Vivienne

Možná že není vhodná doba přijít s tím právě teď. Ale zraje to ve mne už dlouho.. Některé věci/ události člověk v sobě dokáže zadupat. U některých se to nepodaří, člověk se dlouho drží, ale pak se ona pomyslná přehrada protrhne… To co by nejraději umlčel vyleze z jámy, kterou člověk vykopal a drápe se to všechno ven… Někdo to vysloví na hlas, vypláče se a pak se vydá dál vstříc dalšímu životu. Někteří, stejně jako já, kterým chybí ona jiná drahá lidská bytost, které by se mohly svěřit, vypíšou své trápení na papír a vyhodí ho do světa… Taky se jim uleví… Je na čase aby se ulevilo i mě… Tuším, že jednou jsem se zmínila o tom, že nás doma v uplynulém roce 3x navštívila smrt a že ji pořád cítím v zádech. Už je to pár měsíců, ale stále jsem se toho pocitu nezbavila. Obzvlášť nyní to cítím… Venku vládne jaro, slunce svítí a život všude kolem procitá a hlásí se o své místo na světě. Kde jsou ty doby, kdy jaro přišlo i do mé duše a já se radovala? Kde jsou ty časy, kdy jsem se cítila omlazená...

Ani jsem se nenadála a už je to tady zase. Rok se láme, jeden vládu končí a další začíná. Přemýšlím, čím to tady ukončit, a s čím jít vstříc dalšímu roku. Bylo tu dlouhé ticho, možná to nejdelší za domu historie, nevím přesně. Stalo se toho tolik. Rok s devítkou na konci mi přinesl mnohé. A nebylo to zrovna něco příjemného. Úspěšně jsem dokončila školu. Přihlásila se na doktorské studium a byla přijata. Získala práci snů. Skončila v práci snů. Zdlouhavé hledání nové práce. Získání nové práce. Třikrát nás navštívila smrt. Pořád ji cítím v zádech. Neschopnost udržet si zdraví. Odstěhování bratra. Nový člen rodiny… Bylo toho dost a ne všechno jsem sem ventilovala, i když jsem chtěla. Hlavně poslední týdny byly dost náročné. A i proto to zde vypadalo, tak jak to vypadalo. Ale řekla jsem si, že by byla škoda, nenapsat ten poslední článek tohoto roku. Roku, který mě bude ještě dlouho štvát. Přijde mi, že toho špatného bylo víc než dobrého. Mnozí, ke kterým sem běhala pro útěchu zmizeli a da...

Nebo spíše kratičký výlet. Jak jsem v minulém článku avizovala, tak se i stalo. Jak sem se již zmiňovala jednalo o Chorvatsko, konkrétně o národní park Plitvická jezera. K tomuto zájezdu jsem se dostala opravdu náhodou. Na jedné sešlosti naší čtyřky se M. zmínila o tom, že bych chtěla vyrazit. Většinou takovéto šílenosti nedělám, ale tentokrát jsem to udělala a nadšeně přikývla. A dohadování začalo… Zbylé dvě kamarádky jet nechtěly, tak jsme na to zbyly dvě. Vzhledem k tomu že jiná dovolená v dohledu nebyla ani po ČR ani mé vysněné zahraničí, prostě nic. Mělo se jet skoro okamžitě, v půlce července, ale první termín nevyšel. Každý další týden tam M. něco měla, takže fakt trvalo dost dlouho, než jsme se shodly na tomto týdnu. Tedy spíše M. měla volno. Takže se doopravdy jelo. I když už samotný odjezd byl trochu komplikovaný. Bylo nutné se dopravit do Prahy, na místo určení. Byla to docela prča vzhledem k tomu, že ona nikdy nejela metrem a já vždy jen s doprovodem. :D V tomhle M. fakt ob...

