Pátrání - část 2

Po pravdě ani nevím, zda-li to má cenu sem dávat. Ale jednou jsem se do toho dala, tak to dokončím.

Ráno si jej na snídani odchytl Ric.
"Tak co?" ptal se ho netrpělivě.
"Našli jsme zatím dvě laboratoře," řekl Rean, "zde a zde," ukázal na mapě, kterou měl položenou vedle sebe.
"Zbývá jich tedy sedm?" Rean přikývl.

---

"Pošli tam nějaké muže, ať je zabezpečí," řekl Ric a odešel. Rean dosnídal a vydal se ven.

Všude bylo rušno. Rean zvedl hlavu k nebesům. Byla tam obrovská loď Mir 2. Posily dorazily. Rean vyhledal vojenský tým a dal mu souřadnice nalezených laboratoří. Když vojáci odešli, tak se Rean setkal se svým týmem. Chvíli čekali na Tiena, a když i on dorazil, vydali se na cestu. Zbývalo ještě sedm míst, které museli navštívit. Byla to dlouhá cesta, na jejímž konci byla další laboratoř. Ještě šest. Pomyslel si Rean, když o dvě hodiny později, opět usedl do letadla. Spolu s nimi tam bylo deset spících lidí a jeden notebook. Rean ho nedočkavě zapnul. Na monitoru se objevila ikonka požadující heslo. Rean si povzdechl a zaklapl jej. Jak typické. Tien se na něj tázavě podíval. Rean zavrtěl hlavou. V letadle vládlo ticho.

Toho dne navštívili ještě další dvě laboratoře, Necitelných bylo na palubě dvacet. Mezi nimi i tři ženy, ale nevypadaly tak dobře jako ta první. To si alespoň myslel Rean. Tien se domníval, že rozdíl mezi spícími je způsoben tím, že některé našli v laboratořích a jiné v jejich okolí, na povrchu. I tak to Reanovi přišlo divné. On a jeho kolegové nemohli přijít na to, jak mohli přežít. Když možná i stovky let nesvítilo Slunce a Země byla tedy naprosto ledová, temná a bez života. Odpověď na tyto otázky byla pravděpodobně ukryta v nefunkčních počítačích, či nesrozumitelných odkazech starých sešitů. Tien nemarnil čas a zkoumal těla.
"Vidíte ten rozdíl?" ptal se svého týmu. Rean se podíval na spící.
"Tito mi přijdou opotřebovanější," špitl Siegfried. Tien se pousmál.
"Tak nějak," kývl, "krom různě opotřebovaných oděvů a těl je tu i barva kůže." A opravdu, ti co byli venku, ji měli o něco málo tmavší, opálenější.
"Co životní funkce?" zeptal se Rean.
"Ti co byli venku, je mají silnější."
"Silnější?!" Vykřikl Rean překvapeně, "to není možné, byli tak dlouho venku a.."
"Podívej se sám." Tien nelhal. Rean polkl. Teď už nechápal vůbec nic.

***

Přistáli hladce a opatrně vyložili těla. Mir 2 už byl dávno na zemi a tábořiště se o dost rozrostlo. Všude se to hemžilo lidmi. Rean smutně sklopil hlavu a odešel si sednout ke svému stolu. Chtěl projít zbytek sešitů, ale pak si vzpomněl na notebook. Odnesl ho k expertovi a ten mu slíbil, že se pokusí heslo obejít. Když se Rean konečně usadil, nedokázal se soustředit. Jen tak zíral na spící. Jako už mnohokrát před tím zůstal pohledem viset na ženě, kterou našel prvního dne. Připadala mu krásná. Dlouhé černé vlasy tvořily kontrast s její bledou tváří. Pod pravým okem měla jizvu. Rean při pohledu na ni odmítal uvěřit tomu, co psal Norrec. Jak by někdo takový mohl zabíjet? Povzdech si a unaveně si protřel oči. S vypětím všech sil se odvrátil od spící krásky a otevřel jeden z nepřečtených sešitů. Zvláštní drobné písmo mu tančilo před očima. Rean zívl a opět se zaměřil na sešit. Dlouho to však nevydržel, klesla mu víčka a on vklouzl do říše snů.