Iluze pro Medarda
Už je to dlouho... Velmi dlouho.. Že ani pořádně nevím jak to uvést... Inu je tu další povídka.. Další Iluze snílků.. Ať se líbí...
Odjel rychle, bez rozloučení, bez jakékoliv snahy nějak to celé urovnat. Hnal koně tryskem pryč od toho proklatého sněmu. Zradili ho! Ne, oni zradili císařství! Všechno, v co kdy věřil, čemu obětoval celý svůj život. Dál v něm plál hněv silným plamenem, a ne a ne zeslábnout. I proto štval koně dál a dál. Jako by chtěl utéct od vzpomínek na tu zradu. Nešlo to.
On za ně bojoval, za svobodu a prosperitu. A teď je vše jinak. Císařství má sklopit hlavu a přijmout ochránce a s tím i poddanství od cizinců? To byl zlý sen! Klidně by si tu noční můru během spánku prožil znovu, jen kdyby tu byla šance, že se probudí zpět do světa, kde je vše při starém. Kde se to neudálo. Zatínal nehty do dlaní. A bolest, kterou pociťoval, mu hlásila, že nesní….
Dělal, co mohl. Od toho osudného dne uplynuly měsíce a on se ze všech sil snažil zlikvidovat ty falešníky, kteří zaprodali císařství. Škodil ve stínech, přesvědčoval a hrozil každému kdo vlastnil nějakou půdu, panství nebo se honosil vznešeným původem. Každého, kdo měl nějaký vliv a moc, a nepodpořil lži pronesené na onom sněmu. Zbytky mužů, kteří zůstali věrní. Bylo jich mnoho, ale síla jednotlivců obklopených mořem neznamená mnoho. Ale ona je sjednotil. Ukázal jim správný směr, ukázal jim pravou sílu ukrytou v každém z nich. A přestože vítězili, cítil zvláštní smutek.
Bojoval za svobodu císařství, a jeho duši. Ale zároveň si uvědomoval, kdo to umírá pod čepelemi mečů, které sjednotil a vyslal. Ti muži umírali z rozkazu urozených a bohatých, aniž by tušili, jaké zákeřné a vlastizrádné plány se rodí v jejich hlavách a srdcích. Neměli šanci je prohlédnout. Oni sami se ničím neprovinili. Snad jen svou neznalostí a slepou vírou.
A to ho tížilo nejvíce. Kterak najít hranici mezi vraždou nevinných a spravedlivým posláním? Tančil na ostří nože, oči všech se upírali k němu, nemohl si dovolit chybovat…
***
Císařství bylo svobodné! Zbavené všech podvratných živlů, kteří by jej chtěli vehnat v područí cizích zemí, které by mu odňali svobodu a vzali duši. Ne, zbavilo se těch zrádných tenat a nyní mohl dál hrdě kráčet v před. Ale bylo slabé. Prolitá krev neznamenala život, jen smrt. A ztrátu pro císařství jako celek. Nezbylo mnoho těch, kteří zůstali na živu a schopni opět zasít a sklidit naději pro další život…
On to věděl. Uskutečnil svou velkou "věc", stal se obráncem svobody, ale občas přemýšlel, jestli to nešlo udělat jinak. Večer, co večer sedával u svého stolu a psal. Všechno, co se událo, každé znamení, každý rozhovor, každičký detail, příčinu i veškeré důsledky. A hledal. Hledal jinou cestu a když ho neviděl, tak alespoň hledal ospravedlnění. Udělal, co musel. Co byl povinen vykonat pro císařství a pro budoucnost, pro svoji zem a její lid. Obstojí před jakýmkoliv soudem!
***
Válka. Přináší bezmoc a bolest. Vraždí ženy, děti, muže bez ohledu na jejich věk, sílu nebo původ. Bere si, co chce a neptá se. Dělá z dětí sirotky. Nechává je bez ochrany před bezohledným světem. A to jak během války, tak i v časech následného míru. Nestačí jen nezemřít, vyhnout se ráně a sehnat si něco k jídlu. Jde i to mít kde žít. Mít směr jakým se vydat. Nepodléhat beznaději, nedat se srazit na scestí, ze kterého již není návratu. To je to hlavní. Někdy ale člověk nemá na vybranou. Občas je jen pěšákem ve hře, na kterou nestačí…
Osamělé hladové děti se po válce stávaly snadnou kořistí. Chytit, dát najíst, získat si jejich důvěru a pak je přinutit plnit příkazy. Jak snadné.
