Iluze pro lví srdce
Neberte moc vážně, pokus o psaní po velmi, velmi dlouhé době.
Někteří z nás jsou neustále neuvěřitelně přitahování k určitým věcem, nebo lidem, i když to postrádá jakýkoliv důvod. Možná si to jen osud hraje s nitkami našich životů. Někdy to vede ke štěstí a úspěchu, jinak nás to pouze a jenom svede do záhuby. Takový už je život.
Jednou z takových lidi byla holčička jménem Isa. Přitahovala ji voda a život v ní. Její rodiče neshledávali v této zálibě nic zlého obzvláště, když se naučila plavat. Co na tom že mluvila s rybami? Nikdo v tom neviděl nebezpečí.
Po čase ji však přestali bavit obyčejné rybky,které obývají rybníky a řeky. Chtěla vidět víc. A tak nedbaje, že k moři je cesta dlouhá a nebezpečná, vydala se na cestu. Její touha byla silnější než jakýkoliv strach. Nakonec po dlouhém putování jej spatřila. Moře. Opatrně vstoupila do jeho vod, s obrovskou bázní vstoupila do jeho vod a chytala první ryby, které jí téměř sami skákali do ruky.
Několik prvních dní byla neskonale šťastná, ale pak tento pocit, začal slábnout až zmizel docela. Smutný pak sedávala ve vlnách, neboť věděla, že i přes veškerou snahu nikdy neobjeví všechny taje hlubin. Ona patřila na souš a nikoli vodě. Jak ale spojit neslučitelné? Ve smutku tak přešly další dny a noci.
Nakonec si vzala malou loďku a za měsíční noci se sama vydala na moře. Bez doprovodu, bez zásob. Touha po smrti, či snad nejasná předtucha vedla její činy.
Ať tak či tak, byla ve správnou chvíli na správném místě. A mohla se tak stát svědkem i přímým účastníkem onoho zázraku.
Vzduchem se šířila magie. S každým okamžikem sílila, až přesně o půlnoci byla na vrcholu. Isa byla tou dobou už daleko na moři. Dávno už ztratila z dohledu pevninu, kol ní nebylo nic krom vody. A pak se to stalo. Noc se rozzářila tisíci malými světýlky, které pomalu padaly na hladinu. A z té jím vycházeli vstříc zvláštní bytosti, připomínající lidi. Tito obyvatelé vod byli slepí, ale kolem tváří jim tančily ryby a tak jim popisovaly svět, ale to se Isa dozvěděla až mnohem déle.
Seděla ve své loďce a s nadšením vše pozorovala, neboť ti tvorové byli její splněný sen.. Ale jak by se ona mohla stát jeho součástí? Byla tak zaujatá pozorováním, že se nevšimla, že ona sama je sledována. Rusovlasá žena se k ní pomalu přiblížila. Její tvář postrádající jakýkoliv výraz nebyla děsivá, ale ani uklidňující. I když se rudé rty usmívaly. Ledovou rukou dotkla se dívenky a ta na ni se strachem v srdci pohlédla. Ani jedna nepromluvila a přeci jen bylo vyřčeno vše co mělo být .
Žena pomalu dívenku objala a stáhla ji sebou do hlubin. Hladina se za nimi zavřela. Zatímco venkovní slavnost pokračovala. Jediným svědkem toho co se stalo byla osamělá loďka ve vlnách…
Daleko od tohoto podivného reje, ležel v malé chatrči chlapec. Třásl se, neboť potlačoval vzlyky a věděl, že prozradí-li se bude to znamenat jen další výprask. Ale nemohl si pomoci. Chyběla mu sestra, jeho Isa. Zmizela beze stopy a jeho srdce kvůli tomu krvácelo. Nechápal jak ho mohla opustit.
Ač se mu to zdálo nemožné, přeci jen té noci usnul. A zdál se mu prapodivný sen. Stál v krásném domku a díval se z okna. Viděl tam barevné rybky, škeble a další domy. Nechápal to. Stál, tvář maje přitisknutou k oknu, díval se do vedlejšího domu, neboť tam spatřil ji. Isu…
Komentáře
Okomentovat