Prostě drabble...
To jsem se tak jednou šíleně nudila na brigádě....
Seděla na červené stoličce a hleděla před sebe. I když se snažila tu a tam se její pohled stočil do strany. Doufala, že tam bude něco zajímavého. Ale nebylo. Okolí bylo k uzoufání stejné. Už tak dlouho. Neměnilo se. Oči hledaly záchytný bod, který by upoutal mysl, ale ten nebyl k nalezení. Chtělo se jí utéct, tak strašně moc! Změnit ten svazující stereotyp.
Ale nemohla. Jen seděla a koukala. Čas se vlekl. Ale tento pojem nebyl přesný. On snad i couval, vysmíval se jí. Z hrdla se vydral zoufalých povzdech. Bolestně prázdných chvil neubývalo.
Ta pracovní doba snad nikdy neskončí… :D
Komentáře
Okomentovat