Kap.2 - Na pokraji zoufalství

Druhý díl.

Temná místnost se rozjasnila. Prastaré zámky na tisíci let starých mřížích zapraskaly a povolily. Magická bariéra zmizela. Dvířka klece se pomalu otevřela. Nic. Jen ticho a tma. Temná postava se tiše zasmála. Rychlými pohyby servala pouta, která ji držela u kamenné stěny. Pak si z obličeje sundala masku. Po tisíci letech se místností zableskla žlutá světla jeho očí. Vyšel ven a zkusil otevřít dveře. Opět se nic nestalo.

---

Jen lehký závan svěžího vzduchu pronikl do temného vězení a rozvířil tamní zatuchlí vzduch. Postava se znovu zasmála, tentokrát hlasitěji. Ten zvuk se rozléhal po širokém okolí, ale nebyl zde nikdo, kdo by jej mohl zaslechnout. Postava vyšla ven a rychle kráčela pryč, zanechávaje za sebou síň, jež jí po staletí byla vězením, ze kterého nebylo úniku. Ale to dnešním dnem skončilo. Morthug se vrátil na tento svět. A tentokrát ho nic nezastaví. Muž se zasmál. Otrhané šaty, jež na sobě měl, se nedaly nazývat oblečením, z něj činily vandráka, ne toho kdysi nejsilnějšího vlkodlaka světa. Ale i tento klam brzy zmizí.

Jediné pouto, jehož bylo možno mezi upíry a vlkodlaky vytvořit bylo to pokrevní. A to poslední, které existovalo, bylo před několika okamžiky, nenávratně zničeno. Síla, jež ho udržovala v temné cele, zmizela. Nebylo nic, co by ho dokázalo zastavit. Nic a nikdo, kdo by jej dokázal znovu uvěznit. A tak Morthug znovu povstane ze zapomnění. Ano! A konečně si podmaní ty, co se mu vzpírali, ty co se spojili s upíry. Všechny děti se tak konečně vrátí do náruče svého otce. Jak dokonalé ...

Gabriela opatrně vešla do hradu a rozhlédla se. Nikde nikdo. To nebylo nic divného, jelikož byl stále den. Upíři musejí zůstávat v místnostech, kam nepronikl jediný paprsek. Gabriela se tedy vydala cestou, kterou si pamatovala ze své poslední návštěvy. Huan pomalu ťapal za ní a vrčel. Nelíbilo se mu tam a jí také ne. Necítila se v bezpečí. To by nebylo nic divného, ale přece jen to byli oni, kdo ji zachránil. Když na ni její bratři pořádali hon a ze všeho nejvíce si přáli její smrt. Kdo asi odstartoval tento bratrovražedný boj? Stala se vyhnancem svého lidu, dříve než se dostala do jeho blízkosti. Stala se jím v okamžiku, kdy se stala jednou z nich.

Ač nerada vrátila se do přítomnosti. Došla totiž na rozcestí. Po chvilce přemýšlení se vydala po schodech do jedné z věží. Kráčela potichu a snažila se, aby neděla žádný hluk. Huan jí následoval a jeho neklid s každým dalším schodem rostl. Gabriela vyšla poslední schod a rozhlédla se kolem. Neviděla nic, ale to byl omyl. Už, už se chtěla vydat dál, když ticho zničil ledový hlas.

"Tak jsi se přece jen vrátila…" Gabriela nadskočila a otočila se. Ze stínu vyšel Drasil a na tváři mu pohrával úsměv.

"Jsem velice rád, že se znovu setkáváme," řekl a opět se tajemně usmál. Pokynul jí, aby jej následovala a vydal se do hlavní síně. Gabriele po zádech přejel mráz, když vcházela do síně, kde ji prve vyzpovídávali. Dnes byla ale prázdná a záclony na oknech zatažené. Huanovi tlapy zaskřípěly na podlaze. Drasil se na něj dlouze zadíval.

"Roste skutečně rychle. Říkala jsi, že byl malé štěně, když se vaše cesty zkřížily a teď je z něj dospělý vlk." Gabriela se nad těmito slovy musela zamyslet. Byla to pravda, Gabriele se zdálo, že jí Huan roste přímo před očima. Za krátko se z maličkého štěňátka, které se jí vystrašeně tisklo k nohám, stal hrdý a odvážný bojovník, její ochránce. A teď vypadal jako skoro dospělý vlk, jak Darsil poznamenal.

"To je pravda, roste velice rychle. Ale nevím, čím to je." Pak se ale zamračila, něco jí tu nehrálo. Ve vzduchu byla cítit krev. Vlkodlačí krev …..

Darsil si všiml náhlé změny v jejím chování a rychle pochopil, čím to je.

"Támhle je," řekl a ukázal do středu síně. Gabriela udělala několik opatrných kroků tím směrem a pak jej uviděla,

"To-to je.." začala ze sebe soukat, ale Drasil ji přerušil.

