Půlnočnice

Šestá zastávka. Připadám si teď jako někdo. Dlouho dobu jsem nemohla nic napsat a teď najednou s šibeničními termíny to jde.

Tentokrát pokus o kombinaci "básničky" a povídky.

Ženy v bílém,
nevěsty mrtvé,
máchání křídel,
byly zavražděné.

---

Pomalu se blížila půlnoc a Denis chvátal cestou mezi poli. Věděl, že by tu neběl být, ale nešlo odolat nočním toulkám. Ale toto bylo poprvé, kdy se zapomněl venku tak dlouho. Neznal nikoho, kdy by prošel mezi poli a zůstal stejný. Zamračil se, přidal do kroku a snažil se vyhnat z mysli tu ohavnou představu slintajícího a nesmyslně brebtajícího muže, který přes pole v noci šel. Bylo to hrozné. Ze silného dřevorubce zbyla troska, která nebyla schopna ničeho. Našli ho na prahu hostince, třásl se a nohy rozedřené do krve.

Sedí tam u cesty
a pějí tiše
svůdné nevěsty
z mrtvých říše.

Denis se rozeběhl, protože v dáli zahlédl střechu prvního domu. Už si chtěl blahopřát ke své záchraně, ale bylo pozdě. Noční ticho přerušil tichý mámivý zpěv. Ohlédl se a zároveň se zastavil. Díval se do půvabných tváří dvou žen. Jejich nádheru trošku stínily krvavé rty a zlé oči. Děsily ho a za normálních okolností by se dal okamžitě na útěk, ale byl omámen jejich zpěvem.

Dcery půlnoci
číhají za noci
na pocestné,
hledají vrahy své.

"Pojď mladíku, zatanči si s námi," špitla mu do ucha první a už ho roztáčela do kola.
"Ale já,.."snažil se Desis odporovat, ale nešlo to. A tak tančil a cítil jak se mu rozpadají boty a tempo se stále zrychlovalo. Lil z něho pot a hlasitě dýchal. A ženy se jen hlasitě smály a cenily naň své zuby.

Dej pozor poutníku,
tam mezi poli
o půlnoci
nenajdeš tam pomoci.

A do té kola vezmou
divokého
a Smrťáka ti přivedou
- nesmlouvavého.

Netušil, kolik času uplynulo, ale zdálo se mu, že slyší ženy za stále větší dálky. Pomalu padal do bezvědomí. Bezmocné unavené tělo spadlo na zem. Půlnočnice se na něj vrhly.

Tvojí krví
zbarví rty své
rány, jež se nezahojí
nakrmí ženy nenasytné.

Byl od krve a řval bolestí, když tu náhle útoky zmizely. Oslepilo ho bílé světlo a on znovu omdlel.

Probudil se o několik dní později, hlavu měl prázdnou, tělo plné jizev, a cítil se podivně. Vedle něj seděl muž a bedlivě ho sledoval.
"Vítej zpět." Řekl mu. Denis se snažil promluvit, ale nešlo to, jako by nevěděl jak. Zatvářil se zoufale.
"Nic si z toho nedělej. Našel jsem tě příliš pozdě, ty mrchy tě dost ohlodaly. Myslel jsem, že tě dokážu přivést zpět, ale mýlil jsem se. Zůstal jsi ne půli cesty mezi živými a nemrtvými." Konejšivě ho pohladil po rameni. Mladík, který zapomněl, že jsem jmenuje Denis opět položil hlavu na polštář usnl. Věděl, že bude potřebovat všechnu svou sílu pro začátek svého nového života, ale to už je jiný příběh.