Těžko říci jakou shodou okolností jsem se dostala na FB na stránku Riwy Nerony, asi to začalo Strigou, která mě tetovala, ale jak jsem přišla k ní, těžko říct. Každopádně děkuji náhodám, že jsem objevila tyto úžasné a talentované ženy a mnohé další. Fotky z loňské akce La Femme mě tak zaujaly, že jsem se pevně rozhodla příští rok jet. A tak se skutečně stalo. Po dlouhém a náročném hledání nějakého doprovodu se i na mne pro jednou usmálo štěstí a kamarádka L. se rozhodla jet se mnou. Což bylo jedině dobře. Ale už k oné úžasné sobotě. Nebyla bych to já, kdyby se to celé nezkomplikovalo. Inu onen týden měla o víkendu v trafice sloužit jedna těhotná slečna, bohužel porodila už v úterý a tak na mne zbyla sobotní směna, naštěstí o hodinu kratší, takže se to přeci tak nějak stihlo. Ale popravdě líčení se v trafice, poněkud stresující zážitek, ale tak aspoň se zákazníci nenudili. Podruhé nás po tvářích pohladilo štěstí, když můj kamarád, u kterého jsme měli přespat, nás i doprovodil na místo a...

Konečně se navracím mezi živé. Až na formalitku mám zkouškové hotové. Juch! Prvák úspěšně za mnou a hrůzy druháku přede mnou. Ale to je zatím daleko. :) Letní zkouškové bylo celkem hororové, po první úspěšné zkoušce mě porazila nemoc a já dostala antibiotika, ale nedalo se nic dělat a i přes horečky a pod vlivem prášků jsem dva dny po sobě musela jít na zkoušku… Šlo o angličtinu a dle zkušeností vím, že nejlépe tento jazyk používám s trochou alkoholu v krvi.. No a asi i tentokrát mi můj stav, kdy jsem byla dosti mimo pomohl zkoušku zdolat. Horší bylo to co následovalo. Znáte to.. Ten stav kdy člověk chce spát a spát a spát.. A zkuste se v tom učit.. :D Nakonec jsem to nějak zvládla.. I když nás jedna vyučující dosti potrápila tím, že zkoušku opravovala přes týden a ještě slibovala spoustu věcí a nakonec výsledky zveřejňovala postupně a velmi zdlouhavě.. Nejraději bych ji zabila.. a to mi připomíná fakt, že si tu známku musím jít nechat zapsat.. Ale nevím kdy.. Takže tak v krátkosti sh...

Jak už to tak u mne bývá každá změna je provázena velkým stresem. Ani tentokrát to nebylo jiné, ale díky chřipce jsem se tolik nestresovala, ale spíše se zaměřila na věci typu jak to tam přežít. Samotným zápisem asi veškerá legrace na VŠ pro moji maličkost končí. Nebyla bych to samozřejmě já, kdybych dvakrát něco nepopletla v indexu, ale naštěstí jsem si nemusela kupovat nový a roztržitost mohu připsat na vrub nemoci. Už teď začínám hysterčit, jak tam alespoň přežiju ten prvák… A to jsem si říkala, že tu školu musím dát za 3 roky, abych mohla znovu zkusit tu Prahu… Dlouhodobé plány se mi bortí. Na druhou stranu mi přijde potěšující fakt, že nejsem jediná, kdo už uvažuje kam a jak přestoupit po prváku… Mno bude to fakt zajímavé… Když já vážně chci ten titul…. To mi ho asi nemůžou dát jen za dobré chování což?? Držte mi všichni palce, ať to nějak dám. Teď mě čeká ještě posledních pár dní svobody a pak už jen dřina. A na přelomu podzimu a zimy snad konečně tetování :D Ale o tom až jindy. ...