"Ano je to Makhul." Mluvil klidně a pomalu se přibližoval ke Gabriele. Pak jí položil ruku na rameno a na okamžik se odmlčel. Jakoby jí dodával odvahy.

"Víš je tu ještě jeden problém," prolomil nakonec ticho Drasil.

"Ano je. K vlkodlakům se vrátil Khor- můj údajný stvořitel. A plánuje pomstu," řekla Gabriela, pohled stále upřený k nehybnému Makhulovu tělu.

"Starší se vrátil?"Drasil vyvalil oči překvapením, " a právě teď.." zaskučel, přejel si dlaní po tváři a otřásl se jakoby viděl něco příšerného. "Blíží se zlé časy," špitl ještě.

"O co jde? Co se děje právě teď?" zeptala se ho Gabriela a konečně odtrhla oči od mrtvého vlkodlaka.

"Před dávnými věky se zrodil první vlkodlak. Jeho jméno zní Morthug. To on stvořil první vlkodlaky, to on celé roky stál v jejich čele. Díky němu se z nich stala hrůza šířící se světem a ničící vše co jim přišlo pod ruce. Děsili lidi i upíry. Po čase se stal ještě divočejším a krutějším. Nevelká skupina vlkodlaků se od něj odtrhla a začala nový život. Ale on je nenechal na pokoji. Začal je pronásledovat a ničit. Některým se podařilo uniknout. A my jim nabídli útočiště. Ale Morthug zjistil, kde jsou a vytáhl proti nám s celou svojí armádou. Toho dne byla vyvražděna většina obou národů, ale veliký Morthug stále zůstával naživu a neporažen. Za pomoci mágů jsme jej uvěznili v Kornu. Největším a nejpevnějším vězení tehdejšího světa. Ale byl tu problém, ani magie nedokázala Morthuga udržet na dlouho. Natož aby jej zastavila natrvalo. V okamžiku, kdy se mezi národy rozrostly spory, byl opět volný. Bylo nezbytné vytvořit pouto, které by nás udrželo v jakési pospolitosti celé věky, bez ohledu na to, kdo by vládl a co by se ve světě dělo. A tak ses zrodili první sourozenci. Povětšinou bratři, jeden z nich se stal upírem druhý vlkodlakem. V každé generaci byl, alespoň jeden takový pár. Až do teď. Makhulovou smrtí se zničilo poslední mě známé pouto tohoto druhu. Bojím se toho, že by to mohlo způsobit Morthugovo osvobození," Drasil tiše domluvil a zamyslel se.

"Vlastně jsem si tím téměř jistý. Poslal jsem své zvědy ke Kornu, aby zjistili, jestli tam stále je. Něco mi říká, že není. Gabrielo, dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby se spojil s Khorem a postavil proti nám? Mám strach, děsím se toho, co všechno se může stát. A kdo ví, co všechno má v plánu." Drasil dramaticky rozmáchl rukama. V tu chvíli vypadal zuboženě. Gabriela jej snad poprvé viděla, jak takhle odhalil své pocity. Nevěděla co dělat, jak se zachovat. Jen tam tak stála a čekala, až se uklidní. Netrvalo to dlouho a Drasil se dal do relativního pořádku.

"Čeká nás těžký boj. Z jedné strany Morthug a z druhé Khor,"

"A nebude chtít Morthug Khora zabít?"

"Proč by to dělal?"

" Khor je prvorozeným, on touží po moci. Motrhug přeci jen bude chtít být jediným vládcem vlkodlaků," řekla Gabriela a zahleděla se na Drasila. Měla chuť se ho ještě na něco zeptat, ale nevěděla jak. Zaváhala. Nakonec se odhodlala a zeptala se.

"A co já, co budou se mnou a Huanem?"

Drasil se zarazil a podíval se na ni.

"Já nevím Gabrielo, opravdu nevím. Možná bys měla zůstat zde. Ale až přijdou vlkodlaci pod Khorovým vedením, co uděláš?"

"Pokud si myslíte, že se k nim přidám, tak to jste na omylu. Khor mě stvořil, tedy alespoň to tvrdí, tím pádem ze mě udělal bestii. Tamti vlkodlaci mě chtěli zabít, i když jsem jim nic neudělala. Nemám sebemenší důvod se k nim přidávat," vyjela na něj Gabriela.

"Klid z ničeho takového tě neobviňuji. Jen jsem se musel zeptat, abych věděl, na čem jsem." Odpověděl jí Drasil klidným hlasem.

"Hodláš tedy zemřít po boku nás, upírů?"

"Klidně, i když bychom spíše měli být nepřáteli, udělali jste pro mě mnohem více, než moji bratři," odpověděla Gabriela vážně,

"Pro ně nejsem nic, jen kořist, na které se mohou trénovat v lovu. Odmítám být jen tím." Řekla Gabriela vážně.