Iluze 18
Moře. Odedávna přitahovalo pohledy lidí. Moře. Přinášející život, ale i zkázu. Smrtící, nebezpečné, nezkrotné,… Moře. Je snad něco kouzelnějšího, tajemnějšího? I přes svou hrozivost nikdy neztratilo své obdivovatele a ti se mu zas a znova vydávali své životy do rukou této masy, jejich osud měl ve svých dlaních. Občas krutě ukázal svou sílu a přesně v těch okamžicích se často objevilo to největší hrdinství, jakého je lidské pokolení schopno. A to bývalo odměněno. Zřídka kdy, ale o to více se to usadilo v srdcích, duších a vzpomínkách lidí.
Přístav bylo nevzhledné místo. Domky stály v těsné blízkosti jeden druhého a tvářily se prapodivně, neboť je postavili ze všech možných zbytků a toho co vyplavilo moře. Prvotřídní materiál šel na stavbu lodí, přece jen to byly ony, kdo zprostředkovával živobytí většiny lidí. Některé rodiny obývaly týž dům celé generace. Jiné putovaly sem a tam, další po pár letech utekly. Nebylo to lehké žití. Ale mnozí v něm našli smysl svého života.
Časy se měnily, lidé ve vzdálených městech chtěli čím dál tím více. Určitou dobu to procházelo, ale pak se moře vzepřelo. Čím dál častěji umírali muži v jeho hlubinách. Staří zkušení rybáři nyní odmítali vyplout. Respektovali vůli vodní masy a nehodlali se jí vzpírat. Čím dál tím více cizinců se pokoušelo lovit, nedařilo se jim to a navíc se přidalo řádění živlů. Nikdo nevěděl jak dál, moře bylo jejich život a bez něj nebyli ničím. Bída rostla, smrt si brousila kosu, když tu se jednomu z rybářů zdál podivný sen. Ráno se cítil mizerně a stále slyšel ten sladký hlas, který mu šeptal, "dej nám ji.."
Toho rána si snad poprvé pořádně prohlédl nejstarší dceru. Vyrostla z celkem hezká dívka, přinejmenším na místní poměry. Ve velkém světě by neobstála, ale tady, … Sledoval ji a stále si přehrával ten sen. S válkou námahou ho nakonec zahnal, byla to hloupost. Dny plynuly, situace se neměnila a rybáři se zdál týž sen. Jak rostlo zoufalství všech, čím dál častěji uvažoval, že udělá to, k čemu ho sen nabádal. Stále však váhal. Cena se mu zdála příliš vysoká.
Ač tak činil opravdu výjimečně, zašel do chrámu a třesoucím se hlasem vše knězi vypověděl. Ten však pouze prohlásil, že jeden život v porovnání s desítkami je nicotnou obětí. Zdálo se, že neexistuje jiná cesta. Srdce mu svíral strach, jeho duše krvácela, ale musel to učinit. Když se smířil se svým úkolem, jako by to moře vycítilo a noc, kterou si vyvolil, se uklidnilo. Zvalo ho dál.
Za té nejčernější tmy vypluli. Dcera věrně následovala otce, ač netušila, co se za tou podivnou cestou skrývá. Mnohá myšlenka prolétla její myslí, ale v žádné nebyl stín podezření, pochyb. Bezmezně mu věřila. A proto ji překvapilo to, když ji silné mozolnaté ruce popadly a hodily do vody. Moře ožilo. Loďku jako hračku odhodilo na pevninu. Ráno rybář procitl v jejích troskách…
Nebohá dívka padala do temných hlubin. Zmateně plácala rukama všude kolem, snažila se vyplavat, ale nešlo to. Odkudsi se zjevily ruce a zachytily jí. Táhly ji níž a níž do hlubin, až k písčitému dnu. A tam v místech, kam se jiný člověk před ní nedostal, přišla o svůj lidský život. A dostala nový, nesmrtelný…
***
Přístav se brzy oklepal z těžkých časů. Ale přeci jenom přístup lidí byl opatrnější. Život se vrátil do starých kolejí. Až na pár drobností. Den co den, noc co noc, sedával na břehu starý bělovlasý muž. Upřeně sledoval hladinu, jakoby na kohosi čekal. Tu a tam mu po tváři sklouzla slza. Vyhlížel ji. Tu kterou obětoval.
Nová mořská víla byla stále přitahována pevninou. Nezapomněla na svou přeměnu, ani na to co jí provedl její otec. Často sedávala na skalisku na dohled pevnině. Viděla svého otce, chtěla s ním promluvit, ale nemohla. Proto hrávala na flétnu doufající, že ji uslyší, že pochopí, co se mu tím snaží říci. Možná to slyšel a pochopil možná ne, nevěděla. Občas ji ovládla nenávist a tak hrála divoce, až přivolala bouři, která ničila lodi a ona s radostí topila námořníky, z nichž mnohé znala. Zdálo se jí, že v posledním okamžiku života prozřeli a pochopili, kým byla.
Většinou krátce na to hrála smutné melodie, litovala ty, které v zuřivosti zabila. A tak se to stále opakovalo dokola, nenávist a lítost, zlost a smutek… V jedné své hněvivé chvíli ji přepadla lítost a tak nechala jednoho z námořníků žít. Dokonce jej dopravila i na pevninu. Muž přežil. A udělal to, co nikdo před ním. Navštívil starého rybáře. A řekl mu, že viděl ji, v novém životě. Stařec, který byl na hranici smrti, náhle ožil. Sebral poslední síly a vzal ono loďku, ze které dceru shodil a vyplul na moře. Víla už jej čekala. Hrála pomalou smutnou melodii. Když k ní dorazil, usmála se na něj. Doplula k němu a objala ho. V ten moment muž vydechl na posledy…
Komentáře
Okomentovat