Spojena se zemí

Po velmi dlouhé době se aktivně zapojuji do jednoho z projektů na Libere. Doufám, že se vám povídka bude alespoň trochu líbit.

Divoce tančili kolem stromů. Radost ovládla jejich srdce a oni se jí nebránili. Téměř všichni. Malá skupinka seděla na šedých kamenech, obklopena tmou. Světlo a teplo ohňů je lákalo zdálky, tak jako hlahol lidí kolem. Ale oni odolávali, museli.
"Zdravím tě králi." Oslovený muž nadskočil a otočil se. Za ním stál postarší jednooký muž se zlatými vlasy.
"Buď pozdraven, Osude," zmohl se na odpověď starý král. Uklonil se a jeho společníci udělali totéž.

---

"Ti lidé slaví příchod jara," Osud se s úsměvem na tváři otočil k ohňům v dáli.
"Jaro znamená život a novou naději pro nás všechny. To je důvod, proč jsem tě požádal o návštěvu." Osud pohlédl starci do očí a čekal.
"Naše zem byla dlouho zmítána válkou a už velmi dlouho pořádně neplodí. Zajisti, ať zem opět dává život, ať se můj lid rychle uzdraví ze svých ran."
"To bych mohl udělat, ale i ty mi za to něco dej. Udrž svoji zemi jednotnou a bez konfliktů, bylo už dost bratrovražedných bojů." Král přikývl. "Udělám, co bude v mých silách. Máš mé slovo."
"Tvé slovo mi nestačí. Najdi někoho, kdo se dobrovolně spojí se zemí a v případě, že nedodržíš svoji část dohody, stane se součástí země." Král zalapal po dechu a bezradně se rozhlédl po svých společnících.
"Já to udělám, otče," ozvala se jediná přítomná žena, králova dcera Marianne. Postoupila kupředu a Osud si ji prohlédl a pak přikývl.
"Příští úplněk se opět setkáme a stvrdíme naši dohodu," pravil a zmizel. Starý král se dal do pláče.
"Proč pláčeš, otče?"
"Marianne, cos to udělala?" vzlykal.
"Věřím, že dokážeš svůj slib dodržet." Povzbudivě se na něj usmála.

***

Byla noc a bledý měsíc osvětloval mýtinu. On a oheň, který tam plál. Krom praskání ohně v kraji vládlo ticho. Zablesklo se a náhle se objevily čtyři přízraky, rozestoupily se a čekaly. Osud stojící opodál pokynul a mezi ně vstoupila černovlasá dívka. Chvěla se, ale pokračovala do jejich středu. Pak poklekla a před ní se postavil Osud. Přízraky začaly pět, zvedl se vítr a svět zmizel. Marianne klečela, naslouchala pradávným slovům, rozuměla a chápala. Zvedla hlava a pohlédla na přízraky. Teprve nyní viděla jejich tváře. Stále před ní stál Osud a podivně se usmíval.
"Přísahej." Vyzval ji.
"Přísahám,"špitla. A pak pomalu začala odříkávat pradávná slova, o kterých nevěděla, že je zná. Byla ukryta v jejím nitru, hluboko u pramenů života.

Svět se vrátil, klečela na zemi a Osud jí podával dýku. Vzala jí a řízla se do dlaně, pak zaryla prsty do studené hlíny. Krev obarvila zelenou trávu a vsákla se i do země. Když ruku uvedla místo krvácející rány tam květ. Zvědavě si okvětní lístky prohlížela. Byl to květ a zároveň její dlaň.
"To abys nezapomněla," řekl Osud a zmizel. Přízraky se vytratily a lidé osaměli. Král došel ke své dceři. Plakal.
"Cos to udělala, Marianne?"
"To co jsem měla. Jsi král a já tvá dcera. Je naší povinností starat se o náš lid a zemi."
"Ale i tak,…" starý muž se jen těžko bránil novému přívalu slz.

***

Roky plynuly a byly šťastné, alespoň zpočátku. Květ na Mariannině dlani se rozrostl a už pokrýval celou její ruku. Mír, který byl nastolen, však nevydržel dlouho. A krev opět špinila zem.
"Jak jste jen mohli?" křičel stařičký král. "porušit veškeré dohody a sliby?!" Muži naproti němu ani nesklonili hlavy, srdce jim ovládla nenávist a zloba.

A pak se setmělo, slunce přikryl stín a namísto něj vysvitl měsíc. Pak se objevil Osud, vysoký a strašlivý. Marianne vyšla ven. Vítr si pohrával s havraními vlasy a bílými šaty.

"Já vím," špitla směrem k Osudu. "Porušili jste dohodu a teď přišel čas platit." Křikla a začala se měnit. Vzduchem létalo listí a byl slyšet slabý nářek. Osud tam stál jako kamenná socha. Král padl na kolena a plakal. Pak se vítr utišil a opět vysvitlo slunce. Na místě, kde byla Marianne, stál strom. Spojila se se zemí, stala se její součástí...

Zdroj