Na území císařství stála Škola. Jen škola, nikdo nevěděl, co se tam učí, nikdo tam dobrovolně své děti neposílal, protože bylo známo, že by je už nikdy nespatřil. Stála tam odedávna a žádný z císařů nikdy nepodnikl kroky k její likvidaci, nebo nastavení důsledné kontroly. A právě tato škola nejvíce získala po válce. Každé osiřelé dítě, které našli její pohůnci bylo dopraveno do hradu, aby se vyučilo v temných uměních a náklady na svou obživu a vzdělání si v dospělosti odpracovalo službou pro ni. Jen jedno z pěti dětí se dožilo svého "vyučení". A jen málokdo se dožil splacení svého dluhu a tím i získání svobody. A ti, co se toho skutečně dožili, stejně zůstali…
Jednou z nových žaček se stala i ona. Malé otrhané stvoření, asi desetileté. Bezejmenné. Ve Škole jí dali jméno Ines. Děsivý hrad, se jí stal na dalších patnáct let domovem. Každý den podstupovala tvrdý výcvik. Musela sledovat, jak slabí postupně umírají. Ale ona zůstávala… chtěla žít…
Za dlouhých patnáct let zapomněla, kým kdysi byla. Zapomněla na všechno dobré a správné a zůstalo jen to, co do ní vtloukli učitelé. Pryč byla ta nevinná dívka, zbyla jen loutka, vyškolená vražedkyně.
***
Patnáct dlouhých let strávil udržováním toho, co vytvořil. Ale síla času se na něm nemile promítla. Zestárnul, slábnul a ztrácel podporu druhých. Už vše nebylo tak pevně v jeho rukách jako kdysi…
Vítězové mají tendenci být velkorysí a rychle zapomínat. Odpouštět těm, kteří pozvedli proti nim zbraň. Jenže poražení nezapomínají. Sklopí hlavu, přijmou trest, přísahají věrnost, udělají cokoliv… ale ve svém srdci, ve své duši začnou spřádat plány na odplatu. Poučeni ze svých chyb plánují tiše a nenápadně. Vyčkávají na ten správný okamžik. Aby pak udeřili, nikým nečekáni, ze stínu.
Vítěz i kdyby byl nezpochybnitelným vládcem nesmí zapomínat na ty, které srazil na kolena. Může odpustit, ale zapomenout nesmí. Málokdy dojde ke skutečnému smíření protivníků. Většinou se jen rozjede hra plná falše a přetvářek… Vítězství zapříčiní jen další spory a válku, falešné přátelství vyvolá jen nenávist. Křivda stíhá křivdu, pomsta vyvolá jen další odplatu. Je to nekonečný koloběh. A i v císařství nastal čas odplaty.
Dlouhých patnáct let zrála, až nadešel okamžik sklizně. Čas se krátil…
***
Spiklenci věděli, že se jejich hodina blíží. Museli však postupovat opatrně. Jejich nepřítel sice slábl, ale v mnoha myslích byl stále ON, ochránce a spasitel císařství a oni jen supi lačnící po zkáze jejich vlasti. Nesměli se prozradit ani jednat svým jménem. Nesměli být spojováni s tím, co se mělo stát. Museli využít služeb Školy…
Vraždila, aby přežila. Musela jiným brát život, aby si uchovala ten svůj. Nesměla být přistižena, polapena, nikdo by se za ní nepostavil. Uvědomovala si, že stojí na hraně. Jen jeden nejistý krůček a propadla by smrti. Zabij nebo buď zabita. Nikdy neměla na vybranou. Ani tentokrát. Když se nocí plížila k hradu významného muže, který měl do svítání zemřít její čepelí.
Plížila se po tajných koutech, po neznámých zákoutích. Ukrývala se ve stínech. Neviděna, neslyšena. I když jí samotné přišlo, že srdce tluče tak hlasitě, že musí zburcovat strážné, že její dech zní jako třeskot mečů. Chvílemi kdy jí bylo obzvlášť úzko z jejího údělu, propadala zoufalým myšlenkám. Proč mě nechytí? Proč mě nikdo nezastaví? Právě v těchto chvílích se nejčastěji ozývalo ta kdysi nevinná holčička, kterou výcvik změnil v monstrum. Ale roky výcviku se na ni podepsaly, vedly ji dál a nedovolily couvnout. Dál a dál… Touha žít jí bránila sabotovat misi. Zdálo se jí to nekonečně dlouho, ale nakonec přeci jen došla do svého cíle. Do věže s nádhernými vitrážovými okny..
A tam seděl on. Spasitel císařství. Toho dne již starý muž, který viděl příliš mnoho jar. Nepotřebný. Seděl za stolem, brkem jezdil po stránkách objemné knihy. Tu a tam se pohyb zastavil a on se zamyslel. Když už se dostala tak blízko, byl to snadný cíl. Bezbranný stařec. Postavila se za něj a opatrně tasila dlouhé nože. Bylo to tak snadné. Vyčkávala. Na znamení, na cokoliv. Bude to muset udělat. Byl to její úděl.
Uklidnit dech. Zavřít oči. Naplnit svůj osud….
Komentáře
Okomentovat