Že by ponarozeninová deprese? Ona byla i přednorozeninová, narozeninová… Ach ano, měla jsem narozeniny, nikdy jsem tuto událost moc neprožívala, nebyly žádné oslavy s dětmi a většinou jsem neměla doma ani tátu. Můj den pro mě znamená jediné, že končí prázdniny a blíží se škola. Ani po konci střední se na začátek nové školy netěším, je to začátek nové etapy a já změny ráda nemám. Narozeninový den jsem prožila v práci a kdybych se omylem nepřipomněla 2 kamarádům, tak mi mimo rodiny nepopřál nikdo a ani ta rodina nebyla celá. Ale jsem zvyklá na fb narozeniny nemám a to schválně, vždycky jsem si říkala, že bude zajímavé vidět, kdo si doopravdy pamatuje. Výsledky jsou opravdu mizerné. Rok se s rokem sešel a mnoho se toho nezměnilo. Žádné zlepšení, žádná změna po které toužím. Možná spíše došlo ke zhoršení v určitých věcech. Ráda bych to změnila, ale bojím se, že na to jsem příliš velký slaboch. Taky mi před očima probíhá čas, který jsem promrhala a fakt, že jsem zase pořádně nic neudělal...

Inu mám chuť se s vámi podělit o jednu pro mě docela významnou událost. Totiž dnes jsem konečně úspěšně složila zkoušky v autoškole. A tak se pár dnů budu vlastnit svůj první řidičský průkaz. I když je to trochu zvláštní, protože já nikdy řidičák nechtěla. To moji drazí rodičové opět rozhodli, co se bude dít. Začala jsem již v červnu, kdy jsem absolvovala teoretické hodiny. Již zde se objevila nepěkná vlastnost instruktora, kdy nebyl schopný přijet včas. S jízdami jsem začala až druhý týden v červenci, protože stejně nebylo kam spěchat, když 18 slavím až v srpnu a zkoušky mohu dělat až po tomto datu. První jízdu jsem jela domů z plzně sice přes malé vesničky, ale i tak to bylo hrozné. Další dvě jízdy jsem jela do Rokycan. Při čekání na jízdu se opět projevila nedochvilnost instruktora, ale co se dalo dělat? Pak se mi ale tři týdny neozval a když sem mu zavolala já tak jen slibovat a sliby neplnil. No nakonec jsem to přeci jen odjezdila i když sem poslední týden před zkouškami musela od...

Lidi jsou lidi pročpak se stydí žít trochu v normálu V zrcadle času hledaj jen krásu a tý je pomálu Tak zpívá Aleš Brichta v mé oblíbené písni Lidi jsou lidi. Toto zamyšlení píši v dosti zvláštní náladě. Prostě mi jen tak nějak přišlo, že poslední dobou mám špatnou trefu na lidi. Samozřejmě, že vždy jsem potkávala spolehlivé lidi i ty nespolehlivé, ale teď to vypadá jako bych si vybírala pouze ty nespolehlivé. Inu to se vám takhle snažím prodat první 3 díly Vampírské akademie. Ozvu se slečně, která knihy má v poptávce na Databázy knih, domluvíme se a vše je OK. Slečna mi příše, že je v zahraničí, a že mi peníze pošle hned jak se vrátí a vrátit se má následující pátek. Fajn, počkám, řeknu si. Ale co se nestane?? Čekám týden, dva, píši slečně a žádná odpověď. Po 2 měsících čekání tedy píši jinému zájemci. Opět se domluvíme, slečna prosí abych počkala do poloviny dalšího měsíce, až jí přijde výplata. Tak já tedy čekám. Ale co se stalo? Opět nic. Jenže tentokrát mi slečna tvrdí, že peníze ...

Tak je to tu... Ostří dýky se hluboce zabodlo do mé mysli. Můj plán, mé sny, má přání ... To vše se rozbilo na malinkaté kousíčky. Zraňují mě. A oni mě zradili. Nebo se jen nepřidali k mému odporu? A proč vlastně cítím odpor? Vzal mi i tu poslední kamarádku, co mi zbyla. Poslední které jsem bezmezně věřila, která mě nezradila a byla celkem blízko. Utéct nebo zůstat? Zůstala jsem. Vlastně jsem ani neměla na výběr. Svoboda, má svoboda je jen ulize. Žiji v iluzi. Poslední týden prázdnin a táta byl doma. Super celé dny jsem kmitala sem a tam. A to jsem chtěla lenošit, užít si klidu a pohody. Je prvního září, což znamená, že to v pondělí to vypukne. Přijde mi, jako bych nastupovala do vězení. Na dlouhých deset měsíců. Jen si na to vzpomenu zhoupne se mi žaludek. Snažím se uklidnit čajem, ale ani ten nepomáhá. Tyhle prázdniny byly dost slzavé. Každou chvíli jsem brečela, nebo jsem měla k slzám blízko. Připadám si tak nějak přecitlivělá. Nedokážu konflikty ustát, tak jako kdysi, nedokáži říct...

