Vivienne

Tak si říkám, proč tu stále straším? Proč se vůbec namáhám se zveřejňováním Vlčího pouta, stejně to nikdo nečte. Je to tak zbytečné. Jako spousta věcí co dělám... Kde je můj zápal a odhodlání? Asi uplavalo. Zdrhlo jako spousta jiných věcí. Jo mrzí mě to, ale už nemám sílu. On mě zlomil. Nebo spíš oni mě zlomili..... Téměř tři roky se ve škole držím, ale on mé téměř zlomil. Blbec jeden. Kdybych se nad ty urážky dokázala povznést... Ale to já prostě nedokážu, nedokážu .... A hle, příčina mých problému se na mě šklebí... A ten druhý taky. Byla jsem blbá husa, že jsem si myslela, že by o mě on mohl mít zájem. Ale byl tak milý, a to co psal.... Prostě mi to přišlo jako .... A pozval mě do kina.. Ale čas si neudělal. No nemluví to za vše? Byla jsem blbá, naivní. Můžu si za to sama. Moc jsem si ho pustila k tělu a věřila, doufala..... A místo štěstí mám zlomené srdce. Docela to bolí. Jen doufám, že už to brzy přejde. Ale stejně se děsím toho, až ho uvidím. Všechno je teď na prd i když mám pr

aneb jak jsem pekla dort. Ať žije chaos! Měla jsem co dělat, abych se v tom konečném bordelu vyznala, ale nakonec jsem to dokázala. Finální verze oříškového těsta. Těsto ve formě krátce před začátkem pečícího procesu. Osvobozený korpus. Hotové dílo.

Pokus o básničku na TT . Slunce nad kopec vystoupilo a dřevěný rám políbilo a smutných očí pár ve kterých život zhas. Mrtvý tam visí, nenávist z očí srší, tak se cítil, když mu život brali a na laně oběsili. Přiletěla vrána na ztrouchnivělý trám a k ní druhá sedla si na mrtvém mladíku pochutnala si. Seděli tam spolu na té hostině a vysmívali se životu, který stejně rychle uplyne.

Třetí kapitola. Komentáře vítány. Mothug běsnil, vyl a vyl do noci. Ve své vlčí podobě běhal lesy a ničil vše, co mu přišlo pod pařáty. Nakonec doběhl až k městu a v ten okamžik ho něco napadlo. Usmál se a vycenil tesáky. Zavyl a rozeběhl se k městu, kde poklidu spaly desítky lidí, kteří ani netušily jaké strašlivé nebezpečí se to k nim nocí řítí. Během pár minut se ozvaly první bolestné výkřiky a ulice se začaly obarvovat krví do ruda. Jakmile byl Morhug hotov, rozhlédl se a zaplavil ho pocit uspokojení. Za pár dní se jeho armáda noci rozeběhne do míst, kde utrpěl největší porážku. Zničí poslední zbytky svých nepřátel a stane se jediným pánem vlkodlaků. Na malý okamžik se zamyslel. Kolik asi zbylo jeho synů-prvorozených? Stále je cítil, ale ne tak silně jako kdysi. To znamenalo, že většina z nich je mrtva. Ti zbylí se proti němu nedokážou sjednotit. Nikdy toho nebyli a nebudou schopni, pomyslel si. A to je dobře. Mothug neměl rád, když věci nešli podle jeho představ. A jeho synové už

Knihy za duben. Obléknu si půlnoc - T. Prattchet Trvalo to dlouho než jsem se k této knize konečně dopracovala a celou sérii o Toničce Bolavé dočetla. Bylo to... Skvělé. Jako vždy. Docela mě mrzí, že už jsem se s Toničkou musela rozloučit. Homo Špiritus - A. Pilipiuk Vandrovce čtu na přeskáčku to přiznávám. Tento díl se mi moc nelíbil. U Vandrovce mám prostě raději krátké povídky a zde ústřední povídka zabrala cca 3/4 knihy. Bylo toho na mě moc. Hlava XXII - J. Heller Tak to jsem si zase jednou naběhla. Kniha se mi četla těžko a velice dlouho. Vadilo mi jak je rozkouskovaná do kapitol/jednotlivých příběhů a taky jsem se v tom dost ztrácela. Antigona, Electra - Sofokles Tato dramata jsem měla v plánu dosti dlouho a i když styl jakým byla napsána nevyhledávám četlo se mi to dobře a za večer jsem knihu přečetla. Procházka se slunečnicí - Hana Gerzanicová Má oblíbená básnířka se kterou jsem již měla tu možnost se setkat. Ale i když mám její tvorbu ráda tato sbírka mi přijde slabší. Dálnice

Toška té svéží jarní zelené, která dokáže zvednout náladu. Pokus o vyfocení šnečka, ale ten list se mi tam trošku nevyvedl. A šnek nechtěl spolupracovat. Parchant. Fialová je krásná barva a hluchavce moc sluší. Byla jedna lípa plná vzpomínek mých dlouho tam v poklidu žila netknuta dotekem krutých lidí. Ale už není a nepodťal ji čas to přišel člověk a život její zhas. Zbylo jen málo z krásky mé a to málo co zbylo zelení se.

