Tichý únor
Čas utíká rychleji než bych si kdy přála. Přímo letí. Letí kupředu a já se nestíhám ani nadechnout.
Nastalý denní režim mi vůbec, vůbec nevyhovuje. Každý den v práci minimálně 10 hodin. Prostě to neumím a nestíhám a jediné čím mohou své slabiny vyvážit je čas strávený navíc. Ne že by to přinášelo kýžený efekt. Nestíhám vůbec nic. Osobní život pro mě v současnosti neexistuje.
Za tmy z domu za tmy zpátky domů. Popravdě je to unavující. Velmi unavující. Nestíhám vůbec nic. Pořád bych jen spala. A víkendy nikdy nebyly kratší než teď. Je to šílené!! Ale už to asi k životu patří.
Volím teď nenáročně způsoby relaxace. Spím, čučím do zdi, maximálně mrknu na videa a občas se začíst a vydat se do jiných světů. Ale je to slabota.
Popravdě jsem se zděsila, když jsem zjistila, že únor je fuč. Že je fuč a já sem nic nakonec nenapsala. Pořád jsem na to myslela, ale k činnosti jsem se nedokopala. A najednou, najednou je po všem. Tedy přesněji po únoru. Po tolika týdnech… Týdnech ničeho…
Nedokážu to tu opustit, i když je to tu víceméně mrtvé. Pořád se sem vracím, v myšlenkách častěji než fyzicky. Ale důležité je, že vždycky najdu cestu zpět. Alespoň pro mě to tak je a vždycky bylo a věřím, že i bude…
Komentáře
Okomentovat