Se smrtí v zádech….

Možná že není vhodná doba přijít s tím právě teď. Ale zraje to ve mne už dlouho.. Některé věci/ události člověk v sobě dokáže zadupat. U některých se to nepodaří, člověk se dlouho drží, ale pak se ona pomyslná přehrada protrhne… To co by nejraději umlčel vyleze z jámy, kterou člověk vykopal a drápe se to všechno ven… Někdo to vysloví na hlas, vypláče se a pak se vydá dál vstříc dalšímu životu. Někteří, stejně jako já, kterým chybí ona jiná drahá lidská bytost, které by se mohly svěřit, vypíšou své trápení na papír a vyhodí ho do světa… Taky se jim uleví…

Je na čase aby se ulevilo i mě…

---

Tuším, že jednou jsem se zmínila o tom, že nás doma v uplynulém roce 3x navštívila smrt a že ji pořád cítím v zádech. Už je to pár měsíců, ale stále jsem se toho pocitu nezbavila. Obzvlášť nyní to cítím… Venku vládne jaro, slunce svítí a život všude kolem procitá a hlásí se o své místo na světě. Kde jsou ty doby, kdy jaro přišlo i do mé duše a já se radovala? Kde jsou ty časy, kdy jsem se cítila omlazená a naplněná energií, rozradostněná tím co se děje venku? Nevím… Je to už dávno pryč… Nic nezbylo…

O prvních dvou úmrtích jsem se zde zmiňovala, vypisovala se z nich… Nejdříve nás opustil náš věrný čtyřnohý chlupatý přítel Ben. Ještě teď když na to vzpomenu mám slzy v očích…

Na podzim nás opustil babi bratr a tentokrát nás kromě smutku zavalily i ty věci související s lidským odchodem. Bohužel to není jen o truchlení. Lidský skon doprovází řada nepříjemných úředních formalit. Až když člověk zastárne do určitého věku tak si to uvědomí.

Smutek je jedna věc… Povinnosti dospělého člověka zase jiné… Je to celé zvláštní…

A pak v prosinci, kdy už jsme vyhlíželi konec roku a doufaly, že už bude lépe přišla ona třetí rána. Zemřel milovaný kocour Eliáš von Laudon. Náš malý, mladý zrzounek. Ten který se toulal a vždycky přišel s hlavou a tělem plným klíšťat. Bitevní kocour se vším všudy. První zrzavý kocour, který u nás vydržel delší dobu, první který se nejmenoval Zikmund… Poslední kotě naši milované Staré… Prostě jen tak zůstal ležet na louce… Bez života. A bez známky jakékoliv příčiny…

Je jaro…

Čas nového života a nových nadějí. Ale já je nevidím, necítím… Nemám jaro na duši… Cítím stále jen onen chlad, který mě uplynulého roku pohltil třikrát… A třikrát mě vzal do slzavého údolí.

Pokouším se pěstovat mé bylinky. Ale všechno hyne..

Ničemu se nedaří… A možná ani nemůže..

Když není jaro a život v duši… Když je v nás jen lezavý smrtící chlad… a strach z každého ohlédnutí… Protože někde tam… někde tam je… A já se jí nemohu zbavit…