Konec prázdnin z deníku

Tak je to tu...

---

Ostří dýky se hluboce zabodlo do mé mysli. Můj plán, mé sny, má přání ... To vše se rozbilo na malinkaté kousíčky. Zraňují mě.

A oni mě zradili. Nebo se jen nepřidali k mému odporu? A proč vlastně cítím odpor? Vzal mi i tu poslední kamarádku, co mi zbyla. Poslední které jsem bezmezně věřila, která mě nezradila a byla celkem blízko.

Utéct nebo zůstat?

Zůstala jsem. Vlastně jsem ani neměla na výběr. Svoboda, má svoboda je jen ulize. Žiji v iluzi.

Poslední týden prázdnin a táta byl doma. Super celé dny jsem kmitala sem a tam. A to jsem chtěla lenošit, užít si klidu a pohody.

Je prvního září, což znamená, že to v pondělí to vypukne. Přijde mi, jako bych nastupovala do vězení. Na dlouhých deset měsíců. Jen si na to vzpomenu zhoupne se mi žaludek. Snažím se uklidnit čajem, ale ani ten nepomáhá.

Tyhle prázdniny byly dost slzavé. Každou chvíli jsem brečela, nebo jsem měla k slzám blízko. Připadám si tak nějak přecitlivělá. Nedokážu konflikty ustát, tak jako kdysi, nedokáži říct, to co chci nahlas a klidně. Prostě to nedávám! Štve mě to a dost. Ale nevím jak z toho ven.

Už jsem psala, že jsem dopadla na dno. Chtěla jsem se odrazit, ale nešlo to. Začalo hustě pršet a povrch se změnil v sračky a já se v těch sračkách začínám topit. A propadám se dál a dál.

Ráda bych si myslela, že je to jen takové období, ale to období trvá ku*** pěkně dlouho!

Někde je chyba, někde ve mě se ta mrcha ukrývá a já ji dosud nenašla. Mám spoustu chyb, ale tahle je něčím jíná.

Je toho tolik co bych asi měla/chtěla říct, ale neudělám to. Není nikdo kdo by mě vyslechl, pokusil se pochopit, přijal to bez výčitek a zloby.

Jak mám vysvětlit něco, co sama pořádně nechápu?