Iluze pro Kryštofa

Kratičký výplod dlouhé pauzy mezi přednáškami. Na nějakou dobu možná poslední psaní tohoto typu. Seminárími pracemi bych vás asi moc nepotěšila. Takže dnes je to Iluze pro Kryštofa

Říkalo se jí bába a lidé se jí vyhýbali. Cosi na ní je děsilo. Ona sama o strachu věděla, nijak ho nepřiživovala, ani se mu nesnažila zabránit. Nebojovala s větrnými mlýny. Čas se na ní poznamenal, krom zkušeností tak i prošedivělými vlasy. Zdálo by se, že se jedná o hodnou babičku, ale ona rodinu neměla, nebo o ní alespoň nikdo nevěděl. Říkalo se jí prostě Stařena a tím to pro ostatní haslo. Ač dospělí ji nevídali rádi a malé děti před ní utíkaly, ty starší k ní chovali podivnou nákladnost, která se dočkala opětování.

---

Žila mimo vesnici a příroda kolem měla zvláštní ráz. Zdála se být nespoutanou, ale cosi napovídalo, že je vše podle přání Stařeny. Jako jedna z mála uměla část a když byla v dobré náladě učila číst i děti. Jednomu chlapci se to zalíbilo tak, že k ní často chodíval a půjčoval si knihy. V krátkých chvílích i pečlivě okukoval obydlí. Skrývalo tolik neobvyklých věcí, které nikde jinde neviděl. Zeptat se, která k čemu slouží se, však neodvážil. Zatím mu stačili dobrodružné knihy, které doslova hltal. Jediné co jí řekl, bylo jak moc ho mrzí, že nikdy nic takového nezažije. Stařena se tehdy jen zamyšleně usmála. Rozhodla se, že udělá to co už dlouho dobu ne…

Nějaký čas jí nebylo vidět a tak si o ní chlapec začal dělat starosti, ale ona jen mávla rukou a vyhnala ho ven. Tak to šlo nějaký čas, ač nakonec dokončila své dílo. Pak pozvala mladíka dál, překypovala milými slůvky, až mu to bylo divné. Posléze jej dovedla do místnosti, ve které nikdy nebyl. Stála tam obrovská kniha, větší než on sám. Oči se mu rozzářily nefalšovaným nadšením. Váhavě ke knize došel, dotknul se jejích desek, ale pak zděšen svou vlastní odvahou uskočil stranou.

"Byl jsi zklamaný, že nikdy žádné dobrodružství nezažiješ. A tak jsem vytvořila tuto knihu. Vyber si stránku a vstup do ní, staneš se součástí příběhu. Ale pozor, co se stane tam, navždy ti už zůstane."

Pravila a otevřela knihu. Bílé stránky pokrývala ozdobná písmena. Nevnímal, co se tam píše, ale přišlo mu, že k němu kniha promlouvá. Nemusela se ani snažit a on se ocitnul v její moci. Už už do ní chtěl vstoupit, když tu se naposledy ozval jeho rozum.
"A jak se vrátím zpět?"

"Až dojdeš na konec příběhu." Odvětila tiše. A on už nedokázal dále odolávat. Rozeběhl se a vskočil do stránky, ta se roztrhla a on ocitl mezi písmeny, v dálce však viděl zeleň a bílou věž. Roztržené stránky zmizeli, ale než se tak stalo, uviděl Stařenin potměšilý úsměv.

Konec příběhu… a nekončí příběh smrtí hrdiny? Alespoň pro něho samotného? Proběhlo mu ještě hlavou. Ale neměl čas to zkoumat, musel jít vstříc svému dobrodružství.

Autor: Marc Simonetti