Rychlodovolená…
Nebo spíše kratičký výlet. Jak jsem v minulém článku avizovala, tak se i stalo. Jak sem se již zmiňovala jednalo o Chorvatsko, konkrétně o národní park Plitvická jezera. K tomuto zájezdu jsem se dostala opravdu náhodou. Na jedné sešlosti naší čtyřky se M. zmínila o tom, že bych chtěla vyrazit. Většinou takovéto šílenosti nedělám, ale tentokrát jsem to udělala a nadšeně přikývla. A dohadování začalo…
Zbylé dvě kamarádky jet nechtěly, tak jsme na to zbyly dvě. Vzhledem k tomu že jiná dovolená v dohledu nebyla ani po ČR ani mé vysněné zahraničí, prostě nic. Mělo se jet skoro okamžitě, v půlce července, ale první termín nevyšel. Každý další týden tam M. něco měla, takže fakt trvalo dost dlouho, než jsme se shodly na tomto týdnu. Tedy spíše M. měla volno.
Takže se doopravdy jelo. I když už samotný odjezd byl trochu komplikovaný. Bylo nutné se dopravit do Prahy, na místo určení. Byla to docela prča vzhledem k tomu, že ona nikdy nejela metrem a já vždy jen s doprovodem. :D V tomhle M. fakt obdivuju, ten její orientační smysl a jak si umí poradit v každé situaci. Takže nakonec jsme se neuvařily ve vlastní šťávě a do autobusu se dostaly. Úmornou cest s přestupem v Brně asi raději vynechám, každý, kdo někdy jel na dovolenou autobusem ví, o čem mluvím.
Brzy ráno jsme dorazili do národního parku Plitvická jezera. Fronta na lístky nás svojí délkou opravdu vyděsila. Naštěstí paní průvodkyně jí nějak obešla a my lístky získali docela rychle. V půl osmé jsme mohly vyrazit. Vybraly jsme si trasu na 4 až 6 hodin s délkou asi 8 km. A byla to nádhera! Díky brzkému ránu jsme se na otevřených prostorách vyhnuly pálícímu slunci a když už se rozpálilo tak my chodily spíše ve stinných částech pod stromy.
Jednotlivý jezera byla dokonalá. Tolik odstínů modré a zelené vodní hladiny… Prostě poezie. Jen mě mrzí, že můj foťáček tyto detaily zachytit nedokázal. Takže jsou ukryté pouze v mé paměti. Voda je tam tak čisté, že je vidět i v hloubkách až na dno. Vypadalo to, že okolní lesy jsou tam ponechány sami sobě, kam strom padne tam leží. Kromě lávek a cestiček tam moc lidské ruky vidět nebylo. Trošku mě zaujalo, že i když v okolí tras nejsou téměř žádné odpadkové koše tak tam zároveň nejsou žádné odpadky. Prostě zázrak.
V areálu Plitivických jezer se natáčely některé scény z legendárního Vinnetoua, na kterém já vyrostla. U jedné jeskyně jsem si naprosto jistá, že se ve filmu objevila. Další místa jsem neurčila, přeci jen už je to dávno, kdy jsem naposledy filmy viděla.
Nakonec jsme se našlapaly trochu víc, než bylo v plánu, trochu víc se zapotily, ale každý krok stál za to. A hlavně jsem moc ráda, že jsme dorazili na místo tak brzy. Protože při odchodu lávky přes jezera byly totálně ucpané a obyčejný průchod se tak dle mého názoru stával velice obtížnou akcí. To my si díky brzkému příjezdu vychutnaly relativně snesitelné množství lidí (i když uznávám, že jsem na jejich počty dosti nadávaly, ale po pohledu na množství při našem odchodu jsme změnily názor :D).
Předvečerem jsme se vydali zpět, cestou jsme se stavili v městě Karlovac, kde je muzeum moderní války. I když tedy muzeum je silné slovo. Na venkovním prostoru jsou vystaveny válečné stroje, toť vše. Další zastávka na cestě domů byl Zagreb, hlavní město Chorvatska. Přijeli jsem už docela pozdě, takže světlo dlouho nevydrželo, ale prošli jsme se na náměstí, okoukli živou ulici, parky a chrám. Bylo by to příjemné, kdyby město chladlo trošku rychleji.
Pak už byla jen cestě zpět, opět přesedání v Brně a popravdě tohle v pět hodin ráno neprovádíte rádi. Situace na silnicích nám trochu komplikovala odjezd z Prahy, ale nakonec jsem se domů dostaly. Stálo to za to. I když se ukázalo, jaký jsem salát, protože mě to docela zmohlo, a ještě dneska mě bolí nohy (a asi ještě chvilku budou :D). Tímto bych svůj malý výlet ukončila. A předpokládám, že v brzké době se zde objeví pár článků s fotkami.
Komentáře
Okomentovat