Procitnutí část 4

Další část :-)

---

"Lidé jako byl Norrec. Naši předci odešli kdysi dávno ze Země a našli si nový domov. Ztratili jsme se Zemí kontakt a planeta, kterou jsme obývali, se začala hroutit. Museli jsme najít novou planetu. Když jsme se usadili, začali jsme je hledat, ale trvalo nám to."
"Jak to, že jste přežili ten čas a chlad?"
"Já nevím. Dělali na nás různé pokusy. Upravili nás, ale jak to nevím. Na to se ptejte vědců, já jsem pouze vrah." Liesa poslední slova řekla, bez jakékoliv známky lítosti. Reana to až děsilo. Celou tu dobu doufal, že zápisky lžou, že je to jen klam. Ale nebyl, nebo alespoň nic tomu nenaznačovalo.
"Co bude se mnou a s ostatními?" Liesin hlas vyrušil Reana z přemýšlení.
"O tom já nerozhoduji. Každopádně počkáme, až se probudí ostatní. Velitel by vás rád nasadil do akce, ale potom co se stalo, nevím."
"Co tím myslíš?"
"Ten útěk. Jeden z vás zranil několik našich mužů."
"A co jste čekali? Probudíme se po dlouhé době na lůžku a trčí z nás hadičky, všude je čisto a páchne to sterilitou. Okolo stojí cizí lidé. Tebe by to nevyděsilo?" Rean se zamyslel. "Myslela jsem, že nás zajali nepřátelé. Že na mě budou zase dělat pokusy."
"Máš pravdu, udělal bych to samé. Ale teď už ni takového nedělej, prosím."
"Budou tě poslouchat na slovo. Jsi můj pán."
"Co-co?"
"Máš Norrecovy zápisky, jsi jeho nástupce, koho jiného bych měla poslouchat?" Rean na sucho polkl, nevěděl, co má říci.
"No tak zatím,"
"Počkej, pane. Mohla bych být u svých lidí, až se budou probouzet a pak jim vše vysvětlit. Ušetřilo by vám to všem práci."
"Zkusím to domluvit." Řekl Rean a vyšel z místnosti, dopadlo to lépe, než čekal. Nezahálel a vydal se za Ricem a přetlumočil mu Liesin nápad. Pro jistotu jej vydával za svůj, obával se Ricovi reakce, kdyby znal pravého autora. Velitel chvíli váhal, ale nakonec kývl. Byl nadšený z toho, že se Necitelní začali budit. Tušil, že je budou brzy potřebovat …

Čas běžel nějak rychleji. Rean s Liesinou pomocí vyslechl všechny Necitelné. Většina říkala to samé a tak nebyl důvod jim nevěřit, ale vojáci byli stále ostražití. Vědci je začali zkoumat a oni se tak vrátili do dětských let.

Po měsíci nepřerušované výzkumu Bylo Reanovi jasné, že nedokážou vytvořit další. Nevěděli, ani jak vznikli tito, jak přežili. Nečitelné, chaotické zápisky jim práci neulehčovaly a Rean byl svým způsobem rád. Byl rád, že testování prozatím zastavili. Ničilo ho vidět Liesu s rukou připomínající jahelníček, tak často do ní zabodávali jehly. Ale nestěžovala si, nikdo si nestěžoval. Rean si také ke svému zděšení uvědomil, že se i ostatní Necitelní na něj dívají jako na svého pána.
dny dál ubíhaly a Necitelní tu a tam trénovali s vojáky. Ti poté byli celí omlácení, ale Ric na tom trval. Ve vzduchu bylo cítit napětí a tak byl ostražitý. Žlutí a Zelení se bezpečně usadili a tak bylo jen otázku času, kdy se opět pokusí získat převahu. Všichni si toho byli vědomí, ale nikdo to neřekl nahlas. Báli se, aby ta křehká ulita klidu pod náporem pravdy nepukla. Nebyli připraveni bojovat, nebyli ochotni se poddat a poslouchat je na slovo. Alespoň v tomto bodu se shodovali všichni. I Necitelní vycítili neklid, ale nic si z něj nedělali. Byli zvyklí a pouze čekali, kdy je opět povolají do akce. Stačilo by slovo a okamžitě by šli zabíjet. Bez emocí, bez výčitek, jako stroje.

Rean trávil veškerý svůj volný čas s Liesou. A čím víc se toho dovídal, tím více ji obdivoval a podléhal jejímu kouzlu. Byl okouzlen a zděšen zároveň. Pralo se to v něm a vítěz byl v nedohlednu. A vlastně mu to i bylo jedno. Byl si jistý, že ona by mu nikdy neublížila. To co dělala, bylo z příkazu velitele a tomu se nemohla postavit. Byla zbraní, vykonavatelem, nikoli strůjcem těch zvěrstev. A teď byl jejím pánem on. Reana těšilo, že díky němu, už nikdy nebude muset zabíjet, nebo mučit.

Zarazil se. I on byl jenom pěšákem ve hře, kterou hráli jiní. Až doposud plnil veškeré příkazy bez zaváhání, ale teď… Teď o některých začínal pochybovat a v hlouby duše cítil, že by se jim dokázal postavit. Kvůli ní. Vzdal by se všechno, co tak dlouho budoval, jen aby ji ochránil, i když ochranu nepotřebovala. Uvědomoval si to a jeho vlastní myšlenky ho děsily. Když nebyl s ní, často se v nich utápěl a strach se ho zmocňoval. Když byl s ní, mizel a nezůstalo po něm stopy. Nejistota, ale zůstávala a v těch chvílích nekonečné samoty a tíživého ticha, byla horší než strach. Nedala se odehnat, byla stále s ním. Když bezcílně zíral do nebe nebo zdi, když chodil po svém pokoji sem a tam, když hovořil s lidmi a pročítal své poznámky. Jen Liesina přítomnost dokázala nejistotu trochu zmenšit a odehnat do vzdálených koutů jeho mysli, ale její návraty byly čím dál tím horší.