Soutěžní povídka. Stařena těžce dosedla na lavičku a ještě dlouho namáhavě dýchala. Byla už stará, tak stará… A přec cosi v ní bylo mladé. Mnoho toho ze svého života zapomněla, ale byla tu jedna věc. Událost, která jí nešla z hlavy. Kdykoliv jí přišla na mysl, srdce jí začalo vzrušením bušit jako tehdy před devadesáti lety, když ho spatřila. Bylo jí tehdy deset a nikdo tomu malému děvčeti nevěřil, lidé odmítali přijmout fakt, že se zde skutečně objevil Imaginarius, kapitán snů. Ale ona věděla, že tu byl, mluvil s ní a dal jí slib. Čekala, už dlouhých devadesát let čekala, až se pro ni vrátí. Ale on stále nepřicházel. Ona však byla odhodlána na něj čekat dál, i kdyby to mělo trvat dalších sto let. Schoulila se na lavičce a i přes sílící zimu zůstala sedět. Slunce se pomalu vydávalo pryč a pomalu se přibližovala noc. A na ni čekala, na temné hvězdami poseté plátno, které ji vždy přitahovalo a na kterém ho poprvé spatřila. Byla to jedna z těch nocí, které v sobě již od počátku nesou přísl

Pár březnových fotek ze světa koček. Nápadníci naši Kačky. Foceno přes okno. Nevím jestli je to alespoň trošku vidět, ale tam nahoře za okapem jsou další dva nápadníci naší Kačky. Kam pak to asi hledí, naše zasloužilá kočičí matka? Je mázlá já vím a navíc tam jsou vidět moje vlasy, nohy i provázek od foťáku. Ale mě se prostě líbí ten její výraz.

Druhý díl. Temná místnost se rozjasnila. Prastaré zámky na tisíci let starých mřížích zapraskaly a povolily. Magická bariéra zmizela. Dvířka klece se pomalu otevřela. Nic. Jen ticho a tma. Temná postava se tiše zasmála. Rychlými pohyby servala pouta, která ji držela u kamenné stěny. Pak si z obličeje sundala masku. Po tisíci letech se místností zableskla žlutá světla jeho očí. Vyšel ven a zkusil otevřít dveře. Opět se nic nestalo. Jen lehký závan svěžího vzduchu pronikl do temného vězení a rozvířil tamní zatuchlí vzduch. Postava se znovu zasmála, tentokrát hlasitěji. Ten zvuk se rozléhal po širokém okolí, ale nebyl zde nikdo, kdo by jej mohl zaslechnout. Postava vyšla ven a rychle kráčela pryč, zanechávaje za sebou síň, jež jí po staletí byla vězením, ze kterého nebylo úniku. Ale to dnešním dnem skončilo. Morthug se vrátil na tento svět. A tentokrát ho nic nezastaví. Muž se zasmál. Otrhané šaty, jež na sobě měl, se nedaly nazývat oblečením, z něj činily vandráka, ne toho kdysi nejsilně

Věci děli, dějí se a budou se dít. Vše kolem je takové divné. Jsem nevrlá otrávená, jakákoliv chuť něco změnit je pryč. Prostě jsem to vzdala. Snažím se nebudit pozornost, ztratit se. Ale jde to těžko. Záchvaty zloby a naprostého zoufalství jsou tu až moc často. Moře slz… Moře vzlyků. A já je nedokážu zastavit. Tak takhle vypadá rozpad člověka? Nebo je to ještě něco jiného? Čas si dál utíká svým tempem. Chtěla bych být jako on. Tak klidný, vyrovnaný a snad i smířený se svým osudem. Dlouho tu nebyl vykecávací článek. Dlouho to tu je polomrtvé. A nejsem sama. Přiznávám, že mě to už nebaví. Když není skoro žádná odezva. Člověku to bere vítr z plachet. Jsem spratek. Nevychovanej harant. Ta hádka, takovou jsem snad ještě ani nezažila. Děsivé. A zraňující. Ale nemrzí mě to. A to je divné.