Iluze 39

Hlásím se ze záhrobí a rovnou vám přináším střípek letní tvořivost, aneb iluze 39 - pokračování Iluze pro Jiřího.

Velmi pomalu se probouzel. Pokoušel se zvednout, ale jeho vlastní tělo proti tomu protestovalo. Přemýšlel, jestli nemá něco zlomeného, ale zdálo se, že jej magie ochránila. Zmateně se rozhlížel kolem. Cítil, že není sám. Kdosi ho pozoroval.

Něžné ručky ho prudce vytáhly na nohy. Zasténal bolestí. Před ním stála dívka, velmi krásná, ale ani kdyby jej mučili, nedokázal by její tvář popsat. Jediné co si dokázal zapamatovat, byl vpletený břečťan do jejích dlouhých hnědých vlasů. Stála tam skoro nahá, jen tu a tam zakrytá břečťanem.

Nepromluvila, ale nenávist v jejích očích hovořila jasně. Stále ho držela za ruku, kterou ho zvedla na nohy. Chtěl se tam podívat, ale to nešlo. Nemohl uhnout pohledem. Byl zcela v její moci. Náhle ho začala bolet ruka, jakoby jí pohltil oheň. Skoro se mu podlomila kolena a pouze dívčin stisk mu nedovolil upadnout. A tak jen řval a řval. Zdálo se mu, že uběhla nekonečně dlouhá doba, když vše ustalo.

Dívka zmizela, aniž by pronesla jediné slovo. Nemusela. Varování znělo jasně. Trvalo ještě chvíli, než se odvážil podívat na ruku. Ten jediný pohled mu sebral mnoho let. Z lokte mu vyrůstala podivná větev. Mohl jí pohybovat, i jednotlivými větvičkami - prsty.

Omdlel.