Proč to všechno?

Tak si říkám, proč tu stále straším? Proč se vůbec namáhám se zveřejňováním Vlčího pouta, stejně to nikdo nečte. Je to tak zbytečné. Jako spousta věcí co dělám...

Kde je můj zápal a odhodlání? Asi uplavalo. Zdrhlo jako spousta jiných věcí. Jo mrzí mě to, ale už nemám sílu.

On mě zlomil. Nebo spíš oni mě zlomili..... Téměř tři roky se ve škole držím, ale on mé téměř zlomil. Blbec jeden. Kdybych se nad ty urážky dokázala povznést... Ale to já prostě nedokážu, nedokážu .... A hle, příčina mých problému se na mě šklebí...

A ten druhý taky. Byla jsem blbá husa, že jsem si myslela, že by o mě on mohl mít zájem. Ale byl tak milý, a to co psal.... Prostě mi to přišlo jako .... A pozval mě do kina.. Ale čas si neudělal. No nemluví to za vše? Byla jsem blbá, naivní. Můžu si za to sama. Moc jsem si ho pustila k tělu a věřila, doufala..... A místo štěstí mám zlomené srdce. Docela to bolí. Jen doufám, že už to brzy přejde. Ale stejně se děsím toho, až ho uvidím.

Všechno je teď na prd i když mám praxi a tím i víc volna. Nepíšu, nevím co. Chuť by byla, ale nějak to prostě nejde. Což mě zraňuje. Já tím přeci žila. A teď? Jen pusto a prázdno. Vtíravý chlad šířící se z prázdných listů....

Hukot oslav pomalu utichá, ale ještě dvě návštěvy přijdou. Naprosto zahozený víkend. A zase Kryštof. Já prostě malý děti ráda nemám, tak ať miuž konečně dají pokoj! Ale ne oni ho ke mě musí cpát a musí mít na mě keci, že k němu nejsem milá. A mám se přetvařovat.. Nu očividně nejsem až tak dorbrá herečka.

A tak se prostě ptám proč to všechno? Kde se stala chyba? Nedokážu se radovat z maličkostí. Pořád je mi hrozně. A samota nepomáhá. Je mi chladno a v očích mě pálí slzy. Ztratila jsem se na cestě života. Padla do jeho pastí a težko teď hledat cesty zpět. A chci to vlastně???