenány na mobil a to většinou během koncertů. Tam se mi totiž stává, že dlouho dobu trávím sama, jelikož nemám známé, se kterými bych si mohla povídat. A v nepříjemných chvílích samoty, když všichni okolo se s někým baví, vznikly následující "veršíky". Srdce mrtvé, jak z kamene by bylo, tužby kruté, hříšné v sobě skrylo. Pravdu tu nikdo nezná, skrytá je, pod rouškou panny čisté, skrývá se harpyje. Lační po krvi a po čisté duši démonky dcera, požíračka duší. ... Iluze 122 ***** Život ve smrti se zmítající, jak žížala se kroutící. Poslední hlasitý vzdor a pak už jen tichý slabý odpor. ... ***** Příliš mnoho krví stop, kol těla ve dví rozťatá, toť naše víra prokletá. ...

Mládeži, ač se vám to může zdát divné nesu vám další dílek malé drabble série. Ach ano, mám na mysli ten podzimní pokus, ke kterému mně navedla Dragilia . Doporučuji si přečíst předchozí díly (já taky musela). :-) Část 1 Část 2 Část 3 Na zahradě jednoho domu, kde její dcerky byly stále živé, se zastavila a povolala je. Začaly kolem ní skotačit nahé dívčiny. Rozdělala oheň a popadla zprzněné dýně a s nimi v náručí si stoupla do ohně. Ten se rozestoupil a utvořil kolem ní kruh. Dýně se měnily v popel, zatímco jejich oživlé sestřičky kolem tančily a zpívaly. A Dynilka si brala veškerou sílu, kterou byla schopná zachytit. Tanec se stával stále divočejším a rychlejším. Nakonec všechny dívky krom jedné padly na zem. Dynilka vystoupila z ohně, pohladila přeživší po tváři a poslala ji na hrad, neboť se stala její následnicí. Zdroj

Úkol na český jazyk. Mojí oblíbenou postavou je Nyarlathotep. Setkat se s ním můžete v díle H. P. Lovecrafta a v knihách jeho následovníků. Nyarlathotep, známý též Plíživý chaos, je jedním z kosmických Vnějších Bohů. Má tisíce různých podob, ale nejčastěji v našem světě chodí v podobě člověka. Bývá popisován jako černovlasý, vysoký a štíhlý muž podobající se egyptskému faraonovi. Na rozdíl od ostatních bohů tráví mnoho času na Zemi, a tak zná naši řeč. Je tady snadno zaměnitelný za obyčejného člověka. Rád tráví svůj čas mezi lidmi, neboť jimi dokáže lehce manipulovat. K ovládnutí davu potřebuje jen chviličku. Vyžívá se v obdivu druhých a lehce jej využije ve svůj prospěch. Málokdo dokáže odhadnout jeho další krok. Své plány spřádá pomalu, ale vytrvale. Nemá kam spěch, je bezvěký a nesmrtelný. Na svůj konečný triumf si dokáže počkat a o to víc si jej užije. Slouží kultům ostatních bohů, kteří byli vyhnání, a pečuje o jejich záležitosti na tomto světě. Pečlivě vykonává vůli Vnějších bohů...

Tak a je to tu, i když pochybuju, že si ještě někdo pamatuje oč jde. Vše začalo prvním dílkem při honbě za pokladem. Odkaz Kdy jsem vás seznámila s mužem toužícím po jediném, po pomstě. A proto musí zabít vílu, matku všech dýní, Dynilku. Druhý díl nám představil Dynilku, která je kvůli Olagovi uvězněna ve světě lidí, kde je zranitelná. Třetí díl poodhaloval skutky minulosti i Dynilčino odhodlání nedat svůj život lacino, ale zároveň i její slabinu. A dostáváme se k této části. Plížila se krajem lidí, skrývala se, jak jen mohla. Protože on měl všude své špehy a síly lesa se obávala. Věděla, že pomalu se ten prokletý den chýlí ke konci. Ale každá minuta ji stála víc a víc sil. Byla už tma a ve vyřezaných dýních hořely svíce. Cítila ten žár na své kůži, nemohla se ho zbavit. Tuto noc byla tradičně nejslabší, ale on netušil kde je. Avšak s blížící se zimou naděje na to, že by nabrala dost síly. Musela ji tedy načerpat za každou cenu. A pro ni existovala jen jedna cesta, ze které už nešlo ...

Je tu cíl a s ním volné pokračování Start u a páté zastávky . Příště, jak doufám, se už posuneme trošku dále :-) Jinak bych si vás dovolila upozornit na trošku odlišný závěr tohoto článku. Opravdu nevím, co mě to popadlo. Vzpomínala na slova své matky o narušování světa lidí. A ona to udělala v ten okamžik, kdy si vzala toho mladíka. Nemohla tušit, co je zač jeho otec a jak se bude mstít. Zachvěla se při vzpomínce, jak se proměnil kraj zrození víl. Půl stále žila a půl zčernala popelem a vzduchem létal odpad. A velký strom života zabil její matku. Neměla, co ztratit. Tak jako tak je dost možné, že zaplatí za toho mladíka. Krásná ale prázdná vzpomínka na jeho tvář. Byl tu tak krátce… Byla tu, osamělá ve světě lidí a slabá jako moucha. Ach ten proklatý Halloween! Zdroj Udýchaný snílek slezl z téměř uštvaného koně a prohlédl si poslední stopu. Poté se jal řádně prohledat okolí v zoufalé snaze, najít další směr cesty, ale nebylo zde nic, co by jej vedlo dále. Bude muset čekat, než se opě...

