Iluze pro Věnceslava
Opakovaně jí říkali, že se není čeho bát. Nevěřila jim. Proto ze svého skromného obydlí udělala nedobytnou pevnost. Nastražila pasti a všude byly kamery. Ale to jí nestačilo. Místo aby se věnovala svému výzkumu, stále seděla před monitory a sledovala co se kde děje. Přestala chodit ven. Bála se toho světa tam.
Kde to ale začalo? Co stálo za tím, že se z mladé inteligentní dívky stala vystresovaná paranoidní osoba. Stalo se to náhle, nebo plíživě? A dalo se tomu vůbec zabránit?
Říkají mi Vypravěčka. Skládám střípky příběhů a pak je vyprávím. Posílám je lidem do snů. A doufám, že se z toho třeba i poučí. Jsem naivní?
Dívčina, o které jsem vám již říkala, mě zaujala teprve nedávno. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem rozpletla zamotané klubko jejího příběhu. A stejně mi nedával smysl. Mnohé chybělo a něco i přebývalo.
Její svět byl plný technologických vymožeností, ale zároveň postrádal soukromí. Všude na ulicích byly kamery. Hlídky chránící bezpečí obyvatel. Všechno bylo popsáno, všechno bylo vysvětleno, už nic nebylo záhadou nebo tajemstvím a tak si je lidé začali vymýšlet. Tvořili nové nemoci, aby je mohli léčit, nové světy aby je pak mohli zničit… A to vlastně byla i její práce. Milovala ji.
A pak se to najednou zlomilo a ona přestala věřit ve svět kolem sebe. Poprvé v životě ji ovládl strach. A strach je hrozivý vůdce lidských činů. Vede na scestí a do brzké záhuby. Dovedl ji až sem… ležela na stole a obrazovky kolem jí ukazovali svět… Už to nevnímala. Bála se tam jen pohlednout, že by náhodou spatřila to, čeho se bála. Nacházela se na pokraji svých sil. Do konečně záhuby je to už jen krok…
Pomalu k ní přistoupím. Ještě dýchá, ještě žije… Tak komupak pošlu tento sen? Kdo ji zachrání… Už asi vím….
Komentáře
Okomentovat