... se musím vykecávat. Tento článek měl být pozitivní. Ano pozitivní a ano MĚL. Prostě už nemůžu být zticha. Ale vykřičet se někde na ulici by nebyl dobrý nápad. Jak už jsem psala, začalo to dobře. Dost nám odpadávaly hodiny a tak jsem byla brzy doma. Fajn. V úterý mě naštval zubař, ale náladu mi napravila zmrzka a to, že mi konečně (po asi 2 měsích!!) přišla finština. Středeční nahrnutí úkolů mě téměř zabilo + zjištění, co se stane, když přijdu pozdě do školy. Nechápu to. Jak můžou chtít trestat dojíždějící za to, že přijdou pozdě o pár minut, protože jim ten zatracený dopravní prostředek přijel pozdě?! No protě hovadina. Naše jinak milá učitelka zapomíná. Ale odneseme to my. Jen se modlím ať je to jen chvilkový výkyv. To že se nám neustále seká počítač a vypadává net je vlastně normální. A to že jsem opět vyhodila pojistky asi taky. Mám chuť výt a výt, ale nemůžu. Další zákaz. Další uzavřená cesta. Co je to vlastně demokracie o které se pořád tak hojně mluví? Kterou neustále předha...

Já mám pré :-) Moji milovaní rodičové právě odjeli na dovolenou, vrátit by se měli až v pátek. Čeká mě 1 a půl dne naprosté svobody. Pak další 2 dny, ale tam už bude škola... Jen co jsem to slovo napsala zhoupl se mi žaludek. Tak nějak by to asi chtělo zhodnotit prázdniny. Myslím, že velice rychle na ně zapomenu. Nic převratného se nastalo. Mé plány na změnu ani nezačaly. Nic se nezměnilo. Chtěla jsem toho tolik udělat, vytvořit. Jediné co vzniklo je nepovedený polštářek a pokus o vyšívání. Děs. Dokázala jsem zničit foťák ( fotky které se vyvedly z těch Těnovic jsou stejně nepoužitelné, jsou takové pruhované, ale už jsem zapomněla čím to je), taťkovo skleničku (měl ji sotva půl dne) a málem bych zapomněla na deštník. Na aukru jsem si přes bráchovo kamaráda koupila učebnici finštiny, která ještě nepřišla a to jsem ji objednávala v červenci ( ten blb ji zapomněl poslat, nakonec ji poslal, ale ne mě, nýbrž tomu kamarádovi. By mě zajímalo, kdy ji dostanu já..). A toť asi vše. 2 měsíce shrn...

Konečně doma, i když ani to není idylické. Nevím, kde začít. Asi by to chtělo na začátku, ale nevím kde ten je. Ale zkusit to můžu ne? Každý den zas a znova. Stále dokola to samé. Vstát- nasnídat se. Pak něco udělat- oběd -nádobí-pauza- svačina- práce- večeře- televize nebo knížka- spát a druhý den zase to samé. Nevím jestli je to dobře, ale nevadilo mi to. Vůbec ne! Narušení byla akorát minulá neděle. To jsme jeli do Domažlic. To bylo fajn. Těch stánků... Prostě krása. Ale stejně se mi nejvíce líbili šermíři :-) Pečení koláčů na pouť je kapitola sama pro sebe. Bývalo to krásné vyvrcholení volna, ale tentokrát ne. Jsou věci, které mě štvou, ale nic s tím nelze udělat. Mohu jen doufat, že se to zlepší, ale pochybuji o tom. Pouťová zábava to samý. Umírala jsem nudou a šla jsem tam jenom kvůli Kátě a ta na mě kašlala. Už nikdy se nesmím nechat ukecat! Technika (konkrétně foťák) na mě opět házela bobek. Prostě nefungovala. Grrr!!!! Nechápu to. Ale i tak pár fotek mám, nevím jak jsou nebo n...