Zastávka číslo 5. Nápad, který mi přihrála Dragilia pod start mě zaujal, ale až teď jsem se lehce pokusila jej naplnit. Takže toto drabble volně navazuje na Start . Snad se vám bude alespoň trochu líbit a já se pokusím celou "sérijku" dokončit. :-) Kvůli čemu poutník volá oheň. Kvůli teplu v chladu noci, nebo kvůli jeho záři v tmách? Poutnice stála na skále a starala se o oheň, i když jej nepotřebovala. Chlad necítila a tmu zaháněl měsíc a zář vycházející z oken podivného hradu. Stál na vrcholku hory, obklopen lesem. Byl krásný, ale nedosažitelný. Poutnice si povzdechla a odvrátila se. Věděla, že se nemůže vrátit domů. Neměla na to dost sil. S každou zavražděnou dcerou ona slábla. Ten hulvát vyhrál. Dostal ji kam chtěl. Zůstala uvězněná v jeho světě. Ale ona se jen tak nevzdá. Je přece Dynilka. A nikdy se nevzdá!! Zdroj

V pořadí již čtvrtá zastávka . Asi toho budu litovat, až budu ve čtvrtek psát test na maturitní otázky z eka a pár dalších lahůdek. Rudé je moře při slunce koupeli a průtrži krve z potopené lodi. Čarodějka z moře, které zná její hoře nejkrásnější z víl zvolila si krutý cíl. Probouzí bouře, aby lodě smetla a v království vod lidi přivlekla. Stále hledá, ale nenachází, srdce krvácející tváře slzavé. Na útesu sedí s vodou spojená do dáli hledí nenávistí zlomená. Zdroj

Tak jsem se přeci jen rozhoupala, že se prý pokusím jít po stopách Imaginaria. Mám silné pochyby, že dojdu až do cíle, ale alespoň začnu. Snad to udělá alespoň autorce projektu Maglaiz radost, když nic jiného. Nuže mám pro váš drabble(přesně 100 slov), obávám se, že kvalita je nic moc, mám neblahý pocit, že ve mě ještě nějaký ten alkohol ze včerejška ještě zbyl. Nu přeji příjemné čtení a snad se tu ještě u tohoto projektu setkáme. "Olagu, syna ti to nevrátí tak proč to děláš?" zeptala žena. Starý muž něco zahuhlal a dál vyřezával. "Olagu nech toho, ona za to nemůže. Kdo má poslouchat to její věčné naříkání?" vrhla se naň s pláčem. Stařec odložil nůž a jemně ji odstrčil. "Já musím. Doufám, že její pláč přivolá tu mrchu Dynilku, proklatou matku všech dýní. Vzala mi syna a tak já jí budu brát její dcery. Až se jednou střetneme tváří v tvář a ona za to zaplatí!" "Pomsta rodí jen pomstu." vzlykla žena. Ale on se plně soustředil na dýni. Jeho zatrpklé...

Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem svůj slib splnila k této iluzi něco naškrábala. Jak květ růže ve váze jejich život uvadl ve světa zkáze, rudé koupeli. Těžko je popsati, tu scenerii děsivou kde je přebit pach smrti počáteční hnilobou. A hostina zvěře divé hrůzná podívaná pro muže nezabité strach jejich hrdlo svírá. Málo jich tam zbylo, aby vyprávělo, kolik po nebi vran přilétlo ze všech světových stran. Dívka líbezná u nich tam seděla plně ozbrojená s tváří anděla. Je od cizí krve a rudou stužku v dlaních má po tváři jí slza kane, jak na padlé bratry vzpomíná. Zdroj

Tentokrát to bude velice krátké, což přeci jen u mě není až takovým zvykem. Ale tentorktá se jedná o drabble - 100 slov. Jak už název napovídá inspirovala jsem se iluzí č. 83 Čirá voda se divoce rozdováděla, bublala a vřela. Bělovlasý bělovousý vzal několik bylin a vhodil je do vody. Chýši naplnila omamné vůně bylin. Stařec bez pohnutí seděl a čekal. Netrvalo to dlouho a z hladiny se zvedla hustá mlha, která padala na zem a která se plazila až ven. Stařec nabíral téměř průzračnou tekutinu a šeptal stará slova, hlas pomalu sílil až do té míry, že poslední slova vykřikl. A poté nastalo zvláštní ticho, ne to hrůzu nahánějící, ale poklidné. Kap. Kap. Začaly zpívat kapky deště dopadající na střechu chýše. Stařec se usmál. Splnil svůj úkol. Přivolal svému lidu déšť.

Další můj pokus na TT u Snílků. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Za hranicí stínu pod náhodným plamenem nápoj z blínu spolu si vypijem. Žlutost květů byla mu ozdobou a čerň středů lidem výstrahou. Omámen ležíš a neklidně spíš v říších tajemných sám bloudíš. Za reality hranicí vidíš věci divné mrtvé žijící i tvory z pekla vyhozené. Děsu plné zvuky doléhají k tobě, při kterých by ani mrtvý nezůstal sám v hrobě. Hledáš ven cestu, ale žádná není z halucinací spáru nevysvobodí tě ani svítání. Puchy života než smrt odpudivější laskání od nebožtíka a světlo tmy je nejzářivější. Jen omezený čas zde však máš již brzy se zpět k obyčejným lidem vydáš. Nechceš -li tak pojď, jen pojď pod mihotavým plamenem nápoj z blínu opět si spolu vypijem. …

Pokus o básničku na TT . Slunce nad kopec vystoupilo a dřevěný rám políbilo a smutných očí pár ve kterých život zhas. Mrtvý tam visí, nenávist z očí srší, tak se cítil, když mu život brali a na laně oběsili. Přiletěla vrána na ztrouchnivělý trám a k ní druhá sedla si na mrtvém mladíku pochutnala si. Seděli tam spolu na té hostině a vysmívali se životu, který stejně rychle uplyne.