Poprvé do světa dospělých…
Čas od času jsem si připadala už dospělá. Věk na to už dávno mám. Ale to je asi tak jediné, co mě řadí do tohoto světa. Nic víc jsem na sobě nezpozorovala. Navíc pořád tak nějak chráněné školou jsem si dovolila stále znovu a znovu snít…. Nepřipouštět si realitu, které kolem vládne. Ale teď nastal čas probuzení.
Spolužačky se mi zabydlují, vdávají se a dvě z nich už dokonce mají děti. Vážný dlouhé známost je na každém rohu. A u toho tu sedím já, sama samotinká a zase jednou mám pocit, že mi ujel vlak. Ale ne nějaký obyčejný, ale hodně důležitý. Jeden z těch mála, které člověk musí chytit… A mě ujel… Nadobro….
Poslední týdny to na mne doléhá poněkud intenzivněji než jindy. Jak už jsem se zmiňovala získala jsem konečně brigádu v oboru, a díky své nerozhodnosti jsem nakonec uvázána ve dvou :D Neumím se rozhodovat ani si vybírat, to už je známá věc… Ale jak tak chodím do "skutečné" práce, kterou budu snad i jednou vykonávat, a to dokonce ve dvojím provedení.
Najednou mi konečně přijde, že jsem prošla dveřmi, ze kterých už není návratu. Rozhlížím se kolem, a to co vidím se mi moc nelíbí. Všude jen ticho a nejistota. Oproti ostatním vstupuji do těch dveří o dost později. Ale to nic nemnění na tom, že mě to děsí. A bojím se, kam to povede.
Najednou se mi nechce opustit školu, ten bezpečný přístav, i když mi krada spoustu sil a sebral mi možná i nadobro mnohé z toho, co mi dělalo radost. A přesto teď, když jsem na téměř na konci ten konec vlastně nechci… Klasické rozporuplnosti, které jsou pro mne tak typické…
Uvidíme co přinese zítřek… Já to každopádně budu očekávat s hlavou sklopenou…
Komentáře
Okomentovat