Opravdu originální nadpis co? Ne já jen opravdu nevím jak to pojmenovat. Chtěla bych napsat něco optimistikého, ale nevím jak se mi to povede. Spíše jde o to co se tento týden dělo. Máma byla doma, brácha tři dny taky. V pátek jedu k babi. Sama. Tak strašně moc chci vrátit čas. Ale nejde to. Vím to, ale i tak nepřestávám slepě doufat. Že se to zlepší. Že to bud stejné jako kdysi, ale nebude. Už nikdy.... U Lady Roveny jsem našla recept na růžový med . Udělala jsem si ho (tedy v menším množství) a výsledek? Eee no je to divný a to dost. Fakt nevím jestli to takhle má být, nebo ne. Ale spíš ne, ale může za to ten podělanej med, kterej byl takovej zkrystalovanej. Ďas, aby to spral!! *** Ve středu jsem byla s mámou a bráchou v Plzni (nikdy víc!!). Opravdu to bylo namáhavé, ale mám dvě učebnice . Pak jsem si pučila v knihovně Klobouk s oblohou od Terryho Pratchetta (je to pokračování knihy Svobodnej národ) pak ještě Trpaslíky ( čtu teďka Legendy alfů I.: Spravedlivý hněv a tak jsem d...

Další školní rok za námi. První na střední škole. Škole, která mě nebaví. Tři dvojky to není zas tak špatné. Ale tak nějak je tu teď prázdno. Divné že? Měla bych se radovat, že mám na dva měsíce volno. Ale není to tak. Nevím co ty dva měsíce budu dělat. Nic v plánu nemám. Ač se to zdá divné, škola mi zaplňovala dost času a já se neměla kdy nudit. To je ale teď jinak. Já se tak nudím!!!! Jóó a ještě mám psací krizi, zase. Dřív jsem psala neustále a teď to prostě nejde. To je zlé. Teď budu mít tolik času, který bych mohla využít k psaní, ale jak se tak znám nepude to. Tak to je prozatím vše.

A jak bylo v Anglii? Nevím kde začít. Tak asi odjezdem. Ten byl v neděli v noci a následující spaní v buse byla naprostá katastrofa. Pak Belgie- nuda. Ale poprvé jsem viděla moře. :-) První den v Anglii sme zavítali na _Greenwich, pak na Tower- celkem se mi líbil, ale bylo tam málo času. Pak sme prošli centrem Londýna a na St. Paul´s Kathedral. Vyšla jsem až na vrchol a pokochala se krásným výhledem na město. Pak sme šli do rodin. To celkem šlo, ale vůbec mi nešlo mluvit, asi se stydím. Další den jsme byli v Oxfordu- nuda a pak na Warwicku, ten byl opravdu krásný, ale opět bylo málo času na jeho prohlídku. Poslední den jsme prošli okolo nejznámějších památek města a vyjeli domů. Do Plzně jsme dorazili v 1 hod v pátek. Teď se tak nějak snažím vyspat z toho časového posunu a všeho, ale nejde to. Tak nějak toužím po nějaké změně, ale sama nevím po jaké. A to je zlé. No nic, toť ode mne zatím vše. Mějte se fajn.

