Příběh z Tenthu - iluze 31

Jak už název napovídám, přidávám sem opět snílkovskou iluzi, které tentokrát nese číslo 31.

Tenth bylo obrovské město na soutoku Verny a Lafy, nejzvláštnějších řek Říše. Těžko říci, zda-li existovaly další řeky tak rozdílné a tak zvláštní, neboť sotva opustily město opět se rozdělily. Byly zde i další podivné záhadnosti, ale je zbytečné je zmiňovat, neboť se nijak nedotýkají tohoto příběhu.

---

O Tenthu se říká, že pohltí každého, kdo do něj vstoupí a dovolí odejít jen skořápce ani zdaleka nepřipomínající bývalého člověka. A takový byl i úděl jistého velmi talentovaného malíře. Maloval jako nikdo jiný, neboť se nechával unášet čirou fantasií. Ve svých snech navštěvoval prapodivné světy, setkával se s roztodivnými tvory a ty pak maloval. A ač jeho díla byla přenádherná a živá, nikdy nebyl pochválen ani oceněn. Živořil. A přesto vytrvale maloval dál.

K jednomu z jeho posledních děl se váže tento příběh. A to k modrému koni s pavími pery místo ocasních žíní.

Ten den byl vskutku výjimečný, neboť za malířem přišel šlechtic. Přítomnost bohatého a vznešeného muže byla v ateliéru něčím úplně novým. Předmětem jejich jednání byla poněkud zvláštní a neobvyklá záležitost. Šlechtic s vrozenou pýchou a zhýčkaností, která je snad přirozeným znakem všech, kteří patří do stejné společenské skupiny. A tak ani jeho přání nebylo příliš skromné, avšak mnoho společného s malířovou profesí nemělo. Nebo snad ano? Výsledkem dlouhé hovoru, byl slib, který malíře pálil, ale až bolestně si uvědomoval, že peníze potřebuje. Nezbývalo mu nic jiného než souhlasit.

Až do večera nic nedělal, psychicky se připravoval na večerní setkání. Šlechtic přišel přesně na čas, celý nadšený a rozradostněný. Když spolu usedli, nastalo zvláštní ticho, ale stále bylo plno šlechticova nadšení.

Seděli naproti sobě a drželi se za ruce. Malíř dýchal klidně s plně se soustředil na vstup do jiných světů a tentokrát nešel sám. Šlechticova duše pevně se držící těla ho brzdila, ale on byl silný. Nakonec se i ona odpoutala a tak se malíř šlechticem mohli vydat na cestu. Malíř, jež byl v těchto toulkách zběhlý, vodil svého hosta jen bezpečnými cestami po světech plných mírumilovných bytostí. A ten byl nadšený, nejvíce se mu líbil zvláštní modrý kůň s pavími pery místo ocasních žíní.

Velmi dlouhou dobu strávil v jeho společnosti a v koni našel věrného a milého společníka. A když se čas nachýlil, velmi nerad ho opouštěl. Ale nebyla jiná možnost.

Po návratu pro něj okolí bylo obzvlášť šedé a nudné. Chtěl zpět, ale malířův verdikt byl nemilosrdný. Rozpolcený dvěma úplně odlišnými pocity se vydal šlechtic domů, aby nabral další síly. Malíř zatím přemýšlel o to, co přijde. Věděl, že mladý muž bude opět chtít vyrazit snovou cestou za svým modrým přítelem. Uvědomoval si, že pro něj samotného to bude více než náročné, brát ho sebou, starat se o něj a přebývat jen v bezpečných koutech. Rozhodl se, že to nechce a tak pomalu sestavoval jiný plán. Přemohl únavu, vzal barvy a dal se do práce. Tvořil velice rychle, i když to bylo dílo veliké, ale než šlechtic příští týden dorazil, byl hotov.

Celý nedočkavý usedl šlechtic ke stolu. "Nauč mě cestovat," vychrlil svoji prosbu. Malíř stojící u zakrytého plátna se jen usmál.
"Chápu tě, příteli, a proto jsem si pro tebe něco připravil." Pomalu odkryl plátno. Šlechtic se zvedl ze židle a přistoupil k obrazu, nemohl uvěřit svým očím. Kůň byl tak skutečný, jen vyskočit z obrazu… Malíř začal tichým hlasem šlechtici vysvětlovat, jakou cestou může za svým přítelem opět jít. Ještě téhož večera to zkusil a výsledek jej mile překvapil. Druhý den si obraz odnesl a každou další noc trávil se svým přítelem. Bylo to jako droga, kterou nelze přestat brát. Když jednou pohlédl na tu barevnost a živost druhého světa, šeď vlastního ho mučila.Čím dál tím více toužil mít koně napořád v reálném světě, ale s tím malíř nemohl anebo možná ani nechtěl pomoci. Obrátil se tedy jinam, ale to už je jiný příběh.

A co se stalo s naším malířem? Vrátil se zpět ke svému životu, toulal se po neznámých světech bez ohledu na hrozící nebezpečí a zažil mnohé podivnosti, ale o těch možná až někdy příště.

*****

Já vím rádoby tajemný a neurčitý závěr, ale tentokrát vážně cítím potřebu ho tam mít, protože nevylučuji, že se k tomu někdy vrátím a dokončím příběh malířův či šlechticův.