Oči

Zastávka číslo 3 a po druhé je to ilize na kterou jsem již psala. Nu nedá se nic dělat. Stejně si ale myslím, že první povídka byla lepší.

Těžko je určit, kdo to před staletími začal. To že dějiny píší vítězové je známá věc, ale přeci jen za staletí se to tolikrát obrátilo, že snad už pravdu nalézt nelze. A chce to vůbec někdo? Mám se vůbec ptát? Riskovat svůj život pro pravdu, která vlastně už ani není. Pravda to vzdala a spáchala sebevraždu. Inu já se k tomu tak nějak chystám taky. Jaký je důvod žít ve světě, kde lež je denní chleba?

---

Ale o tom sem tu mluvit nechtěla, omluvte mne prosím, neboť jsem již stará a nepotřebná. Ale mám své vize a díky nim stále žiji. Občas se každému hodí znát budoucnost, nebo alespoň její střípky. Ve válkou zmítaném světě je důležité mít přístup k informacím. Přiznávám, nikdy jsem nikomu nenadržovala, kdo přišel, a já měla vizi, sdělila jsem mu ji, samozřejmě za poplatek. Nežiju si špatně a ani nejsem žádné neviňátko a netajím se tím.

Poslední dobou mě trápí jeden zvláštní sen, je v něm loď plující nebesy a v ní malá dívenka. Mám se jí snad bát? Málokdy mě sžírala nejistota, a to na tomto světě žiji již přes osmdesát let. Něco uvnitř mě však bylo klidné, jako by po příchodu dívenky toužilo.

Dny plynuly, boje utichali proto, aby opět hořely jasným plamenem. A mé vize utichly. V temnotě svého příbytku jsem čekala na vše a zároveň na nic. A pak se vize střetla s přítomností a po nebi skutečně plula loď z vizí. Byla majestátná a krásná až se tajil dech. Stála jsem před domem a hleděla na tu krásu, že jsem si ani nevšimla, že se mezitím spustil žebřík a po něm dolů slezla dívenka z mích vizí. Malá útlá s očima barvy nebe a plavými vlásky.
"Posílá mě Osud, prý tu pro mě něco máte," špitla. Bylo mi jasné, co to znamená a tak jsem ji zavedla dovnitř.

"Jak se jmenuješ?"
"Steffi"

"Dobře mě poslouchej Steffi. Pohleď na tento svět. Pravda zmizela a stále tu zuří válka. Mám své vize a možná jsem tomu mohla zabránit. Mohla jsem spoustu věcí, ale neudělala jsem nic. Dnes toho snad i chvílemi lituji. Proto ti ráda předám svou schopnost, snad ji užiješ lépe než já." Pomalu jsem dovedla dívku k posteli, lehla jsem si vedle ní a zavolala služebnou, aby byla připravena. Pomalu jsem začala odříkávat, slova, která jsem naposledy slyšela ve svých šesti letech. Nikdy jsem je nedokázala zapomenout. Chytla jsem Steffi za ruku, abych jí uklidnila, ale nebylo to třeba. Ležela klidně - oči zavřené a pravidelně oddechovala.
"Dávám ti své oči, díky kterým může nahlédnout do budoucnosti, přítomnosti i minulosti. A na oplátku si beru ty tvé,"

Steffi vykřikla a po tvářích jí steklo pár kapek krve. I já nedokázala udržet bolestivý výkřik. Po chvíli jsem otevřela oči a viděla svět stejně, jako jej viděli ostatní lidé. Steffi opatrně zkoumala okolí. Rychle si zvykla na dar, který dostala. Vždyť pro ni byla zrozena, tak jako kdysi já.

"Sbohem," špitla Steffi a vyběhla ven. Slyšela jsem ještě výkřiky posádky lodě, které pomalu mizela v dáli. Zůstala jsem ležet, jelikož jsem věděla, že nemá cenu vstávat. Ochladilo se a já cítila přítomnost smrti. A nebyl to špatný pocit.