Nečekejte nic zajímavého, mám už všeho dost a potřebuji to ze sebe nějak dostat.. Začalo to v pondělí - probdělá noc, minimum spánku- neustálé zívání ve škole. Doma pak pro změnu rozbití hrnce a vylití jeho obsahu. Naprosto skvělé pozorovat jak se oběd, polívka, vpíjí do koberce a roztéká po podlaze. Dalších 30 minut uklízení katastrofy a stejně je ta podlaha furt mastná! O hladu a naštvanou na mě čekala hromada učení. Nu což jede se dál. Další probdělá noc a příšerné ráno. Katastrofy se přesunuly do školy. Zvoraná AJ, podělanej diktát, pak přinucení dělat práci pokladníka - vybírání peněz na podělaný trika - aúúúúúúúú. Při matice jsem jen tak mimochodem skoro usnula, ale vsadím se, že jakmile si lehnu, že pudu spát budu najednou čilá jako rybička. Cesta na vlak, kterej mi měl ujet, tak si sednu do druhýho zjistím, že tamten eště neodjel, ale než se tam dostanu odjede. Tak jdu zpátky do toho druhýho. Ten zase čekal všude kde to bylo možný na jiný vlaky, zpoždění 20 minut. Mi z toho věč...

Je to zvláštní, ale až teď jsem si plně uvědomila ty rozdíly. Musela jsem vyměnit teplý a příjemný domov za chladný a nepřivětivý dům. Nu což každý jsme někde doma. Jsem tu teprv dva dny a už mi to štve. Je tu ticho a chlad, tam bylo teplo a smích. A hlavně klid. Ne řev který mi rve uši. Ne faleš ze které se mi dělá zle. Dnes jsem viděla až příliš jasně svoji budoucnost. Strašně moc bych si přála nebýt jako ona, nemít její vlastnosti, ale já je mám. Je to vidět už teď. Štve mě to, ale ať dělám, co dělám nedokážu se tomu postavit. Mám toho tolik na práci,  ale nemůžu se dokopat k tomu, abych se dala do díla. Opravdu netuším jak to hodlám stihnout. Zastřelit mě je málo. Ještě něco jsem chtěla... Ale co ? Ne, nevzpomenu si. Nejvíc mě dostala mámina první slova když mě uviděla: "Máš v knihovně bordel." tomu se říká vlídné přijetí.

7.2-13.2 Škola děs, nezvládám, nestíhám. Bolí mě celej člově a každý ráno se musím přemáhat, abych vstala. Pátek: Do školy jsem šla jako normálně, půlka cesty byla v pohodě. Pak jsme ale zastavili a co se neděje? Prej jsme někoho přejeli, hodinu tam čekáme na sanitku. Celkem tam bylo asi 8-9 aut. Nakonec nám bylo řečeno, že minimálně dvě hodiny se nehneme, tak jsme šla skrz bahnité pole na silnici a přijel pro mě táta. Tak nějak nevím proč si ti sebevrazi vybírají vlaky. Teď jsem u babi a snažím se relaxovat. Hledám tu dlouho pohřešovanou inspiraci, snad ji naleznu brzy.

hehe, po neskutečně dlouhé době článek do této rubriky. Inu co jsi nalhávat dnes jsem měla narozeniny, pro někoho zvláštní, pro mne obyčejné. Od rodičů jsme dostaal Sharky(20 dírek,celé černé), ale z větší části jsem si je zaplatila sama, což mělo za následek to, že moje celoživotní úspory jsou v pr****. Od babiček jsem dostala bomboniéry a nějaké peníze, ty jsem okamžitě zašila a schovala, musím mít přeci něco schovaného na horší časy. Od bráchy zatím nic, prej si mám počkat.. no tak uvidíme. Z lidé mi jinak přála kámoška, sestřenice a kamarád. Toť vše, docela úspěch loni si nevzpoměl nikdo, ale zvykla sem si. Táta byl taky doma, tedy přišel ve štyři, jako niormálně, jelikož obilí j emokré. to je pro mě nezvyk. Jindy doma nebyl.. O víkednu přijde teta a setřenice, která ma narozky ve stejný den. další sestřenice, kterou pořádně neznám j eměla o den dřív. No já se prostě umím narodit...