Iluze 14
Je tak lehké kritizovat něčí práci, když sám neumíte nic. Něco jiného to je pokud tomu rozumíte, a vaše kritika není jen tak vycucaná z prstu. Isel neustále rozčilovalo, jak všichni kritizují její díla. Oni nechápali, ani se nesnažili zjistit, o co má vlastně jít. Mrzelo ji to, ale tvořila dál. Bylo to jediný smysl jejího života. Věřila, že se jednou její oživlé sochy stanou senzací.
Sedla si k rozdělané práci a snažila se zachytit krásu podzimu, ale přišlo jít, že to hlavní jí stále uniká. Zlostně shodila věci ze stolu. Začala přecházet po místnosti, doufaje, že jí pohyb prospěje. Ale múza stále mlčela. S unaveným povzdechem si sedla k oknu a dívala se ven. Pomalu přicházel podzim. Její největší láska a inspirace. Tak proč se najednou cítila tak prázdná?
Znechucená sama sebou si šla lehnout, doufaje, že jí spánek přinese klid a tolik vytouženou inspiraci. Spala dlouho a velmi klidně. Vstávala odpočatá a v dobré náladě. Náhle věděla, co tvořit. Netrvalo to dlouho a v rukou svírala malý květináč se stromkem. Opatrně jej nesla do zahrady, kde se spolu s ním usadila. Zamumlala podivné slovo a rudé list se daly do pohybu. Fungovalo to. Isel se spokojeně usmála. A takto proseděla dlouhé hodiny.
Kdokoliv ji takto spatřil, klepal si údivem na čelo. Dyť na tom nebylo nic zvláštního ani důmyslného. Tak proč se u toho pořád tak usmívala? Nakonec jim to nedalo a se sebezapřením se jí zeptali. Ona jen tiše odvětila : "To je vzpomínka na mé dětství." A zasněně se při tom usmívala.
Kdykoliv potřebovala projasnit mysl, sedávala se stromkem, který působil jako lék na její bolavou duši, v zahradě. I maličká věc můžu mít takovou moc. Ona to věděla a hojně toho využívala na cest za dosažením svého snu.
Komentáře
Okomentovat