Iluze pro Martinu

Když je to iluze s mým jménem.. Kdo by odolal? :)

Splétačka seděla smutně nad svou prací, ale stále v ní pokračovala. Málokdy si dopřála odpočinku. Nesměla - nechtěla, vždyť to bylo vlastně jedno. Cítila, že se pomalu blíží konec jejího příběhu. Brzy přijde čas, kdy bude muset utkat další příběh, který přivede její nástupkyni. Svým způsobem se na to těšila. Za svoji moc zaplatila krutou daň, ale odměna ta stojí za to. Nebo alespoň jí to tak říkali, když jí sem přivedli. Už je to spousta let.

Její ruce se zastavili, když se ponořila do dávných vzpomínek. Byly tak živé… povzdechla si, aby taky nebyly, když byly tím posledním, co viděla. Za tu dobu, co byla splétačkou nikdy nedovolila vzpomínkám, aby se vrátily. Ale teď to bylo jiné. Cítila, že nastal ten správný čas na vzpomínání. Možná by i měla doplést svůj vlastní příběh. Ano přesně to udělá.

---

***

Už jako dítě byla svým způsobem jiná. Vážnější a klidnější než ostatní. A tu a tam se stávalo, že věděla, co se stane dříve než k tomu došlo. S přibývajícími roky tento její dar zesílil. Proto moc dobře věděla, že si pro ni přijdou.

Osud byl zvláštní bůh. Neexistovali jeho sochy, ani chrámy, ale přesto byl uctíván všemi, ale bez jakékoliv okázalosti. Měl však své "městečko" ve kterém sídlili ti, co mu sloužili a žil v něm i on sám. Každý věděl kde se ono místo nachází, ale žádný člověk ho sám nemohl najít, nebyl -li pozván. A to se často nestávalo. Proto když dorazil muž v zeleném plášti, způsobilo to rozruch. Někteří se ho dokonce i báli, protože to bylo něco nového.

Evelin mu však šla vstříc s úsměvem na tváři. Již ho očekávala. Vybavila si tváře všech okolo, jejich překvapivé výrazy, ale ať se snažila sebevíc nemohla si vzpomenout co říkali. Ať to bylo cokoliv, už druhý den ráno opouštěla vesnici oblečená do červeného pláštěs kapucí.

Cestovali dlouho a většinu času mlčky, její společník byl tichý a ona si užívala krajiny kolem, vědla, že to budou její poslední pohledy. Přímo hltala krásy okolního světa. Ale netrvalo to věčně. Došli ěk bezejmenné řece, sedli do loďky a nechali se pomalu unášet proudem, který je zanesl až do města. Evelin se nestačila sledovat vše kolem. Roztodivné stavby, lodě plující v oblacích, věci které ani nedokázala pojmenovat.

"to je minulost, budoucnost i přítomnost," řekl tiše její průvodce. "Mnoho věcí existuje pouze zde, neboť ještě nepřišel jejich čas. To je jeden z úkolů splétaček, až uzraje doba poslat tu správnou věc tomu pravému člověku." Evelin jen přikývla hlavou a dál se rozhlížela kolem. Přistáli s loďkou a vydali se pomalu na vrchol hory. Cesta potupně zbělala sněhem a ledem, ale šli bez větších potíží. A tam na vrcholku stálo sídlo Osudu. Evelin žasla nad krásou sídla, ale srdce jí pomalu svíral strach. Věděla co ji čeká.

Toho dne poprvé spatřila Osud, usedla po jeho pravici a bez dechu naslouchala jeho vyprávění. Tak prošla celá noc a začátek nového dne. Necítila však únavu. Pomalu uběhl i celý den a opět přišla chladná noc. Osud ji vzal za ruku a vyvedl ven a usadil do ledového křesla.
"Toto je ledový fénix a odteď bude tvýma očima , tvým stálým společníkem i ochráncem."
majestátní fénix se snesl k Evelin a ta ho tak mohla pohladit.
"neboj se, bude to bolet jen trochu," špitli jí do ucha Osud. V kratičkém okamžiku vykřikla bolestí, jak jí fénix připravil o obě oči. Byla slepá.

Sluhové ji odvedl dovnitř sídla, ošetřili rány a oblékli do šatů splétačky. Pak ji odvedli ke staré splétačce. Zaučování začalo. Zpočátku jí na rameni sedával fénix a ona tak viděla svět jeho očima, ale zakrátko to už nebylo třeba. Vrozené schopnosti se vylepšili a ona si ani nepovšimla, že stará splétačka zmizela. Pomalu se vrátila do reality. Vedle ní stál Osud a díval se na utkanou pavučinu. Po dlouhé době se očima fénixe podívala Osudu do tváře. Nezměnila se.
"Je čas," špitl a ona přikývla. Pomalu sáhla do zapletených pavučina vytáhla jednu černou a velice drobnou. Pavučiny splétaček byly vždy odlišné. Pozorně zkoumala vzor a poté se opatrně dala do práce.

**

Evelin stála schované ve stínu a s fénixem na rameni si prohlížela svou nástupkyni. Byla smutná i šťastná zároveň. Srdce měla plné smutku, neboť končila etapa jejího života, ale zároveň byla šťastná. Byla unavená z věčného splétání osudů, záviděla lidem jejich životy. Ale teď ji ještě čekalo zaučování a pak konečně vytoužený klid.

Netrvalo to dlouho a Evelin pozorovala svou učednici s úsměvem ve tváři. Její práce byla u konce. Pak jí Osud chytil za ruku. Neviděla to, ale cosi jí říkalo, že se usmívá. Pohladil jí po vrásčitých tvářích, nikdy si neuvědomovala víc než právě teď.
"Sloužila jsi mi dlouho a věrně. Zaplatila jsi za to velkou daň," promluvil tiše Osud, "a já jsem velkorysí k těm, co mi věrně slouží. A tak ti navrátím, co jsem ti vzal." Řekl a políbil ji. A náhle tam stála mladá Evelin jako toho kdy přišla poprvé. Viděla svět svýma očima. Nezměněny zůstaly jen její vlasy, stále bíle zářily…
"Jsi volná," řekl jí ještě Osud a zmizel. Evelin se usmála a vyšla vstříc svému novému životu a fénix letěl po jejích boku …